Co se to u nás stalo, že se tvorba pro děti tak strašlivě zhoršila? Abych byl objektivní, musím se zeptat, co se to stalo, že se jakákoliv audiovizuální (jistě nejenom ta) tvorba v naší zemi (i na Slovensku) tak zhoršila?
Za socialismu museli autoři ovládat řemeslo. Jednak proto, aby se mohli různými narážkami vysmívat komunistickým papalášům a nebylo je při tom možné chytit za ruku, jednak proto, aby v té smutné a tragické době vzali diváky za srdíčko, aby je rozesmáli nebo rozplakali. Aby jim v té šedi dali jiskřičku naděje.
Dnes prostě tvůrci bez kapky talentu a s různým, spíše nicotným, množstvím řemesla naplňují filmový čas tak, aby se za výrobu nevydalo moc peněz.
Johančino tajemství je obdařeno více koňmi, než v Čechách bývá zvykem. Za to komparzu je pomálu a všechno je nutné točit v blízkých záběrech, aby nebylo vidět, že exteriéry jsou téměř liduprázdné.
Na začátku příběhu rozvíjejí scénáristky Zuzana Líšková a Magdalena Glasnerová, spolu s režisérem Jurajem Nvotou, tři linie příběhu, které se postupně spojují.
Tři létající sudičky se zastavují u Johančiny kolébky. Tedy dvě. Sudička Tea (Emilia Vášáryová) to „zase“ nestihne. A tak ji jiná sudička zbaví schopnosti létat, ale možnost kouzlit jí překvapivě nechá. A tak to bude, dokud Johanku šťastně nedovede pod čepec. Johanka (Dominika Zeleníková) trpí na statku zlého strýce, který nezřízeně miluje svého nezdárného syna Huga. Hugo prohrává v kartách rodinný majetek a jeho otec kvůli němu prodává pole, Johančina koně, nejradši by prodal i Johanku.
Třetí linie se týká prince Jiřího (Filip Cíl) a jeho královské rodiny. Princ je nezodpovědný mladík a odmítne si vzít nevěstu zvolenou tatíčkem (Ondřej Vetchý).
Tea provádí zmatená kouzla a má působit mile a legračně. Vzhledem k jednoduchosti kouzel – jak myšlenkové, tak trikové – to ale nevychází.
Johanka uteče na hrad ke králi a předstírá, že je muž. Stará se hlavně o koně a pak i o prince. Aby byl důvod se do sebe zamilovat.
Král rozhodne, že když jeho syn je nekňuba, vdá dceru za skvělého muže a udělá z nich královský pár. Syn, veden láskou k sestře, dospěje k tomu, že o princeznu se bude bojovat v turnaji, kterého se zúčastní i chudý šlechtic, jeho kamarád, který miluje princeznu Kristýnu (Kristína Peláková) a princezna jeho, což se projeví především tím, že si to řeknou. Účastní se i Johanka, jako Johan, přesněji řečeno jako neznámý šlechtic z daleké země. O jejím inkognitu ví pouze princezna, které to prozradila, těžko odhadnout proč. Jenže přijíždí starý a tlustý černý rytíř, který je mimořádně schopný jezdec a vůbec bojovník.
V prvním kole se jede závod na koních, při němž se na meč chytají věnečky. Zvítězí tlusťoch. Do druhého kola postoupí snad z šesti účastníků (přesněji se to určit nedá – je jich „nepřeberné“ množství) tři. Černý kníže, princeznin milý (Ondrej Hraška) a Johan. Ve druhém kole Tea podvodně ovlivní výsledek a zvítězí chudý šlechtic. Přesto do třetího kola postoupí všichni tři. Pravidla nejsou vysvětlena, takže nelze říct, proč nikdo nevypadl. Ve třetím kole má být hádanka. Ale není to hádanka. Jde o to, kdo správně nakrmí dva osly. Zvítězí Johanka, protože má ráda zvířata a zvířata dělají, co jí na očích vidí. Ale princeznu si vzít nemůže. Takové sňatky se „tehdy“ nepřipouštěly. A tak si ji vezme její milý a princ Jiří se, pochopitelně, ožení s Johankou, protože ji upřímně miluje a ona jeho také.
Všichni si hezky zatančí a sudička Tea odletí se svými dvěma kolegyněmi do nebe.
Tak to pěkně dopadne a všichni jsou spokojení. Jenom, obávám se, diváci jsou zase, již po tolikáté, otrávení z tvorby ČT (zde mimo jiných).
Vyzdvihnout je u filmu možné jediné, a to je nádherná kamera Jana Malíře. Tento mistr dává v okamžicích dlouhých, poetických záběrů zapomenout alespoň na chvíli na to, že režisér Nvota nedal filmu sebemenší spád. Že je to zdlouhavé, nudné, místy upovídané, že se tam nic moc neděje a že veškeré souboje či další klání působí vysloveně směšně, jakkoliv o to nikdo neusiloval. Jde o trapnou směšnost.
O hereckých výkonech bych zde nemluvil. To jsou jen tupě odříkané texty. Nejkomičtěji působí Ondřej Vetchý, který si místy hraje na starého krále (typu B. Záhorského z Šíleně smutné princezny), na něhož nevypadá.
Znovu a znovu opakuji, že ČT vyrábí pod stávajícím vedením jednu neprofesionální a špatnou věc za druhou. Investuje peníze na nepravých místech. Kdyby místo tří špatných pohádek natočila jednu, na níž by se vzpomínalo a kterou by bylo možné hrát s úspěchem ještě po padesáti i více letech, bylo by to lepší. Ale to by ve vedení ČT museli být lidé, kteří rozumějí své práci, mají k ní vzdělání, talent, předpoklady. Bohužel tomu tak není, a proto se děti o Vánocích dívají na jednu nudnou pohádku za druhou.
ČLÁNKY DO MAILU