Jiří Opletal, Jan Radil: Při dovozu hardwaru a smartphonů z Číny je třeba číst mezi řádky

Jiří Opletal je ředitelem společnosti Lion Mobile a do Česka dostal čínské značky chytrých telefonů jako Oppo, Vivo nebo Meizu. Vedle toho stojí za e-shopem XiaomiMobile.cz, který do Česka dostává zařízení od značky Xiaomi. Jan Radil provozuje ILICO.io a z Číny do Česka vozí různé druhy elektroniky.

Opletal s Radilem nyní spustili kurz, kde se dělí o zkušenosti s tím, jak dovážet z Číny, jak fungují tamní továrny s elektronikou, jak je to s certifikacemi, dopravou nebo kvalitou. Zároveň chtějí vytvořit komunitu podobně zaměřených lidí.

Oba pánové v rozhovoru pro Lupu popisují, co takový elektronický byznys s Čínou obnáší či proč se tato země rychle vypracovala a brzy nás možná nebude potřebovat.

Už pár let z Číny do Česka dovážíte hardware a elektroniku. Na jaký největší průšvih jste za tu dobu narazili?

Jan Radil (JR): Asi po roce spolupráce s jednou čínskou firmou se v ní vyměnilo vedení a tým, který měl na starost komunikaci s námi. Neproběhla správná výměna informací o tom, jak potřebujeme mít upravené zboží, a přišly nám výrobky, které měly pomíchané manuály, někde byly špatné kabely a podobně. Zjistili jsme to velkou náhodou. Kdyby to šlo do prodeje, vzpamatovávali bychom se z toho poměrně dlouho. Nikdy se nám ale nestalo, že by zboží nefungovalo nebo tak něco.

Narážím také na příhody, jak se Číňané snaží různými způsoby zvýhodnit sami sebe a nehrát úplně férovou hru. Na to jste někdy narazili a je třeba si na to dávat pozor, nebo je to pozůstatek starší rozvíjející se Číny?

JR: My si na to dáváme velký pozor. Ke každému produktu jsme udělali dokument, jak daný produkt má vypadat, co má být uvnitř, a udělali jsme manuál krok za krokem, co každý produkt má splňovat. Od té doby to funguje. Je třeba si dávat pozor, abyste nebyli překvapení.

Je tedy třeba mít na Číňany dohled?

JR: Přesně tak. Jakmile jim dáme návod, úkol splní. Asi je to tím, že jsou zvyklí plnit to, co se jim řekne. Tento postup se nám osvědčil. Stačí jednoduše v Excelu napsat jednotlivé kroky.

A na cílené podvody a podobné aktivity jste tedy nenarazili?

JR: To se mi nikdy nestalo.

Jiří Opletal (JO): Nikdy jsem nezažil, že by se nás Číňané snažili cíleně okrást. Obecně se dá říci, že například ani v Šen-čenu není příliš pouliční kriminality a podobně. Na rozdíl od vedlejšího Hongkongu. Číňané nemají prvoplánovou nutnost zalhat a nějak obchodního partnera obejít. Když mají problém, občas se z toho snaží vykroutit a přechytračit, ale vyloženě okrást ne.

Jak probíhá ověřování kvality výrobků, které chcete začít dovážet?

JO: Velmi náročně. Je třeba si dávat pozor na strašně moc věcí. Je třeba se zajet podívat do továrny, pobavit se s lidmi a nedávat jen na to, co Číňan říká, a je třeba si dát dvě a dvě dohromady. Číňan neumí říct ne a nechce ztratit tvář. Takže řekne, že produkt zvládne vyrobit v určité kvalitě a daném množství. Vy přitom vidíte, že nemá žádného evropského zákazníka, nikdy daný typ produktu nevyráběl a podobně. Je třeba číst mezi řádky. Pro Číňana je mnohem důležitější to, aby neztratil tvář, než aby řekl pravdu.

Už jsem narazil na případy, kdy čínské firmy v tendru něco naslibovaly a až pak řešily, jak tyto sliby vlastně doručit. To je také tento případ?

JO: Je to tak. Číňané mají u pravdy jinak nastavené priority. U nás na to samozřejmě lze narazit také. Když se vás manželka zeptá, jestli je tlustá, má pravda prioritu? Akorát u Číňanů je to mnohem extrémnější a vše má vyšší prioritu než pravda – neurazit, neztratit tvář, neztrapnit se, neodmítnout a tak dále. Takže to není cíleně tak, že si Číňan řekne, že někoho obelže. Mají kulturní hodnoty, které jsou mixem konfucianismu, taoismu a budhismu. Proto je třeba u jednání hodně přemýšlet a dávat pozor na to, co se neřeklo než co se řeklo. To je svým způsobem také komunikace.

JR: Přesně. Například je dobré se s odstupem času třikrát zeptat na jednu věc. Stalo se nám, že nám dvakrát odpověděli úplně jinak. V ten moment pak samozřejmě zbystříme a ptáme se dále.

Jak funguje proces hledání výrobce elektroniky a hardwaru v Číně a jak dlouhý ten proces je?

JR: Většinou to začíná osobně na veletrhu. Jakmile je prodejce sympatický a má produkt, který nás zajímá, rozjíždí se tři fáze spolupráce. Nejdříve si objednáme pár testovacích kusů, půjčíme je kolegům a kamarádům a čekáme na odezvu. Výsledky pak řešíme s výrobcem. Kontrolujeme si certifikáty a další legislativní věci. Problémy se objeví vždy, ale je důležité, jak se k nim prodejce staví. Mnoho prodejců vypadne v této fázi. V další fázi nakoupíme produkty za pár desítek tisíc a zkusíme je vystavit v Česku a otestujeme si poptávku. To může trvat třeba půl roku. S poslední značkou nám to dokonce trvalo déle než rok, protože to byla sluchátka a těch už je na trhu hodně. Pokud se testovací várky prodá dostatek, dává smysl zažít uvažovat o nastavení marže a tak dále. Takže celý proces u nás trvá mnoho měsíců.

JO: U nás je to jiné, protože máme jiný typ produktů. Jinak je nejlepší jezdit na veletrhy. Číňané už se hodně objevují také na veletrzích v Evropě a Asii, takže je možné je najít na akcích typu CES nebo IFA. Tam jsou k nalezení hodně „high profile“ věci. Pak jsou akce typu HKTDC, což je něco mezi. A pak je Canton Fair v Guangzhou, což je ohromný punk. Tam jsou velké továrny, malé továrničky. Nevýhodou je, že tam lze narazit na spousty podivných výrobců, se kterými nechcete nic mít. Ale výhodou je, že tam lze najít produkty v úplně počáteční fázi. To, co v Evropě bude vánoční hit za dva roky, je teď na Canton Fair. Pamatuji si, že jsem tam kdysi viděl selfie tyč, když ještě nikdo nevěděl, co to je. Tehdy tomu říkali monopod. Když jsem to viděl, říkal jsem si, kdo by se tímto způsobem chtěl fotit. A za dva roky to bylo všude.

Je po navázání vztahů na veletrhu zásadní vydat se přímo do továren?

JO: Je to důležité hned na dvou úrovních. Číňané jsou extrémně zaměření na vztahy, je to pro ně velmi důležité. Je dobré se podívat, jak to u nich vypadá, jak je to veliké, čisté a podobně. Cestu na veletrh do Číny je dobré si naplánovat tak, abyste neodjížděli hned po něm. Na veletrzích se naplánují návštěvy továren, které probíhají po akci.

U popisku vašeho kurzu máte uvedeno, že Alibaba je možná vůbec nejhorší způsob nákupu. Můžete to rozvést?

JO: Hodně lidí si myslí, že zajde na Alibabu, udělá objednávku stovky kusů a že obchoduje s Čínou. Je to dobrý způsob, jak si udělat zajímavou rešerši a jak případně objevit továrny, se kterými spolupracovat. Na výzkum bych to nezavrhoval. Ale na jednorázový nákup to není ideální.

JR: Jakmile je to jednorázový nákup, ztrácíte záruku. Ta většinou funguje tak, že vám to nahradí v další objednávce. Zároveň je na Alibabě spousta přeprodejců, takže se nedostanete přímo k továrně. Tváří se jako továrna, ale nejsou továrna. A také nemáme důvěru k certifikacím, které tam firmy mají.

JO: Ano, vidíte tam certifikáty „10+ let“ a máte tendenci tomu věřit, protože to znáte tady z Heuréky. 

Alibaba má nyní velké plány pro vstup do Evropy. Staví sklady, cloudy a podobně. Máte představu, co to tady může udělat?

JO: Já se na to hodně těším. Každý Číňan se nyní žene do Evropy, alespoň ti kolem e-commerce. Už mají zdejší sklady, takže dokáží velice rychle doručovat. Ale jsem na to velmi zvědavý, protože Číňané třeba vůbec nechápou princip dvouleté záruky a další podobné věci. Toto by museli začít řešit, což zvyšuje nákupní cenu. Lidé nakupují na Alibabě, protože je to levné. Navíc u portfolia, které na Alibabě často lze najít, by byla sebevražda dvouletou záruku držet.

Proč jsou čínští výrobci elektroniky stále v mnoha ohledech velmi levní?

JO: Je to ekosystém. Z toho čerpají opravdu hodně. Jak byl takový ten plán, že my v Evropě budeme inovovat a věci vymýšlet a Čína to bude vyrábět, ukázalo se, že jsme jim tam poslali naše know-how a oni se to zadarmo naučili. Zajímavé je, že s tím, jak Čína roste od výroby k inovacím, tak například ze Šen-čenu ta výroba nezmizela někam do Bangladéše. Odpovědí je to, že se tam ten ekosystém tak vyvinul a propojil, že to příliš není možné. Je tam vše a vše seženete a není šance, že se to celé přesune jinam. A know-how je tam čím dál více. Je tam mnoho hardwarově vzdělaných techniků.

Takže těží z toho, že jsme jim tam poslali výrobu, pak jim dovolili koupit třeba Motorolu Mobility a teď nad tím vším staví vlastní inovace s přidanou hodnotou a mají vše pohromadě?

JO: Přesně, vybudovali si ekosystém a lidi, kteří tomu rozumějí. Teď jsem někde četl, že v CERNu nemají problém sehnat programátory, ale mají strašný problém sehnat hardwarové inženýry. Tito lidé jsou v Číně. Hodně z nich třeba začínalo v továrnách Foxconnu, pak se osamostatnili a založili si vlastní firmy.

Dokážete odhadnout, jaké budou důsledky obchodní války mezi Spojenými státy a Čínou?

JR: Moje zkušenost je, že se naši dodavatelé začínají bát, aby něco takového neprobíhalo také v rámci Evropské unie. Na Evropu se nyní hodně orientují. Ale zatím je to čerstvá situace.

Jak v Číně funguje vymahatelnost práva v případě, že se s obchodním partnerem nepohodnete? Je vůbec nějaká šance se jako západní firma u čínského soudu něčeho dovolat?

JO: Je to případ od případu, nelze mluvit obecně. S objemy, které děláme my, nemá smysl se o nějakých sto tisíc dolarů soudit. Šlo by to, ale za ty nervy to nestojí. Ale jsou precedenty, které ukazují, že to jde. Jedním z posledních příkladů je Lego, které žalovalo jednu z čínských kopírujících firem a spor vyhrálo. Ale je to rozhodně složité. HiPhone si tam dokonce zvládnul patentovat jméno a šikanoval s tím Apple.

JR: I z tohoto důvodu si testujeme výrobce, zda jim má vůbec smysl posílat tisíc, deset tisíc dolarů a vyšší částky. Hned na začátku bychom nikdy vyšší částky neposílali.

Jak vypadá největší světové tržiště s elektronikou v Číně:

Jak funguje placení?

JO: Číňané jsou celkem paranoidní a platba musí být vždy pouze předem. Chtějí peníze na účet a pak teprve zboží pošlou. Možná když si po pěti letech vybudujete vztah, tak něco sem tam jde. Na druhou stranu jsem nikdy neměl obavy, že by ty peníze nějak ukradli nebo zpronevěřili. Jak už jsme říkali, Číňané vás nechtějí prvoplánově okrást.

JR: My v 80 procentech platíme předem. Občas se – a to je zázrak – dokážeme domluvit, že peníze pošleme čtrnáct dní po odeslání zboží, ale to je minimum případů. Nedávno, když byl čínský nový rok, do Číny stále nepřicházela platba. Měli jsme hodně dlouhou diskusi o tom, co se stane, když zboží nepřijde, protože bychom byli dva měsíce bez zboží. A skutečně naše zboží začali balit až potom, co dorazila platba. Čekají na ni. I po několika letech spolupráce jsme se dohadovali.

Jde Číňanům o dlouhodobou spolupráci, nebo především rychlý zisk?

JO: Jde to ruku v ruce, zisk je dlouhodobá spolupráce. Číňané jsou velmi na peníze, takže když ve vás vidí peníze, logicky se snaží o dlouhodobou spolupráci. Obecně se ale spíše než o úpravu peněz snažíme o vylepšování kvality. Snažíme se je „vycvičit“ tak, abychom namísto slev dostávali spíše tu vyšší kvalitu. Zde je třeba je tlačit, vysvětlovat a tak dále. Jakmile ve vás vidí dlouhodobého partnera, přestanou vám posílat první věc, kterou vyrobí, ale klidně dedikují člověka, který pro vás bude hlídat kvalitu. A tu horší pak nabídnou na Alibabě, kde dlouhodobá spolupráce s odběrateli není.

Jak se řeší servis či reklamace?

JO: Tohle už pak Číňany moc nezajímá. Řeší to jen velmi neradi. My konkrétně si šetříme nervy a čas a vše kolem reklamací si řešíme sami. Když už to řešíme s Čínou, musí to být už hodně špatné – jako například že zařízení dojdou nefunkční. Ale obecně výrobci nechtějí, aby s jim vyrobené kusy vracely. Spíše uznají, že produkt nedošel v dané kvalitě, a strhnou cenu z dalších objednávek. My konkrétně si stavíme vlastní servis a platíme ho z marže. Je to nejrychlejší a nejjednodušší řešení.

JR: My to máme napůl. Něco si opravujeme, ale někde si to sčítáme a pak nárokujeme po výrobci. Vždy jsou to dlouhé diskuse a je to třeba na celé dopoledne.

Na jaké problémy narážíte ohledně certifikací a legislativy?

JO: Nelze to brát obecně a záleží produkt od produktu. Jsou produkty, které nemusí mít v podstatě žádnou certifikaci, dokonce ani CE. To jsou typicky obaly a podobně. Pak jsou věci, které musí mít prohlášení o shodě a ochranu před hořlavými materiály. To se dává do laboratoře, kde proběhnou testy, a dovozce vystaví prohlášení o shodě. To ve zkratce znamená, že mám z laboratoře nějaké papíry, na základě kterých potvrzují, že výrobek je ve shodě s normami Evropské unie. Číňané ve výsledku umí cokoliv, takže mají laboratoře, se kterými továrny přímo spolupracují, takže vám vše dodají v jednom, včetně testovacích reportů. Problematičtější je, pokud jde o třetí skupinu výrobků, které musí testovat notifikovaná osoba. Existují laboratoře, které jsou autorizované přímo Evropskou komisí, není jich moc a všechny jsou v Evropě. V případě chytrých telefonů to není sranda, test reporty mají třeba dva tisíce stránek a během testování se „spotřebuje“ třeba dvacet telefonů.

JR: Občas se setkávám s tím, že se splňují normy, které už nejsou platné. Na to si v poslední době dáváme pozor a zjišťujeme si, jaké normy jsou platné v EU a Česku.

Jak řešíte dopravu? Přes lodní dopravu z Hongkongu?

JR: My využíváme přepravu lodí a také letadlem. Záleží, jak moc na to pospícháme a zda zboží ještě máme skladem. Problém letecké dopravy je, že je dvakrát až třikrát dražší. Jinak s oběma způsoby máme dobré zkušenosti. Letecká doprava trvá v průměru čtrnáct dní, lodí je to pět až šest týdnů. Jinak odesíláme přes Hongkong.

JO: Z Hongkongu je to vždy jednodušší. Vždy se snažíme, aby partneři měli sklad v Hongkongu, protože v Číně s tím bývají problémy. Jednu dobu se zásilky dokonce vykrádaly. Chodily vykradené balíky. Museli jsme to řešit tak, že nám balíky byly baleny do drátů. Jednou jeden takový přišel a bylo vidět, jak je drát rozštípaný a že se tam někdo snažil dostat jako nějaká myš, ale nakonec to vzdal. Jinak doporučuji dopravu řešit přímo s Číňany. Když jsem začínal, dostával jsem nabídky od globálních dopravních společností, včetně jejich českých poboček. Zkušenosti ale mám takové, že to většinou nedopadlo dobře. Sice vám fakturují v korunách a podobně, ale je problém v komunikaci, která se vždy řeší přes koleno. Tyto firmy neznají čínské reálie a nezvládají vyřídit všechny certifikace nutné pro odeslání. Doporučuji to tedy řešit přímo s Číňany, kteří přesně vědí, co je potřeba. V Číně spousta věcí funguje na takové polooficiální rovině a ti lidé tam ví, co a jak. Tento tip by vám mohl ušetřit tak dva roky pokusů (smích).

JR: Já přidám tip, že je dobré přepravu neřešit přímo s výrobci, ale lepší je si najít dopravní společnost, která umí jak čínskou a asijskou část, tak tu evropskou. Máme zkušenosti, že když jsme objednali dopravu od výrobce, nevěděl, co je třeba splňovat v evropské části.

Jak často musíte v rámci vašeho byznysu v Číně pobývat?

JO: Na začátku často. Je třeba budovat vztahy a dříve jsem do Číny jezdil tak šestkrát do roka. Teď tam jezdím méně, než bych potřeboval, ale to je dané tím, že se aktuálně více zaměřuji na českou část. Ale pokud se chcete dostat do čínského „networku“, musíte v Číně být prakticky pořád.

JR: Já se nyní snažím v Číně být každý půlrok alespoň čtrnáct dní až měsíc. Začínali jsme tak, že jsme se neviděli a komunikovali přes Skype a e-mail. Poslední dva roky do Číny létám pravidelně a je vidět znatelný progres. Vylepšily se vztahy s lidmi a osobně znám šéfy daných společností. Nemusím očekávat žádné podrazy a podobně. Například dostáváme informace, když někdo z našeho regionu značku zažádá o nákup, který by mohl být využitý v rámci šedého dovozu a podobně.

Spustili jste kurz, kde tyto a další zkušenosti chcete předávat. Zároveň byste rádi vybudovali českou komunitu podobně zaměřených lidí. Co přesně si od toho slibujete?

JO: Komunita dovozců z Číny v Česku může být poměrně velká s tím, jak lidé zjišťují, že dovoz z této země nemusí být tak složitý. Kurz je pro nás volnočasová aktivita, kterou zatím dotujeme, a chceme sdílet know-how. Když jsme se s Honzou dříve potkávali, vždy jsme si předali hodně cenných zkušeností. A uvědomili jsme si, že pomalu ve všech odvětvích existují komunity, které si sdělují informace, novinky, pomáhají si, ale v naší oblasti jsem nic takového nenašel. Každý si v podstatě drží informace a nechce nikomu nic říct. U dovozců je stále jednou z velkých konkurenčních výhod to, že vědí něco, co druzí ne. To je špatně. Když budeme informace sdílet, půjdeme nahoru. Můžeme si pak konkurovat, kdo to reálně bude dělat lépe, což celé odvětví posune nahoru.

JR: Míříme na tři skupiny. Jsou to e-shopaři, kteří jsou závislí na českých nebo evropských dodavatelích. U nás je přes čtyřicet tisíc e-shopů a z nich obrovské množství spadá právě do této první skupiny. Dále míříme na e-shopy a retaily, které zkusily obchod s Čínou a spálily se, nebo se něco nepovedlo. Třetí skupinou jsou velcí distributoři a společnosti, které si například chtějí „obrandovat“ produkty.

JO: Dovoz z Číny historicky znamenal mnoho mezičlánků. Šlo to z Číny přes Hongkong, globálně, pak to přes nějakého regionálního a následně českého distributora došlo k resellerovi. Když se ale podíváte na trend, tyto mezičlánky mizí. Jde to víc a víc napřímo. Hodně velkých hráčů už se začíná zaměřovat na to, že si věci nechají v Číně vyrábět sami. Proč se s někým dělit o marži? Jednou i ten nejmenší e-shop bude schopný si sám dovážet věci z Číny.

Tím „obrandováním“ a vlastní výrobou je myšleno třeba to, že si nechám „polepit“ nějaký OEM hardware vlastními logy a barvami?

JO: Může být. Velká firma si tam třeba nechá takto „nabarvit“ pět tisíc nabíječek, případně si produkt nechá upravit, vyjedná určitou exkluzivitu. Takto to obecně funguje jako celek. V Číně jsem potkal výrobce smartphonů, který vyrábí pro Sony, včetně kompletního designu. „Polepování“ výrobků je vlastně ona výroba, takto to dělá 95 procent výrobců, které běžně známe. Je málo firem, které si produkt v Číně nechají pouze smontovat – to dělají třeba Apple nebo Samsung. Ale většina produktů, které tady běžně používáme, je designovaná a vyrobená Čínou a „polepená“ značkou.

Podobně ostatně částečně vyrostly firmy jako Huawei a ZTE, které nejdříve dodávaly operátorům „no name“ modemy, routery a podobně.

JO: Ano, přesně, to je taková špička ledovce.

JR: Před půlrokem jsem byl v továrně na gamepady. Na jednom místě jsem viděl ovladače pro Xbox, Nintendo i PlayStation. Každý má trochu jiný design, ale opět je to z jedné továrny.

JO: Lze to také prezentovat na tom, jak funguje značka Xiaomi. Ta má ve svém portfoliu tisíce chytrých produktů. V Číně mají i bundy, tenisky a další věci. Xiaomi je nevyrábí. Využívají čínského ekosystému, pořád obíhají továrny, a jakmile najdou něco dobrého, začnou se s danou firmou domlouvat. Vezmou ji pod svoji značku, zavedou kontrolu kvality a sníží marže na minimum. Ale zase ta firma místo třiceti tisíc kusů prodá třicet milionů. Xiaomi na to dá své logo, zařadí do své distribuce a marketingu.

Čína začala na tom, že hodně technologií prostě zkopírovala. Narážíte na tyto copycats ještě, nebo je to spíše minulost?

JO: Kdysi určitě. Asi před sedmi lety v Číně končila éra takových těch kopií Samsungu a podobně. Na jejich hrobech začaly vyrůstat značky, které dnes známe. Číňané se to na tom naučili dělat. Ostatně se i na exportu už kopie začaly hodně hlídat a byl i centrální tlak na to, aby se s kopiemi přestalo. Čína tedy začala dělat vlastní značky a tím pádem vzrostla i kvalita. Na telefony se přestalo dávat nějaké divné logo, ale logo vlastní firmy, vlastní značky. Určitě někde na copycats ještě jde narazit, ale více se to děje v jiných oblastech než v elektronice. Tam to v nějakém větším měřítku už není a nesetkal jsem se s tím.

JR: Občas na veletrhu narazím na naše produkty pod jinou značkou. Pak je těžké dohledat, kdo byl první, kdo koho okopíroval. Ale není to nic, co by se stávalo zcela běžně.

Čínský prezident i kvůli tlaku ze zahraničí slibuje, že po ochraně duševního vlastnictví bude doma více „dupat“. Děje se tedy reálně něco takového?

JO: Já to tam určitě vidím. Například při exportu je vyžadována spousta certifikátů, dívají se, zde výrobek nemůže být nějaký klon a podobně.

Má vůbec Čína dnes zapotřebí někoho kopírovat?

JO: Oni vidí, že budoucnost není v kopírování, ale v tom něco vytvořit sami. Je to v jejich zájmu, aby se posunuli jinam.

Jak vidíte šance čínských firem dělat globální byznys? Prozatím ne vždy jim expanze vychází, viz třeba pokusy bikesharingu ofo v Praze a na dalších trzích.

JR: Je těžké Číňanům vysvětlit, že jinde je jiná mentalita. Třeba nechápou už zmiňovanou dvouletou záruku. Věcí, které jim na začátku potřebujeme vysvětlit, je spousta. Někteří to nepochopí, tak od takového výrobce raději dáme ruce pryč. Počet čínských značek, které se dostávají na západní trhy, roste, ale pořád to jsou spíše jednotky.

JO: Myslím si, že se to naučí. Kde byla Čína před deseti lety a kde je dnes? My je vlastně zadarmo učíme, jak to tady funguje. Úspěchy už mají, třeba DJI, Oppo, Xiaomi, Huawei a další. Číňanů je hodně, „valí“ to na všechny strany, zkouší to a učí se. Mnohokrát se spálí, bude je to stát spoustu peněz a zdrojů, ale oni obojí mají. A postupně je to vidět, čínské firmy zakládají evropské sklady, ostatně je mají i v Česku. Čínské firmy budou na náš trh pronikat čím dál více. Dodají dobrou cenu a naučily se už dělat i kvalitu. To bude argumentem pro nákup. Budeme soupeřit s nižší cenou a dobrou kvalitou. Otázkou je, jestli nás Číňani do budoucna ještě budou potřebovat. Až se vše naučí, budou moci vše dělat napřímo. A to se dle mého stane.

JR: S těmi sklady je to určitě pravda. Značka, kterou jsem v minulosti potkal, mě nyní oslovila, že už mají v Česku sklady a že můžeme přímo odebírat. Učí se to, no.

Přečtěte si o zkušenostech další Čechů v Číně:

• Jan Herodes (Bohemia Interactive): Čína je nám v mentalitě podobnější, než si myslíme
• Michal Máslík (Circadia): Když máte čip v mozku, neměl by se moc zahřívat
• Lukáš Hlaváč (Whoolala): Rozvoj e-commerce v Číně je obrovský, startup z ciziny to tu ale má těžké
• Chcete to s hardwarem zkusit v Číně? Čech tam na to rozjel firmu. Pomáhá i Huawei