Laxní politika naší vlády v otázce vybavení škol počítači je podle všeho tahem génia. V neuvěřitelně předvídavém kroku totiž jistě česká vláda již dávno odhadla to, na co přišli chlapci z Alliance for Childhood.
Dolary, utrácené v USA za vybavení škol počítači a internetovým připojením, totiž podle této organizace nepřinášejí žádné dlouhodobé výhody a daleko rozumnější by bylo utratit je za více učitelů či zcela jiné věci. Za posledních pět let přitom veřejné školy v USA utratily za počítače více než 27 miliard dolarů.
Jako v každém případě, máme konečně k dispozici i onen správný protinázor. Nepochybně se případně hodící naší vládě pro další zdůvodnění laxního přístupu k vybavenosti škol potřebnou technikou. Nahrává jim totiž na smeč, hovoří o neprokazatelnosti návratu investic do této oblasti a místo toho raději doporučuje věnovat prostředky na zmenšení tříd, opravy, nové učitele, platy učitelů a zlepšení prostředí ve školách.
Než se ovšem tato informace dostane do běžného tisku (a ten si z ní vybere jen výše zmíněné), je důležité poněkud lépe studovat závěry Alliance – ty se totiž týkají základních škol a také, hlavně, (obdoby) mateřských škol – a obecně se také týkají role počítačů ve výchově dětí velmi malých. Právě tato část dětství je pochopitelně považována za jedno z důležitých období – prakticky vůbec se netýká pozdějších životních období, kde nepochybně používání počítačů a nutné technické vybavení škol je naopak zásadním prvkem ve vzdělávání pro budoucí pracovní nasazení.
Počítače, jakkoliv užitečné a určitým způsobem i sloužící jako urychlovač společnosti, mohou být zároveň zdrojem řady nebezpečí – svalová poranění, oční poruchy, vyvolání sociální izolace, eventuelně vedoucí až k jasným formám dlouhodobého emočního či intelektuálního poškození. Nikdy nebylo tolik počítačů okolo našich dětí, ani my sami jsme nevyrůstali s počítači všude okolo nás a v našem dětství byl počítač čímsi výjimečným. Důležitost vztahu mezi dospělými a dětmi se i právě díky počítačům může stát zájmem dne, elektronické komunikace a jakýsi „virtuální“ svět může svádět k potlačení toho nejdůležitějšícho – výchovy vzorem a uváděním do života.
Počítače také nepomohou nijak v otázce vybudování motorických schopností a dovedností a v mnoha případech mohou být i důvodem dramatického snížení pohybu.
Jakkoliv se doposud tvrdilo, že počítače jsou důležitými pomocníky při učení, je toto tvrzení více než diskutabilní. Počítače jsou ideálními pomocníky pouze tam, kde je potřeba se něco naučit nazpaměť – jak známo, tento druh učení nepatří mezi ty, které by byly jakoukoliv přípravou pro budoucí život. Neosobní počítačový svět totiž dokáže poskytnout pouze podporu pro naučení se, nikoliv pro tolik důležité pochopení.
Počítačová komunikace, založená v zásadě pouze na čtení, přitom zcela opomíjí nutnost naučit se správně vyslovovat, číst, formulovat a stavět věty v mluvené podobě. Stejně tak můžeme vysledovat problém ve směru opačném, sdělování informací „do počítače“ opět probíhá pomocí zcela nestandardních prostředků – klávesnice a myš rozhodně nepodporují formulační schopnosti. V počítačích se jaksi navíc automaticky předpokládá, že vše má být krátké a výstižné, není příliš prostoru pro improvizaci, intuici a neverbální komunikaci. Jinými slovy, živý učitel poskytuje svými verbálními a neverbálními schopnostmi nesrovnatelně důležitější spektrum informací a zkušeností, než stovky hodin strávených u počítače. Paradoxně tak výrazné používání počítače v ranném dětství spíše může vést k poruchám pozornosti, neschopnosti naslouchat a porozumět.
Otázkou zůstává i další předpoklad, že počítače podporují tvořivé a inovativní myšlení. Opak je totiž zpravidla pravdou, vývoj počítačových technologií směřuje pouze k onomu „point and click“, neboli „ukaž a klikni“ a nutnosti pouze najít ten správný výběr z nabízených možností. V praxi je tento paradox velmi často vidět na umělcích a graficích – ti počítačově schopní mají velký problém například při práci s klasickým papírovým médiem. Pro ty nadané prací s obrazem, papírem, prostorem, zase bývá značný problém převést jejich nápady a myšlenky do počítačového prostředí.
Zásadní tvrzení, které se stalo popudem pro mohutné vybavování základních škol počítači, přitom uvádí – aby dnešní pětiletý mohl v dospělém věku aktivně a správně využívat počítače, musí být trénován na jejich využívání již nyní. Z logického hlediska jde o poněkud absurdní tvrzení – za dalších deset či patnáct let dojde zcela jistě k takovému dramatickému vývoji informačních technologií, že dnešní technologie a návyky budou anachronismem a neposlouží vůbec ničemu.
Počítače mohou být též hrozbou v okamžiku snahy o výchovu dětí problematických, hyperaktivních, s poruchami soustředění. Absence lidského kontaktu a velmi individuálního přístupu potom pouze prohlubuje problémy u takto postižených dětí.
Jakkoliv paradoxně může znít tvrzení z National Science Board z roku 1998: „Dlouhé vystavení počítačovému prostředí může vytvořit jedince neschopné vyrovnat se s chaotičností reality, potřebou budování komunity a potřeb osobního zapojení“, jde zcela jistě o velmi důležitá a pravdivá slova. Za dobu mé počítačové praxe jsem se setkal již s řadou jedinců, na které se tato charakteristika perfektně vztahovala. Nezvládnutelní, nekomunikativní, egoističtí a v mnoha případech s viditelnými poruchami chování. Pokud sleduji jejich další vývoj, je jejich život poznamenán neustálým střídáním zaměstnaní, ve kterých nevydrží nikdy dostatečně dlouho, ale zato je jejich zaměstnání provázeno pouze neschopností vyrovnat se se svým okolím, nechutí přizpůsobit se, nechutí vcítit se do potřeb lidí, se kterými mají spolupracovat a žít. V mnoha případech jde přitom o extrémně inteligentní jedince. Počítače se potom pro ně stávají středem jejich soukromého vesmíru a rodí se nová posedlost.
Dlouhé období dětství a dospívání je přitom tím nejkrásnějším obdobím lidského života. Absence jakýchkoliv životně důležitých povinností, bezstarostnost, hra, učení se a dospívání jsou těmi nejdůležitějšími prvky, které vedou zcela jistě k vytvoření dospělého člověka. Příroda s jistotou správně vycítila potřebu a nastavila laťku dospělosti člověka až někam za prvních dvacet let jeho života. Počítače by přitom paradoxně měly přispět k jakémusi urychlení tohoto procesu a s jejich pomocí by lidstvo mělo získávat expresně a přednostně „udospělené“ jedince. Něco, co by bylo možné nazvat procesem jdoucím zcela proti smyslu přírody. Něco, co zcela nepochybně okrade dítě a dospívajícího jedince o krásná léta plná vstřebávání všeho okolo sebe.
Informační technologie a počítače se tak paradoxně mohou stát náhražkou a expresně „udospělený“ jedinec bude postrádat ty nejdůležitější návyky a praxi, tolik potřebnou pro život. Je navíc zcela nemožné, aby celá společnost a její sociologický vzorek inklinoval k tomuto schématu. Takto urychlení jedinci pak budou tvořit jakousi absurdní vrstvu plnou paradoxů, neschopnou socializace se svým okolím. A se stoupajícím věkem tak budou mít pouze vyšší a vyšší šanci vydělit se ze společnosti uplně. Pouze málo z těchto urychlených jedinců se bude schopno později od této „závislosti“ oprostit a vrátit se na „normální“ úroveň svého prostředí. Jejich schopnost žít s ostatními lidmi bude zpravidla výrazně poznamenána a stoupající věk přinese nové frustrace.
Dítě je organickým celkem, stejně tak jako jeho růst a vývoj. Emoční i fyzické vlastnosti jsou budovány dlouho a za výrazného přispění okolí. V první fázi rodičů, prarodičů a sourozenců, později učitelů a spolužáků, či kamarádů ve svém bydlišti. Jakkoliv mohou počítače být součástí tohoto působení, jejich přehnané nasazení je bez pochyb kontraproduktivní a nebezpečné. Každé dítě, každý lidský jedinec je totiž neopakovatelnou originální bytostí – počítače jsou oproti tomu kusem studeného železa a plastu, postrádajíc jakoukoliv možnost emoční reakce a využití individualit jejich uživatele. Počítačová „rozhraní“ vedou k unifikaci, zjednodušení, automatizaci a optimalizaci veškerých postupů. Zatímco v životě je dosažení cíle možné zpravidla mnoha cestami a metodami, v počítačích je tato možnost volby silně omezena.
Počítače také paradoxně přispívají k potlačení jednoho z nejdůležitějších prvků výuky a získávání zkušenosti. Více a více dětí není schopno získat vztah k literatuře – počítače jim zdánlivě nahrazují knihy, onen čas hltání informací z obrovské zásobárny literatury. Snahy o uvedení eKnih do života, doprovázené úsilím o přiblížení počítačových monitorů či displejů na úroveň „čitelnosti a čtivosti“ klasických knih, jsou jenom důkazem důležitosti tohoto aspektu lidského vzdělávání a získávání zkušeností.
Problém uniformnosti a omezenosti počítačového světa se projevuje i v neschopnosti využít počítač pro klasickou náplň dětského věku – hru. Právě nepřeberné možnosti „hraní si“ u počítačů zcela chybí. Počítačová obrazovky, joystiky, myši a klávesnice jsou pouze omezenou náhražkou reálného světa – tvarů, barev, chutí, vůní, světla, plastičnosti. Vývoj prostorového vnímání, citu pro vzdálenost, pochopení prostoru, abstrakce, představivosti – plochý počítačový svět dokáže nabídnout jenom silně omezenou a zkreslenou základnu pro tyto důležité prvky ve vývoji dítěte. Obrázek stromu, byť seberealističtější, na obrazovce počítače nemůže nikdy nahradit reálnou zkušenost z vjemu skutečného stromu. A stejně tomu je u všeho ostatního.
Počítače nejsou „thinking machines“ (myslící stroje), jak se řada lidí mylně domnívá. Počítače jsou ve skutečnosti mechanické hračky, jejich schopnosti a možnosti jsou dány jejich principem, v přesně daném sledu provádět předem definované posloupnosti. Paradoxně právě tento způsob myšlení je optimální pro zvládnutí počítačů a jejich optimální využití. A ještě paradoxněji tento způsob myšlení je nejméně vhodným pro praktickou existenci v natolik růzorodém světě okolo nás. V případě dětí, fixovaných na „nový“ způsob myšlení, pak dochází k těžko překonatelnému vybudování omezení v myšlení. Mechanické pojetí, mechanické myšlení. Jakkoliv může být potřebné v některých situacích, nemůže se stát jedinou alternativou.
Nad naznačeným tématem by bylo možné uvažovat ještě podstatně déle, délka článku by ovšem překročila poněkud únosnou mez. Pokud snad přeci máte zájem o toto téma, studie Alliance for Childhood je excelentní a navíc je nabízena v kompletní podobě na webu.
ČLÁNKY DO MAILU