Dnes jsou návštěvy desetinásobné a za pět let, až bude časově neomezené připojení k Internetu stejně běžné, jako je dnes vytáčená telefonní linka nebo mobilní telefon, budou největší české servery dosahovat stotisícových návštěv denně – tedy tolik, kolik je dnes náklad největších papírových deníků. V té době, troufám si říct, se nikdo na rovnoprávnost internetových periodik nezeptá.
Podstatná otázka totiž stojí jinak, tehdy i teď: Je rovnoprávná žurnalistika specializovaná se žurnalistikou všeobecnou?
Tiskoví mluvčí a pracovníci PR agentur, pokud jsou v tom, co dělají, dobří (přičemž tupců a nadutců se najde dost ve všech oborech lidské činnosti), vědí, že z hlediska prospěchu pro jejich organizaci nebo klienta je malý specializovaný server nebo časopis stejně významný jako největší celostátní deník, protože čím méně návštěvníků/čtenářů, tím silnější může být jejich zájem o obor – a tím spíš se firmě podaří prodat jim své zboží nebo službu.
Radiomobil neodepře informaci Mobil Serveru, protože jeho 15 tisíc návštěvníků představuje stejný počet potenciálních zákazníků jako 300 tisíc čtenářů Blesku (zkusme vydělit toto číslo pěti až deseti, a máme přibližný počet čtenářů, kteří si tam článku o Paegasu vůbec všimnou).
Nezájem o internetové novináře téměř vždy pramení, kromě již zmíněné a politováníhodné osobní hlouposti mluvčího, z jiných příčin. Vysvětlím to na příkladu:
Můj „mateřský“ deník, Britské listy, který věnuje kritický zájem – v množství pohříchu větším než malém – České televizi, není na seznamu médií, které z PR oddělení televize dostávají tiskové zprávy. Mluvčí televize zřídka odpovídají na naše dotazy a když odpovědí, jen výjimečně má taková odpověď užší vztah k položené otázce. Zásadně nejsme zváni na tiskové konference ČT a je velmi pravděpodobné, že bychom z nich jako „nenovináři“ byli vykázáni.
Nedostali jsme ani jednou příležitost k rozhovoru s bývalým ředitelem ČT Puchalským a současný ředitel Dušan Chmelíček dlouho váhal, než k interview svolil; až do jeho nástupu byli zaměstnanci ČT vázáni interním pokynem zdržet se jakékoli komunikace s Britskými listy. Asi před rokem byl prý dokonce na Britské listy na určitou dobu zablokován přístup z televizního intranetu.
Proč takové obstrukce? To je prosté: vedení televize považovalo (a do jisté míry stále považuje) Britské listy za nepřítele, kterého sice nemůže zlikvidovat silou, ale chce mu aspoň co nejvíc ztížit přístup k informacím.
Na druhou stranu zpravidla nemáme problém, když chceme získat rozhovor s některým politikem nebo veřejným činitelem. Víme, jak formulovat žádost, aby k politikovi pronikla, posíláme ji pro jistotu několika kanály najednou (e-mail, fax, dopis), umíme se vnutit. Jsou sice výjimky – jako např. ministr zahraničí Kavan, který místo slíbených 60 minut udělil Britským listům „audienci“ čtvrthodinovou, takže rozhovor ani nemělo smysl publikovat – ale politici vědí, že se jim vyplatí věnovat našemu deníku čas, protože ho sice čte malý okruh lidí, ale mnozí z jeho čtenářů jsou na nejvyšších postech státní správy a veřejného života.
Proto se z větší části přikláním k tomu, co napsal v závěru svého článku Patrick Zandl: když novinář ovládá své řemeslo a dokáže uplatnit a „prodat“ své čtenáře, jsou mu otevřeny všechny dveře. Nekňuba naopak informace nezíská, byť by měl na vizitce napsáno MFD nebo televize Nova (připouštím ale, že MFD a TV Nova zpravidla úplné novinářské nekňuby nezaměstnávají, a tak je asi obtížné ověřit tuto část tvrzení experimentálně).
ČLÁNKY DO MAILU