Poslanci Národního shromáždění schválili zákon, kterému se přezdívá digitální gilotina; 285 hlasovalo pro a 225 proti. Aby mohl zákon vstoupit v platnost, musí jej schválit ještě speciální komise, v níž zasedne sedm senátorů a sedm poslanců. Jedná se již o přepracovanou verzi zákona na základě rozhodnutí ústavního soudu, který zákon již jednou zrušil. Podle všeho se, v případě schválení zákona komisí, bude normou opět zabývat soud, a to na popud socialistů.
Zákon umožní odpojit od Internetu na dobu jednoho roku takové uživatele, kteří stahují nelegální obsah. Pirátům kromě toho hrozí pokuta, která se může vyšplhat až k částce 300 tisíc eur nebo trest vězení. Uživatelé ale nejdříve obdrží e-mailová varování a následně i tištěný dopis, ve kterých je úřady upozorní na nezákonné jednání. Pouze v případě, že budou tyto výzvy ignorovat, dostane se ke slovu represe.
O návrhu zákona se zde na Lupě již živě diskutovalo. Zásadním problémem původního znění byla skutečnost, že by o odpojování rozhodoval úřad (HADOPI), nikoli soud. Jednalo se jak o konflikt na úrovni francouzské legislativy, tak také o problém na úrovni evropského telekomunikačního balíčku. To je v současném znění již opraveno a o odpojování budou rozhodovat zvláštní soudy. Úřad bude mít na starosti jen rozesílání upozornění na stahování nelegálního obsahu. Podrobněji se této problematice věnuje Jiří Peterka.
Zákon ale otevírá celou skupinu otázek, které by bylo dobře zvážit. Předně je to otázka lidských práv – je přístup na Internet součástí práva na svobodný přístup k informacím a svobodné vyjadřování? Dále je zde problém toho, zdali současný model ochrany autorských práv je ještě smysluplný a funkční. Dále zde vyvstávají otázky ohledně přiměřenosti trestů a toho, zdali je represivní přístup tím ideálním řešením celého problému. A to zde ani nezmiňujeme otázky čistě legislativního charakteru, týkající se toho, zda je norma kvalitní a zda neměla být řešena celoevropskou dohodou, neboť počítačové pirátství není problém jen Francie.
Zásah do osobních práv
Pokud se podíváme na trest odpojení od Internetu v pohledu lidskoprávním, pak se zřejmě jedná o určitý stupeň omezení lidských práv, která jsou občanům zemí na určité ekonomické úrovni běžně dopřávána. Tento způsob zásahu tedy skýtá mnohé problémy, které není možné bagatelizovat. Předně je potřeba říci, že není často úplně snadné rozlišit mezi legálním a ilegálním zdrojem stahování. Do konfliktu s HADOPI se tedy může dostat i uživatel, který si není vědom porušování autorských práv kohokoli. V tom případě by byl trest zřejmě neúměrný, neboť nikomu nevznikla škoda.
Dále je potřeba zvážit množství lidí, kteří obsluhují ten který počítač, nebo sdílejí jednu IP adresu. Použití principu kolektivní viny je v demokratickém systému naprosto nepřípustný a identifikace jednotlivce může být téměř nemožná, a to v netriviálním množství případů. Legislativci tedy učinili pozoruhodné opatření; zodpovědný je podle zákona objednavatel IP přípojky, nikoli samotný stahující. To je zvláště podivuhodné ve světle neustálých informací o prolomení toho či onoho šifrování bezdrátového přenosu dat. Zajímavé je, že nejsou trestáni pachatelé, ale ti, kteří k trestnému činu dali příležitost. Brzy se tak možná dočkáme stíhání výrobců automobilů, které mohou jezdit rychleji, než je maximální povolená rychlost v daném státě.
Dotaženo do absurdních důsledků bude velmi riskantní či nemožné provozovat bezdrátové sítě, a to včetně těch domácích. Tedy pokud je nenakonfigurujete tak, že všichni připojení budou na síť přistupovat pomocí nějakého proxy serveru. Nebo nepřistoupíte na diktát HADOPI. Celý zákon je tedy bezzubý a zbytečný. Místo minimalizace porušování autorských práv může přinést pravý opak.
Stahování nelegálního obsahu může způsobit také virus a to bez toho, aby o tom daný uživatel vůbec věděl. A nedovedu si představit způsob vedení sankcí vůči institucím či internetovým kavárnám, veřejným Internetům nebo velkým společnostem. Těžko si představit pokutu pro radnici za to, že na městském veřejném internetovém kiosku někdo něco stahoval. Existuje zde možnost vyjmutí se ze zodpovědnosti tak, že budete respektovat bezpečnostní a další opatření navržená úřadem. V praxi to může skončit zajímavými spory mezi výrobci filtrů, proxy serverů či antivirů s HADOPI o (ne)udělení certifikace.
Přitom ani dvojí upozornění nemusí být dostatečným ochranným prvkem. E-mail může virus pohodlně smazat, nebo ho spam filtr hodí do koše, a to třeba na úrovni poštovního serveru, takže jako uživatel nemáte šanci cokoli zjistit. Poštovní zásilku sice může uživatel obdržet, ale než zjistí, kde je problém, mohou uplynout dny či týdny. A velký problém je nasnadě. Spory mezi běžnými a speciálními soudy budou jistě četné, problematické a mají velkou šanci na znevěrohodnění celého systému opatření.
Je cesta restrikcí správná?
Je potřeba si položit otázku, zda je správná myšlenka, když společnost (rozumějme stát) vychováváme bičem. Asi se většina z nás shodne na skutečnosti, že krást se nemá a že počítačové pirátství je ve většině vyspělých států vnímáno jako zločin. Poněkud překvapivě neexistuje přímá relace mezi přísností trestů a kriminalitou v té které oblasti. Daleko důležitější je totiž dialog s veřejností, vzdělání a veřejný názor, že je ten který skutek opravdu špatný.
V podobném tématu jsme již jednou uváděli příklad s kouřením: V zásadě všichni nějak tušíme, že kouření aktivní ani pasivní příliš neprospívá zdraví a že ho dokonce poškozuje. Ale protože se jedná o jev natolik rozšířený, že bychom museli nechat uvěznit velkou část populace, snažíme se spíše tento jev korigovat, omezovat jej nebo o prevenci. Představa, že rodiče, který kouří nad kočárkem novorozence, zatkneme a odsoudíme za ohrožování výchovy, týrání dětí a ublížení na zdraví, je mimo kontext současné doby.
Aby trest byl smysluplný, musí být přiměřený a nesmí být příliš snadno zneužitelný. Odpojit „nekamaráda“ od Internetu a způsobit mu nejrůznější těžkosti je věc ne příliš obtížná v právním rámci, který se snaží prosazovat Francie. To co naopak smysluplné jest, je diskuse se studenty o tom, co je na počítačovém pirátství vlastně špatně. Jaký mají autorská práva význam, proč jsou vlastně udělována a vymáhána. Má smysl na toto téma pořádat debaty veřejnoprávní televizi či psát do novin. Jestli něco ovlivní míru počítačového pirátství, pak je to především smýšlení jednotlivých lidí.
Autorská práva překonána?
Na závěr ještě krátce k otázce autorských práv v současné podobě. Běžně se diskutuje o formách placení paušálu místo plateb za jednotlivá díla. Na tomto modelu funguje například český server i-legalne.cz. Současná běžně propagovaná ochrana jednotlivých děl vychází sice z přirozeného principu ochrany práv jednotlivce, ale vzhledem k přítomnosti nejrůznějších ochranných svazů postrádá svou přímočarost a čistotu.
Osobně vnímám velmi paradoxně to, že při nákupu jakéhokoli paměťového média (a nejen jich) platíme poplatky za to, že můžeme krást. Předpokládá se tedy naše pirátská činnost, kterou bychom měli tímto poplatkem vykoupit. Věc ale má zcela překvapivý a všem známý závěr. Je tedy potřeba vznést otázky po celkovém pojetí ochrany duševního vlastnictví jako celku. Izolovat otázku stahování něčeho přes Internet je metodicky chybné, neboť nereflektuje celkovou problematiku tohoto tématu.
Autorská práva jako taková jistě překonaná nejsou. Je potřeba je ctít a chránit a je nutné umožnit jejich vlastníkům na nich generovat zisk, pokud o to budou mít zájem. Na druhou stranu z nich není možné činit nástroj šikany ani rozpínavosti státních orgánů jen proto, že se to právě hodí. Transformace definice ochrany autorských práv není prvotně nutná kvůli konzumentům, pro které by se měla díla stát přístupnější, ale především kvůli autorům, kterým by měla umožnit rozumnou a svobodnou tvorbu i zisk. Restriktivní pojetí pravidel je totiž paradoxně zásadním způsobem poškozuje.
ČLÁNKY DO MAILU