Byl jednou z největších osobností našich, ba možná i světových dějin. Svým učením, svou vírou, svou pravdou, svou neoblomností, přesvědčením, že nelze lhát, tím, že se postavil moci církevní i světské pro spravedlnost lidskou i Boží. Proto, že člověk, dle něj, nikdy nesmí přijmout bezpráví páchané na komkoliv a musí přijmout za svůj názor trest od těch, kteří jsou silnější a mocnější, nežli je on, proto, aby dokázal jejich malost a slabost.
Česká televize se pustila s odvahou do velikého projektu i s omezeným rozpočtem. Kdyby film Jan Hus vznikl za socialismu, byl by to jistě velký počin a jeho tvůrci, především Eva Kantůrková a Jiří Svoboda, by sklízeli ovace představitelů strany a vlády. Možná, že by scénáristka a režisér získali dokonce i tituly národních umělců nebo Řád práce. Neboť ten film je horlivou obžalobou církve římsko-katolické, která prakticky jako jeden muž odsoudila a zavraždila českého reformátora, který se postavil nepravostem v ní. Vůbec, za minulého režimu byl Hus a Husité představováni jako předchůdci komunistů, kteří potom ideu “sociálně-spravedlivé” společnosti dovedli do konce. No, faktem je, že ideu Husitů – tedy okrást co nejvíce lidí a nějaké pozabíjet – do tragického konce dovedli. Ne tak ale ideje a představy Mistra Jana, který byl hluboce proti násilí a loupení a vždy všechny vyzýval ke střídmosti a mírumilovnosti.
Film České televize je možno hodnotit ze dvou pohledů. Lze na něm hledat pozitiva i negativa. Rozhodně kladně je možno se dívat na herecké výkony, především představitelů hlavních rolí. Hlavně Matěj Hádek a Michal Dlouhý dokázali z užvaněného scénáře vytáhnout pro své postavy maximum. Hádkovi divák ve chvílích exprese zvláště, i ve stavech deprese, ponižování atd. věří jeho hlubokou víru. Herec se do role opravdově vžil. Dlouhému (Zikmundovi) každý uvěří jeho vladařskou “moudrost”, jeho přesvědčení o vlastním významu a o jeho moci. I jeho státnické úvahy o smyslu koncilu a významu života jednoho českého kněze oproti tomu. Poněkud jednostrunnější je postava slabošského Václava IV. představovaná Vladimírem Javorským. Velmi suverénním, citlivým výkonem mnohé překvapí mladá herečka Marika Šopovská jako česká královna.
Mnohem horší, místy amatérské výkony jsou evidentní u epizodních rolí. Což je podtrženo jistou opuštěností záběrů – čili to vynikne. Na komparzu a malých rolích ČT evidentně šetřila a dává tak divákům na srozuměnou, že např. do Betléma na Mistrova kázání chodilo pár desítek, možná stovka lidí. Stejně tak je bolestně málo postav ve scénách pouličních bitek, na univerzitě, na koncilu… Všechno je nutno snímat v bližších záběrech, aby ten trapas nebyl tak evidentní. Nedostatek peněz je vidět i na počtu kočárů, koní a vůbec scén v exteriéru. Většinou jen někdo projde nebo projede. Rovněž na kostýmech je patrná chudobnost produkce.
Vynikající je kamera Vladimíra Smutného, jako ostatně vždy. Nádherně panoramuje, vznáší se, jindy dokonale zobrazuje detaily. Jakoby se Smutný, když jsou na to finanční prostředky, přibližoval genialitě záběrů vláčilovských, tedy obrazů B. Baťky nebo Fr. Uldricha. A to i ve svícení, omezenosti barevnosti apod.
Bohužel, kvalitě kameramana neodpovídá kvalita scénáře a ani závěrečného sestřihu. Prostě proto, že film je rozvleklý, zdlouhavý, neuvěřitelně mnoho si v něm herci mají co říct. Je to na úrovni upovídané televizní inscenace, nebo ještě spíše rozhlasové hry. Herci jsou nuceni někde sedět, případně stát, občas chodit a deklamovat texty, z nichž diváka, po kratší či delší době, zákonitě musí rozbolet hlava. Obávám se též, že tato edukativnost, popisnost mladé diváky od televize odežene a zabrání jim tak se seznamovat s velikostí Husovou. Podle sledovanosti prvního a dalších dílů odehnala diváků hodně.
Když už je scénář napsaný způsobem, který by možná obstál v padesátých letech minulého století, je škoda, že mimořádně zkušený režisér tyto rozvláčnosti nesestříhal, nevěnoval se více akci a především, že film nezkrátil minimálně o polovinu. Tím z něj mohl udělat podívanou, kterou by byla radost zhlédnout. Takto, zřejmě díky zadání ČT, vytvořil poměrně velkou nudu s občasnými závany kvality.
Na tom všem je také jasně patrná absence dramaturgie. Neboť rolí dramaturga pověřil kreativní producent ČT Jan Maxa absolventa Matematicko-fyzikální fakulty UK J. Maxu a vystudovanou produkční M. Arichtevu. Možná, že kdyby na filmu pracoval dramaturg opravdový, vzniklo by vynikající dílo. Dramaturg má autorovi radit v jeho zájmu, vycházet z jeho díla a pomáhat mu ho dotvořit v intencích jeho myšlenek. To ale může dělat pouze někdo, kdo tuto branži ovládá a dramaturgii nebo podobný obor vystudoval a dlouhodobě se této činnosti věnuje.
Zároveň ČT na projekt neuvolnila takové prostředky, jaké by byly zapotřebí k vytvoření velkofilmu světové, či alespoň evropské úrovně. A to by si projekt o tak velkém muži, jakým Mistr Jan Hus dozajista byl, plně zasloužil.
Jak říká Mistr ve filmu: “Všichni stojíme před soudem Božím…” A dodejme: Bůh nás odmění za naše skutky, ať již byly dobré, či zlé. To platí pro dobu Husovu i pro tu dnešní.
ČLÁNKY DO MAILU