Rok 1996, první po liberalizaci internetu v Česku. Na webu se objevuje Neviditelný pes, startuje Seznam.cz, Eurotel spouští GSM síť, vzniká sdružení Cesnet. A začíná vycházet specializovaný papírový (!) časopis Internet, který se snaží přinášet novinky o dění ve vznikající komunitě internetových pionýrů. A taky CD s aktualizacemi různých programů, které při tehdejších cenách a rychlostech připojení (14,4 Kbit/s) bylo těžko možné stahovat z webu.
Magazín vydrží jen do roku 2003, kdy z ekonomických důvodů zaniká. Zůstávají ale po něm unikátní fotografie „otců zakladatelů“ prvních velkých služeb českého internetu. U příležitosti 10. ročníku konference Czech Internet Forum nabízíme výběr 28 portrétů 11 osobností v charitativní aukci, jejíž výtěžek poputuje na mimořádně prospěšné aktivity neziskové organizace Cesta domů, z. ú. která poskytuje odbornou péči lidem v posledních chvílích života.
Aukce odstartovala v pátek 25. září v 15:00 na serveru Aukro.cz.
Přihazovat můžete až do pondělí 5. října do 15:00. Vydražené snímky budou vytištěny na profesionálním fotopapíře a zasazené do pasparty v rámu o velikosti 40 × 50 cm. Všechny fotografie budou podepsány autorem a budou mít číslo 1 z maximálně pěti, které by kdy v budoucnu mohly být podobným způsobem zvětšeny a vytištěny.
„Bylo to v době, kdy lidé nebyli zvyklí se nechat fotit. Maximálně tak na občanku,“ vzpomíná pro Lupu na focení autor snímků Jan Bezucha, který portréty do aukce věnoval. Jak focení probíhalo a jaké vzpomínky má na jednotlivé portrétované osobnosti?
(Konkrétní vzpomínky najdete v popiscích jednotlivých snímků v galerii, rozhovor pak můžete číst pod galerií).
Jak jste se k focení portrétů dostal?
Časopis Internet byl projektem vydavatelství Trade & Leisure Publications, což byl projekt Pavla Slámy, který založil Datart a měl spoustu dalších aktivit. Vydavatelství vydávalo také časopis Stereo & Video a časopis Mobil. My jsme ve studiu Lunatic Asylum, které jsem měl společně s Tomem Čoudilem Kroutílkem, fotili pro všechny tyto tituly, takže Internet pro nás byla další zakázka. A protože všechno ostatní byly v podstatě fotky různých přístrojů, bylo to zajímavé zpestření.
V roce 1996 ještě o internetu v Česku pořádně nikdo nic nevěděl.
Ani my jsme moc nevěděli, co to je. V ateliéru jsme sice měli nějaký počítač na vystavování faktur, nějakou 386 nebo 486, ale jinak jsme vůbec netušili, která bije. Nebyly ani digitální foťáky a když Datart potřeboval reklamní fotku, musel buď v Holandsku, kde měl zastoupení, zduplikovat diapozitiv a poslat ho do Česka, nebo si museli nafocení objednat u nás. Žili jsme ve světě před digitální revolucí a byli jsme naprosto spokojení. Všechno bylo hodně drahé, ale všechno se také hodně draze prodávalo. A vstup konkurence na trh byl extrémně omezený.
Jan Bezucha - zkušený reklamní fotograf na volné noze a obrazový redaktor Lidových novin má za sebou bohatou kariéru se zkušenostmi a prací pro řadu známých značek a projektů. V roce 1992 založil ještě během studií fotografie na FAMU studio Lunatic Asylum.
Jakou technikou jste portréty fotili?
Bylo to na foťák Mamiya 6×7, což byl přístroj s polaroidovou stěnou bratru za 100 tisíc. K tomu jsme měli kufr za asi 15 tisíc, byla to značka Rimowa – to je dnes luxusní značka, ale tehdy to byly nejlepší kufry na foťáky, na nic jiného. Fotili jsme na DIA, většinou Fuji, někdy Kodak. Byli jsme dost omezení materiálem. Řekli nám: kluci, nemáme na to moc peněz. Museli jsme se vejít tak do tří filmů, což bylo tři krát deset, tedy asi třicet snímků. Takže výsledek byl někdy lepší, někdy horší, podle toho, co nám ti lidé předvedli. Nemohli jsme nafotit tři sta fotek a pak z nich něco vybrat.
Časopis Internet vycházel na velkém formátu a na docela pěkném papíru.
Stál tehdy 79 Kč, což bylo dost peněz. Trochu komplikace byla, že grafika byla taková, že ty fotky měly jen jednu třetinu titulní stránky, což nás trochu omezovalo v kompozici. Nezapomeňte, že to byla doba, kdy se nedaly fotky upravovat na výkonných počítačích – co jste odevzdal, to se taky tisklo. Nějaké ořezávání fotek, na to byste tehdy museli mít stroj, který přistával na Měsíci a ani ten by to nedokázal. Takže jste si v laboratoři nechali vyvolat třeba jen proužek, maximálně jste pak řekli, přidejte mi tam plus tři nebo plus jedna. Byl to takový větší „voser“.
Tehdy jste fotil vlastně některé budoucí milionáře až miliardáře.
Ale to já tehdy nemohl vědět. Vždycky mi zavolali, že někdo přijde. Nevěděl jsem nikdy, o koho jde, já ty jejich věci neznal. Často nám říkali: kluci, proč tady nemáte internet? Udělejte s tím něco. Ale já tehdy moderním technologiím moc nevěřil.
Když jste o dotyčných nic nevěděli, jak jste tedy vymýšleli, na jakém pozadí a v jakých pózách je budete fotit?
Bylo to v době, kdy lidé nebyli zvyklí se nechat fotit. Maximálně tak na občanku. Měli jsme v ateliéru ručně malovaná pozadí, která nám maloval jeden z asistentů – dělalo se to normálně balakrylem. Používali jsme je na různé technické fotky produktů a podle toho, co jsme zrovna měli po ruce, jsme je využili i k focení portrétů.
Nevěděli jsme, kdo přijde, neměli jsme žádnou rekvizitárnu, focení bylo většinou hodně narychlo, takže jsme použili to, co jsme zrovna měli. Když jsme třeba fotili zátiší s doutníkem, měli jsme k dispozici doutníky. Pak už jsme si vytvořili takový fundus, kam jsme nosili všechno, co nám padlo pod ruku. Jeden asistent byl třeba členem skupiny historického šermu a měl u nás jednou brnění, že pak jde na nějakou akci. Tak jsme ho taky použili a někoho do něj navlíkli.
Jak se fotil třeba zakladatel Seznamu Ivo Lukačovič?
To si pamatuji úplně přesně. Byl jeden z prvních. A byl jedním z nejotevřenějších. Za prvé se zajímal o naši techniku – což tedy dělala většina z portrétovaných, byli zvídaví. Ale připadal nám málo drsný. Takže jsem ho navlíkl do své vlastní kožené bundy. Stativ, který drží, ten mám dodneška ve skladu. A to zvětšovací sklo jsme taky měli původně na nějaké zátiší. A je to inspirace slavnou fotkou Václava Chocholy z 30. let.
Fotografie Václava Chocholy Fanda Mrázek s lupou (zdroj: www.vaclavchochola.cz) jako inspirace pro portrét Iva Lukačoviče
Nafotil jste mnohem víc lidí, proč nejsou v aukci další snímky?
Archiv se bohužel zachoval jen částečně, z produkce mi vrátili jen část, protože když skončil časopis, nikdo se o to už pak moc nestaral. Některé portréty mám v polaroidech – to byly kontrolní snímky, které jsme fotili, abychom věděli, jak ta fotka vychází, a taky aby se viděli ti portrétovaní. Právě k tomu se výborně hodila Mamiya, která měla vyměňovací zadní stěny – podle toho, co jste si tam dali, na to jste pak fotili. Tady mám třeba poznámky, jak jsme ty záběry svítili a jak jsme je exponovali:
Někdy se taky stalo, že se focený naštval, odešel a řekl, že fotku pošle sám. Sám si ji dodal taky třeba ředitel České televize Jakub Puchalský nebo starosta Trutnova. Postupně taky došly osobnosti a už se psalo i o lidech, kteří nebyli tak nosní a jejich portréty by časopis neprodal, takže nešly na titulní stránku.
Stalo se někdy, že jste nafotili tři filmy, a nakonec se z těch fotek nedalo nic vybrat?
Jasně, že jo. Proto taky třeba mezi draženými snímky nejsou zakladatelé Atlasu. Tu fotku sice mám, ale technicky se nepovedla. V časopise sice vyšla, ale byla z části osvícená.
Jiří Barcal a Michal Bláha z Atlas.cz – sken stránky z časopisu Internet
ČLÁNKY DO MAILU