Jakub Vrána: Proč jsem opustil Facebook? Nechci řídit lidi, mě baví psát kód

V Česku vešel Jakub Vrána ve známost jako odborník na PHP. Pak zaujal tím, že mu nabídl práci Facebook, kam nakonec nastoupil na podzim 2011. O to více překvapil, když už po roce a půl Facebook opustil, aby přešel do malého startupu. Ani tam to však nebylo ono, a tak se od léta posunul ještě o laťku nad Facebook — do Googlu.

Když přijel do Prahy přednášet na WebExpu, přemluvili jsme jej, aby nám pověděl o své zkušenosti z Facebooku i o tom, co ho přilákalo do Googlu.

Co tě přimělo opustit Facebook a nastoupit do Gigwalku?

Chtěl jsem si zkusit, jaké je to ve startupu. Lidé se tam snaží o něco převratného. Ale nesplňovalo to moje očekávání.

Přišlo mi, že dělám příliš obyčejné věci, že se moc neučím. Sice mě plácali po zádech, jak jsou s mou prací spokojeni, ale já se nikam neposouval a nedělal nic tak zvláštního, co bych nemohl dělat třeba i tady v Česku.

Bylo by to tak pro tebe ve většině startupů?

Vím, že jsem hodně vybíravý. Ve Facebooku jsem se obzvlášť v prvním roce učil hrozně moc a hrozně moc mi to dávalo. Zvykl jsem si na to a pochopil jsem, že nechci jen chodit do práce a dělat to, co ode mě čekají, ale zároveň chci, aby práce něco dávala mně.

Navíc u startupů, které začínají, může být zajímavých výzev hodně — potřebují navrhnout architekturu a škálovat ji. Při vzniku nového projektu toho musí člověk udělat spoustu a měl by to udělat dobře. To může být zajímavou výzvou i pro zkušenější. Jenže Gigwalk už byl nastartovaný — už měli navržený systém a byla jen potřeba doplňovat nové funkce a dále to vyvíjet.

Vraťme se k Facebooku. Jaké je pracovat tam jako vývojář?

Něco je tam dobré, něco špatné — podle toho, jak se na to podíváte. Ve Facebooku pěstují přístup ‚move fast, break things‘ — vyvíjí se rychle a jednoduše, třeba i ne tak pečlivě, jak by si to zasluhovalo. Když se funkce ujme, nějak se to možná opraví potom. Nebo se zjistí, co je na tom špatně, a předělá se to — starý kód se zahodí, napíše se nový.

Je to super v tom, že vývoj jde kupředu mnohem rychleji, než když se vyvíjí více uvážlivě, pečlivě a plánovaně. Ale mně to tolik nevyhovovalo proto, že já jsem v určitém smyslu asi perfekcionista a vždycky jsem to chtěl udělat pořádně a soustředil jsem se i na to, co možná není tak důležité.

Ve Facebooku se hodně klade důraz na to, aby lidé dělali to nejdůležitější. Že vylepším nějaký kód, to asi není tak důležité, pokud to nemá měřitelný dopad. Vylepším‑li ho tak, že se měřitelně zlepší výkonnost služby, nebo že na ni začne chodit více lidí, třeba více ‚lajkovat‘ obsah, pak je to dobré, ale jestliže jen zlepším kód, má se za to, že to nebylo tak moc důležité. To mi nevyhovovalo, protože já chci dělat věci pořádně.

Odkud vycházelo, na čem se bude pracovat?

Jednak ‚Zuck‘ a vedení firmy mají nějaké vize, takže se pracuje na tom, a spousta podnětů přichází zespoda. Sami vývojáři i designéři, popřípadě produktoví manažeři přicházejí s nápady, co se udělá.

Nedělá se to tak, že by se firemní vize seshora rozplánovala do detailů. Spíše se všichni zaměstnanci snaží přizpůsobovat jí to, co dělají.

To zní jako velký prostor pro sebezapojení…

To je tam určitě skvělé. Ale člověk si musí hodně vybírat, čím přinese nejvíc. Když si vymyslí projekt, který sice bude strašně cool, ale nikdo ho nebude používat, nebude to mít smysl.

Je tedy vůbec nutné nějak řídit ty tři tisíce vývojářů ve Facebooku?

Mně přišlo, že tolik ne. Že lidé ve Facebooku jsou vedení k zodpovědnosti — k tomu, aby dělali na tom, na čem mají. ‚Juniornější‘ lidi vede jejich manažer, plánuje s nimi, co dělat, ale ‚seniornější‘ vývojáři přicházejí vlastně sami s tím, na čem budou dělat, a manažerovi to předkládají ke konzultaci.

Buďto přitom čerpají z firemní vize, anebo ji doplňují vlastními podněty?

Přesně tak. Ale já jsem trochu bojoval právě s tím, abych dělal na tom důležitém. Často jsem měl pocit, že jsem udělal něco skvělého, a můj manažer na to, že je to sice skvělé, ale co nám to dá? Nebylo to asi tak přínosné, aby se podle jeho názoru vyplatilo vynaložit na to můj čas. Měl jsem třeba pocit, že něco je špatně, že se to musí opravit, ale pak to nemělo měřitelný výsledek. Takže ten přístup je skvělý, ale vyžaduje sebekázeň.

Vidím v tom jeden z velkých rozdílů mezi tím, jak myslí v Americe a jak se myslí v Česku: V Americe mají hrozný tah na branku. Rozlišují si, co je důležité a co není důležité. Některé americké weby třeba vypadají hrozně, a my si můžeme říci: jak tuhle hrůzu může někdo používat? Ale oni to nepovažují za důležité. Důležité je to, že si lidé házejí zboží do košíku a pak zaplatí. Američané se soustředí na to, aby optimalizovali tohle, ne na to, aby to měli hezké.

A týká se to tedy i kódu, nejen designu. Mně přijde, že v Česku — aspoň v těch kruzích, ve kterých jsem se pohyboval já — hrozně řešíme blbosti, na kterých až tolik nezáleží.

Jejich přístup tedy bereš jako lepší?

Určitě. Já se ho snažím naučit. Sám to dělám jinak, ale jejich výsledky — například Facebook je nesmírně úspěšná firma — beru jako důkaz toho, že jejich přístup je správný a můj špatný. Mám svou přirozenost, ale snažím se posunout se k tomu, abych se také soustředil na to, na čem záleží opravdu. Obecně je však pro mě těžké rozpoznat to.

A do Gigwalku jsi odešel jen proto, že sis chtěl zkusit práci ve startupu, nebo i proto, co ti ve Facebooku nevyhovovalo?

Spíš už mi to nevyhovovalo ve Facebooku. Vadilo mi i to, že jsem byl už asi na moc vysoké pozici, než na co se cítím. Chtěli po mně, abych práci zadával jiným — vytvářel úkoly a pak je přebíral, než abych šel a sám to udělal. Také abych komunikoval s dalšími týmy, na čem se bude pracovat.

Mně to nevyhovovalo ještě z jednoho důvodu: Ve Facebooku je taková zvláštnost, že nováčci jsou prvních šest týdnů v takzvaném ‚boot campu‘ a tam dělají všechno pro všechny týmy. A ti byli hlavní pracovní silou pro lidi na mé pozici. Přímé podřízené jsem neměl, ale když byla potřeba něco udělat, buď jsem to mohl udělat sám — což bylo jakoby plýtvání mým časem — nebo jsem to mohl zadat do ‚boot campu‘.

Jenže tam se lidé pořád točí, takže to nebylo tak, že bych někoho něco naučil a pak už věděl, že se na něj můžu spolehnout. Někomu jsem zadal něco udělat, on se na tom sice něco naučil, ale když na to měl navázat další, musel se to učit zase znovu.

Měl jsem z toho pocit zmaru — že tím trávím víc času, než kdybych to udělal sám. To by nevadilo, kdyby to byla investice do těch lidí, kteří by se to časem naučili, ale takhle se ta investice nevracela.

V některých oblastech mi vadila i ta — nechci říci ledabylost — ale měl jsem pocit, že ti lidé tam dobře vědí, jak se má vyvíjet software, ale kvůli tomu „move fast, break things“ to dělají jinak, protože to nepovažují za důležité.

Mohl sis tam s někým promluvit o tom, že ti vadí, že se ti nevrací investice do nováčků?

Ale on to ani nebyl můj cíl, a není ani teď. Nechci být manažerem. Nechci řídit lidi. Mě baví psát kód. Proto chci být na nižší pozici, na které mohu psát kód. S tím, že jak Facebook rychle expanduje, nemá zájem na tom, aby lidé dlouho zůstávali na nižších pozicích. Na ně pořád přibírá nové, takže chce, aby se ti starší posouvali výše. To jsem já nechtěl.

Co se potom děje s těmi z boot campu?

Potom jdou do týmů. Už v době boot campu si vybírají tým, do kterého přejdou, nebo si tým vybírá je. Jenže do našeho týmu moc lidí nechodilo, protože jiné týmy měly větší potřeby. K nám se někdo dostal málokdy.

Pokud jde o pracovní prostředí, jak ti vyhovoval ‚open space‘ ve Facebooku?

Já nemám rád kanceláře. V Googlu je to například smíšené. Někdo tam sedí v kanceláři, někdo v open space. Mně open space náramně vyhovuje. Já už bych si snad na kancelář ani nedovedl zvyknout. Když mě něco rušilo, prostě jsem si vzal sluchátka. Jsou tam i místnosti, kam může člověk jít a něco tam v klidu udělat — jakoby zasedačky pro jednoho.

Open space ve Facebooku není rušivý?

Je, ale takovým tím potřebným způsobem. Většina ruchu je to, že se spolu lidé baví o tom, co dělají. Periferně vnímáte, že se o něčem baví, a když o tom něco víte, třeba jim k tomu něco řeknete, zapojíte se. A když vás to nezajímá, ignorujete to, nebo si vezmete sluchátka. Mě to nijak zvlášť nerušilo. A považuju to za užitečnou komunikaci v rámci týmu.

Autor: David Neff

Jak ses po Gigwalku dostal do Googlu?

Google mám zaškatulkovaný jako firmu, která ví, jak vyvíjet software, a taky to tak dělá. To mě lákalo. Lákalo mě i to, že budu dělat spoustu zajímavého. Měl jsem nabídky i do jiných firem, ale připadalo mi, že se v mnoha rysech podobají Facebooku, že už bych se tam neměl tolik co učit. Google je přece jen další úroveň. Je o řád větší, řeší o řád větší problémy. Google mě lákal tím, že jsem měl pocit, že se v něm budu zase hrozně moc učit. A to se mi plní. Jsem tam asi dva měsíce, a zatím je to úplně fantastické.

Přišla nabídka od nich, nebo ty ses ucházel?

Vybral jsem si nějakou pozici a poslal jsem tam CV.

Trvalo to dlouho?

Jo, asi pět měsíců to trvalo. Nevím, zda je to dané už velikostí firmy, ale ten proces byl šíleně zdlouhavý.

Ještě uchazeče zkoušejí?

Takové to, kolik pingpongových míčků se vejde do letadla? To už zrušili. Google, jako ostatně i Facebook, je společnost řízená především daty. Všechno měří, a zjišťují, zda to má smysl. Google si změřil i tyto pohovory a zjistil, že není žádná korelace mezi schopností zodpovídat záludné otázky a tím, jak jsou ti lidé potom úspěšní. Že dávat jim takové otázky vlastně není k ničemu.

Na jakou práci jsi tam nastoupil?

Jsem privacy engineer. Staráme se o to, aby byla uživatelská data v bezpečí, nebyl k nim žádný přístup a aby se například ani do prohlížeče neposílala zbytečně. Zároveň pracujeme na tom, aby když si uživatel řekne, že chce svá data smazat, aby se skutečně smazala. Nebo aby měl možnost si svá data kdykoliv vzít a přenést jinam.

Hlásil ses tam vyloženě na práci právě v této oblasti?

Do značné míry. Vždy jsem měl blízko k bezpečnosti. Vždy mě bavilo navrhovat aplikace tak, aby byly bezpečné z principu, aby v nich programátor nemohl udělat chybu. Aby se musel hodně moc snažit, aby vůbec vznikla chyba.

Soukromí je s bezpečností přímo propojeno. Líbí se mi na tom i to, že je to mnohem novější obor než sama bezpečnost. V bezpečnosti webových aplikací mám pocit, že jsme už několik let ve stavu, kdy se zhruba ví, co se má dělat, a jen je potřeba dělat to. Zatímco ochrana soukromí na internetu je ještě ve stavu, kdy se tento obor pořád vytváří a hledají se cesty, jak to dělat co nejlépe. To mě na tom lákalo a plní se mi to.

Co si lidé v Googlu myslí o NSA?

Ochrana dat je obecně pro Google strašně důležitá. A to směrem k různým organizacím a vládám na světě. Google rozhodně data o svých uživatelích nikomu neposílá. Jediný případ, kdy je poskytuje, je soudní příkaz, a o tom jsou na webu veřejné statistiky. Celkově se Google snaží, aby to bylo transparentnější.

V tomto konkrétním případě jsme už řekli, že NSA přístup k našim serverům nemá. Ani přímý, ani nepřímý. Nemáme žádné důkazy o tom, že by k tomu vůbec kdy došlo. Ochranu dat však stejně pořád zdokonalujeme, včetně šifrování veškeré komunikace nebo zlepšování bezpečnosti prohlížeče Chrome. O podrobnostech toho, co děláme, však mluvit nemohu.

Nedávno proběhla zpráva, že NSA na některých síťových uzlech předstírala, že jsou Google, že se prokázali podvrženými certifikáty…

O této konkrétní zprávě nemám informace. Obecně je důležité, aby uživatelé měli v prohlížečích jen důvěryhodné certifikační autority.

To je asi mimo možnosti Googlu zajistit.

Přesně tak.

Prý jsi musel přejít na Linux…

I to souvisí s bezpečností a s ochranou soukromí. Google svým zaměstnancům poskytuje svobodu v tom, který OS budou používat: může to být Windows, Mac nebo Linux. Ale Windows jsou z nich považované za nejprůstřelnější, u jakéhokoliv nového softwaru musíte žádat o schválení, takže je jejich použití omezenější. Linux a Mac OS se dají používat snáze. Proto jsem asi po patnácti letech opustil Windows a teď zkouším Linux. Možná si to ještě časem rozmyslím a přejdu na Mac.

Jak bys srovnal pracovní prostředí v Googlu s Facebookem?

Kde člověk sedí a co má kolem sebe, to se hodně podobá. Ale jsem v týmu, který teď hodně roste, takže naše budova je zatím poloprázdná. Teď jsem tedy v prostředí velmi klidném. Když mám schůzky s lidmi v jiných budovách, je to tam mnohem plnější a živější, srovnatelně s Facebookem.

Pracuje v Googlu jiný typ lidí?

To ano. V Googlu je spousta i starších lidí. Například je tam skupina ‚Grayglers‘ — už šedovlasých zaměstnanců Googlu. Velký rozdíl je vůbec v tom, jak dlouho lidé v Googlu zůstávají — šest, sedm let nebo i déle. Facebook má oproti tomu obří úmrtnost, spousta lidí odchází už po roce až po čtyřech letech. Déle tam někdo zůstává výjimečně.

Ve Facebooku je každý pátek takové ‚setkání se Zuckem‘ a tam se vždy veřejně vyjmenovávají ti, kteří jsou ve firmě už pět let, a to je vždy jen kratičký seznam. Samozřejmě, že Facebook jako takový je mnohem mladší než Google.

Ve Facebooku je vidět mnohem více mladické energie a v Googlu mnohem více zkušenosti, ale ta je teď pro mě asi užitečnější, protože mladickou energii ještě mám, ale zkušenosti není nikdy dost.

V Googlu hodláš vydržet?

Dovedu si představit, že tam zůstanu déle, ale já moc dlouhodobě neplánuju. Když mi něco vadí, řeším to. Ale zatím jsem tam náramně spokojený.

Co na delší pobyt v Americe říká rodina?

Pro moji ženu je to těžké, protože tam kvůli vízu nemůže pracovat. Schází jí seberealizace a schází tam i rodina a přátelé.

Nevím však, zda v Americe zůstaneme. Je možné, že se časem vrátíme zpátky. Google má konec konců pobočky jinde po světě, je tedy možné, že se někam přesuneme.

Jak ještě jinak vnímáš žití tam oproti tomu, kdybyste byli tady?

Obří rozdíl je v počasí, protože tam je pořád krásně a pořád víceméně teplo; letos tam zatím pršelo tak deset dnů. A vzduch mi tam připadá čistší než v Praze.

Lidé, jako prodavači, číšníci a podobně, jsou tam milejší. Na druhou stranu, vztahy mezi lidmi jsou většinou povrchnější, ale mně to vyhovuje — jsem rád, že když přijdu do obchodu, usmějí se na mě a zeptají se mě, zda nechci pomoci s taškami do auta. Že je tam těžší navázat hlubší vztahy, to mě tolik netrápí, protože nejsem ten typ, který by je potřeboval navazovat.

Potkáváš se tam s nějakými Čechy?

Docela ano. V Kalifornii je česká škola — ‚Czech School of California‘ — údajně největší česká škola mimo ČR. Chodí do ní spousta českých dětí; myslím, že i nějaké slovenské. Takže se tam potkáváme s jejich rodiči.

V té škole se učí jednou týdně v sobotu. Děti, chudáci, celý týden chodí do školy americké, a potom ještě v sobotu chodí do české, a tam se učí hlavně číst, psát a mluvit česky.

Naše děti však celkem chápou, že je to užitečné, a celkem je to i baví. Není to nudná škola. Myslím, že se to v ní snaží dělat zajímavě a že to tam děti může bavit.