Proč právě v posledních letech na českém internetu sledujeme boom neziskových služeb? Jsou pro ně lepší podmínky? Nebo jsou lidé více nespokojeni se službami, které jim poskytuje stát?
Zkusil bych to popsat více sociologicky, z hlediska potřeb lidí, kteří tyto projekty dělají. První průkopníci byly malé neziskovky, které přišly s myšlenkou na nějaký konkrétní produkt. Někdy dokonce nejdřív vznikl produkt a teprve potom ta neziskovka. Typickým příkladem je služba, která českou obdobou britské služby WhatDoTheyKnow.com, v češtině jí říkáme „stošestkátor“ a najdete ji na Informaceprovsechny.cz. Ta vznikla tak, že za námi před rokem a půl přišel Brit, který žije v Česku a živí se headhuntingem. Řekl si, že WhatDoTheyKnow.com je dobrá služba a že by ji chtěl v ČR dělat. A my jsme řekli fajn, nejlepší bude, když si založíte neziskovku.
Druhá skupina jsou už zavedené neziskovky, zejména protikorupční a s malým zpožděním lidskoprávní jako je Amnesty International, Liga lidských práv a podobně. Ty rozjížděly své aktivity – lobbing, sledování zákonů a podobně – a nejdřív říkaly, že na internetové projekty nemají kapacity a nejsou pro ně tak důležité. To se ale v průběhu posledních dvou let otočilo a teď začínají se svými vlastními projekty.
Většinou jde o služby, které nahrazují chybějící služby státní správy, například zpracovávají a zobrazují nějaká veřejná data, nebo se snaží zprostředkovat komunikaci občanů s politiky. Jsou nějaké další oblasti, ve kterých jsou neziskovky na internetu silné?
Zmínil bych ještě jeden výrazný typ projektů, které se pohybují na hraně s komunikačními kampaněmi. Neziskovky se totiž postupně učí svá témata komunikovat různými kanály a začínají k tomu čím dál tím víc používat internet. Ale ne jako odkladiště tiskových zpráv, ale jako samostatný kanál, kde je možné komunikovat jinak a s jinými cílovými skupinami. Jde většinou o krátkodobé akce. Zmínit můžeme třeba Greenpeace, kteří na mezinárodním poli podobné projekty dělají už dlouho, ale v Česku donedávna internetové kampaně moc nedělali. Letos ale spustili informační projekt – mapu znečištění řek.
Dalším příkladem může být Občanská protikorupční strategie, kterou připravuje celá skupina nevládek. A už dnes při aktuálních příležitostech, jako byl třeba zákon o úřednících nebo novela zákona o svobodném přístupu k informacím, pouštějí po sociálních sítích docela sofistikované materiály, některé jsou i interaktivní.
Jsou to zatím první vlaštovky. Zatím třeba neznám českou neziskovku, která by měla zajímavý YouTube kanál, nebo by nějak zajímavě využívala Twitter. Některé se o to snaží, ale zatím jsou to spíše rozpačité výstupy. Třeba i taková „technologičtější“ neziskovka jako je Iuridicum Remedium, která se mimo jiné zabývá ochranou dat na internetu, začala až teď nedávno na Twitteru produkovat nějaký zajímavý obsah, který rád sleduju. Takže teď spíš čekáme, až neziskovky objeví všechny možnosti, které internet dává.
Řada českých projektů vznikla jako kopie úspěšných služeb v zahraničí, budeme cizinu dohánět ještě dlouho?
Je to tak. Například Michal Škop z jedné z nejvýraznějších neziskovek KohoVolit.eu a velký příznivec opensource říká, že nemá potřebu programovat si svůj kód, že ho víc zajímají zajímavé služby, které se dají pokud možno co nejrychleji a nejlépe přetáhnout do Česka. Takže je za tím do jisté míry snaha pracovat efektivně a nedělat zbytečnou práci. Na druhou stranu se pořád stává, že nápady, které tady vznikají, díky neznalosti kontextu znovu vynalézají projekty, které už v zahraničí fungují, což je docela škoda.
Překlápění cizích služeb každopádně není automatické, vždycky se k tomu vymýšlí nějaká přidaná hodnota. Třeba k projektu rozklikávacího státního rozpočtu BudovaniStatu.cz vzniklo propojení s personální databází našich politiků a tabulkový výstup, který ukazuje trendy a kde můžete sledovat třeba nenadálé skoky ve výdajích. A to je třeba něco, co jsem nikde jinde neviděl. A například obdobná služba v Estonsku je dělaná jako participativní rozpočet a přináší tak zase jinou kvalitu.
Jakub Mráček a Michaela Rybičková při předávání ceny v kategorii Veřejně prospěšná služba na Křišťálové Lupě 2012
Existuje mezi zahraničními a českými neziskovkami nějaká koordinace? Jak se zahraniční neziskovky staví k žádostem o to, aby svým českým následovníkům poskytly svůj software a zkušenosti?
Funguje to jako organické bujení. Projekty často vznikají duplicitně, nezávisle na sobě, bez vazby na cokoli jiného, existuje tady prostě přetlak energie. Koordinace není žádná, nebo jen minimální. V protikorupční oblasti funguje několik iniciativ, které se to snaží nějakým způsobem zastřešit – například v červnu vznikla nezisková iniciativa, která se jmenuje OpeningParliament.org, a nějaké české neziskovky se do ní už zapojily. O vytvoření jednotné metodiky se snaží i Open Knowledge Foundation.
Takže snaha tady je, ale zatím se nedá říct, že je tady nějaký jeden převažující proud. Jinak západní zahraniční neziskovky všechno sdílejí úplně samozřejmě. Často pro tento účel mají i ambasadora, který má jejich poznatky šířit. Například MySociety.org má Tonyho Bowdena, který jen lítá z Británie na východ a říká, dáme vám cokoli – FixMyTransport, FixMyStreet, WhatDoTheyKnow, cokoli, je to otevřený kód, my vám s tím pomůžeme.
Existuje nějaká původní česká služba, která se ještě nikde jinde neobjevila a která má naopak potenciál šířit se z ČR do dalších zemí?
Mám dva tipy. Česká rada dětí a mládeže, mamutí organizace sdružující skauty, pionýry, zálesáky a podobně, prostě moloch, od kterého nikdo nic nečeká, letos vymyslela projekt, který se jmenuje 72 hodin. A řekla, pojďte vy, dětské neziskovky, ukázat, že jste prospěšné světu a vymyslete si, co ve vašem okolí chcete zlepšit – třeba natřít plot, vysbírat odpadky, obnovit dětské hřiště a podobně. Svůj projekt si u nás zaregistrujte a v předem domluvený den to všichni uděláte, my vám pomůžeme s komunikací, vymyslíme pro to třeba nějaká trička a pak budeme moct říkat, že dětské neziskovky vychovávají k zodpovědnosti. A asi tři týdny před tou akcí spustili web a mobilní aplikaci Nelibisemito.cz, kde je mapa, na kterou mohou lidé hlásit problémy – obdobně jako u služby FixMy Street. Touto službou jednak dávali tipy dětským neziskovkám – pokud nemáte lepší nápad, podívejte se, tady občan XY reportuje zlomenou lavičku, tak ji běžte opravit. A zároveň se snažili, aby se do akce zapojili i další lidi. Tento projekt mi připadá hodně dobře vymyšlený, hlavně po komunikační stránce, a nevím, že by něco podobného už někde fungovalo. Letos v říjnu proběhl zatím první pokus, ale hrozně si přeju, aby tento projekt pokračoval.
A druhý výrazně jednodušší projekt je protikorupční. Jde o mapování veřejných zakázek Vsechnyzakazky.cz, za kterým stojí sdružení Oživení a Centrum aplikované ekonomie. Mají nejlepší databázi v tomhle státě, všechna data nascrapovali a ručně vyčistili. A na jejich základě teď můžou dělat různé analýzy, které pak mohou vycházet v novinách. Není to úplně originální nápad, ale neznám jiný příklad, který by byl tak propracovaný a komplexní.
Když dostanu originální nápad na veřejně prospěšnou službu, stačí, abych ho sepsal na jednu stránku, přišel za vámi do Open Society Fundu a vy mi na něj dáte peníze? Funguje to tak?
Byly časy, kdy to takhle fungovalo. Nadace v Česku rozdala skoro 1,6 miliardy na 10 tisíc projektů, ale ty samozřejmě nebyly všechny na internetu. Dnes už střední Evropa není prioritním regionem, takže máme i menší rozpočet a sami si pečlivě volíme agendu. Každým rokem vyhlásíme také otevřené grantové kolo, jehož cílem je vychytat dobré nápady, kterých jsme si sami nevšimli. Ale jinak pracujeme s ustálenou skupinou, kterou se sami snažíme koordinovat a pomáhat jí – a často i jiným způsobem, než jen penězi. Naše zkušenost z posledních let je, že to, že nějakému projektu dáte hodně peněz, ještě není zárukou, že k něčemu bude. Nejlepší je peníze kouskovat, podmiňovat je dílčími výstupy a doprovázet je velkou podporou na straně poradenství.
Kromě podpory jiných jste ale rozjeli také svoje vlastní projekty – jako je rozcestník NasStat.cz.
To je novinka posledního roku. Nejvíc je to vidět mimo internet, vlastní úspěšné projekty máme třeba v oblasti inkluzivního školství. Na internetu začínáme a kromě NasStat.cz teď iniciujeme pilotní projekt OpenCities, ve kterém se snažíme pomáhat otevírat data ve městech a úřadech, kde o to stojí. Jsme v počátcích, teď máme otevřená jednání v pěti městech, uvidíme, jak dopadnou. Na příští rok chystáme také dva vlastní internetové projekty – jeden by měl být obdobou FixMyCity a druhý by měl vzniknout k tématu watchdogu legislativního procesu.
NasStat.cz je rozcestníkem sdružujícím zajímavé neziskové projekty. To, že se o nich lidé jinak jen těžko dozvídají, mi připadá jako jejich největší problém.
Dnes jsme ještě pořád v situaci, kdy některé odkazované projekty mají řádově vyšší návštěvnost, než NasStat.cz, ale my hlavně chceme dlouhodobě budovat tuto značku a komunitu, která se kolem ní pohybuje. Proto si hodně vybíráme, jaké služby přidáme. Jeden z možných přístupů byl agregovat všechno možné, co najdete. My se ale snažíme, aby na NasStat.cz nebyly například duplicitní služby a abychom se za projekty, které do nabídky zahrneme, mohli postavit. Momentálně tam máme kolem patnácti služeb.
Projekty jako Vsechyzakazky.cz v podstatě suplují služby, které by měl poskytovat stát, ale nedělá to. Nebojíte se, že se jednoho dne úřady probudí, nabídnou občanům obdobné služby a léta budované neziskové projekty ztratí smysl?
K tomu mám konkrétní příklad. Už nějaký rok má vláda ideu, že vytvoří něco, čemu úředníci říkají e-sbírka a e-legislativa. E-sbírka má být veřejně přístupnou elektronickou sbírkou zákonů v konsolidovaném znění. V podstatě to, co dnes několik firem nabízí jako komerční produkt. A e-legislativa má být kompletní elektronizací legislativního procesu, něco jako GitHub pro zákony. Tahle myšlenka existuje už asi deset let, ale do dneška se neuskutečnila. A v současné době – zřejmě i kvůli tomu, že cosi jako e-sbírka vzniká na Slovensku – se začíná víc mluvit o tom, že by se podobný projekt mohl zrealizovat i u nás.
Mezitím ovšem vznikl web Zakonyprolidi.cz, který dělá malá znojemská softwarová firma, má to udělané chytře a už teď poskytuje služby zadarmo. Ministerstvo vnitra odhaduje náklady na vznik státní e-sbírky a e-legislativy na asi 550 milionů Kč. Když se ale zeptáte lidí, kteří to v neziskovkách už dělají a kteří mají i přehled o tom, co se dělá v zahraničí, dávají vám odhady o řád nižší, maximálně 100 milionů, tedy asi 20 % ministerského odhadu. Pro mě jako pro občana je důležité ušetřit těch 80 % nákladů. Proč stát nejde za firmou, která provozuje Zakonyprolidi.cz a nekoupí už fungující službu, na kterou pak už jen stačí nalepit státní znak a bude fungovat? Vůbec nechápu, proč by to stát měl dělat znova, zvlášť když to bude dělat mnohem dráž.
Přiznejme státu aspoň snahu, že se snaží něco dělat (i když špatně). Loni vláda dokonce slíbila, že otevře přes API několik klíčových databází. Jak to s plněním tohoto slibu po necelém roce vypadá?
Jde o mezinárodní iniciativu Open Government Partnership (OGP). To, co se v této oblasti ve světě i u nás děje, se dá označit za „hackování OGP“. Neziskovky se toho snaží využít jako jistého páčidla na vlády, aby skutečně udělaly to, co slíbily, a vlády se snaží své kroky lakovat na růžovo. Je to prakticky všude stejné a ani česká situace se moc neliší – s čím nepomůžeme, to se neudělá. Ze čtyř bodů, ke kterým se vláda zavázala, má hmatatelný výsledek snaha vytvořit centrální datový katalog České republiky. Ne že by už existoval, ale podařilo se vytvořit poměrně rozsáhlou koncepci katalogizace dat. Je to samozřejmě jen dokument, který může skončit někde v šuplíku. Ta studie, kterou jsme zařizovali, stála asi 100 tisíc a dělalo se na ní půl roku. Teď je otázka, jestli se najde nějaká další drobná částka, aby katalog skutečně vznikl. Doufám, že se to stihne.
Druhým úkolem bylo zjistit, jaké jsou překážky v přístupu ke konkrétním datasetům. To jsme udělali crowdsourcingově, za pomoci komunity. Dokument jsem předal a obávám se, že na něj od té doby nikdo nesáhnul. A pak vláda slíbila otevřít konkrétních deset datasetů. V tom se žádný konkrétní pokrok neudělal. Ale vedle toho se otevírají jiné datasety, které v seznamu sice nejsou, ale jsou významné. Prvním úspěchem jsou data o hlasování poslanců ve sněmovně, která se otevřela nedávno – což je výsledek cíleného lobbingu Michala Škopa a spol. Neziskovkám, které na těchto údajích staví své služby, tím stát ušetřil strašnou spoustu práce, kterou by jinak musely věnovat scrapování dat. Takže OGP se plní asi tak na čtvrtinu plynu a všechny závazky se zcela nepochybně nestihnou splnit. Nicméně i mezi úředníky a politiky roste přesvědčení, že by se s tím něco mělo dělat.
ČLÁNKY DO MAILU