Hlavním smyslem dezinformačních webů jsou u nás multiplikace dezinformací a jejich praní, Česká republika je přitom vůči dezinformacím extrémně zranitelná, říká v rozhovoru pro Lupu dlouholetý bojovník s dezinformacemi Jakub Kalenský.
Bývalý novinář v letech 2015–2018 pracoval v unijním týmu East StratCom Task Force, který se zaměřuje na boj s dezinformacemi. Dnes je členem euroasijského centra amerického thinktanku Atlantic Council, kde upozorňuje na šíření a způsoby vedení pro-kremelských dezinformačních kampaní.
Jak se dnes proměňuje role internetu při pronikání dezinformací do veřejného prostoru?
To je hezká otázka, nejsem si jistý, jestli si ji vůbec někdo klade. Vzhledem k tomu, že jsem expert na ruské dezinformace, spousta z toho, co vám řeknu, tím bude zatížená. Co se týče ruské dezinformační kampaně, máme bod zlomu jasný, byla jím válka na Ukrajině. Měli jsme rozhodně ojedinělé dezinformační incidenty předtím, například takzvanou Noc bronzového vojáka v Tallinu, incident z roku 2007 nebo používání informačních zbraní v roce 2008 při invazi do Gruzie. Dennodenní šíření lží v co nejvíce jazycích skrz co nejvíc kanálů, kampaň, která má opravdu celosvětový dopad, ta přišla až s válkou na Ukrajině.
Když se zamyslím nad tím, zda se dá toto datum vztáhnout i tomu, že internet začal být důležitější pro šíření dezinformací, musím přiznat, že to teď vymýšlím na místě, ale možná jsme předtím opravdu neviděli tak velký účinek dezinformací, protože to předtím nikdo takto organizovaně nedělal. Možná se tedy oba tyto body dají ztotožnit do jednoho.
Pokud přemýšlím o jiném bodu zlomu, nesmíme zapomenout na rok 2008 a finanční krizi, která média postihla. To mělo velký dopad, dokonce si myslím, že některé dozvuky těch událostí sledujeme do dneška. Například to, jak se ořezaly regionální náklady, vidíme dnes v tom, že spousta dezinformačních webů vzniká na hyperlokalizovaných portálech. Bělorusové na to nedávno měli skvělou studii, zjistili, že hromada ruských dezinformací se šíří přes kanály typu Gomel Today, tedy hyperlokální zpravodajské weby švihnuté dezinformacemi. To je jeden z méně viditelných dozvuků krize v médiích, která velmi postihla regionální žurnalistiku.
Kdybychom tedy chtěli hledat nějaké body, byl by to konec roku 2013 a začátek 2014, kdy nastoupila ruská dezinformační kampaň v plné síle. A pokud bychom chtěli jít hlouběji, pak rok 2008 s finanční krizí, který posílil roli internetu jako zdroje informací pro nemalou část publika.
Kdy si myslíte, že si Rusové vůbec začali uvědomovat potenciál internetu k šíření dezinformací? Ještě začátkem devadesátých let to vypadalo, že tamní nomenklatura nemá o síle internetu vůbec ponětí, a dokonce se mu částečně přikládá role v neúspěchu srpnového puče v roce 1991.
Někde jsem četl, že pro Vladimíra Putina byly tím zlomem protesty na Bolotném náměstí v roce 2011 a 2012. Tehdy se dost zviditelnil Alexej Navalnyj. Putin na začátku internet podceňoval a sázel hlavně na sílu televize. Svým způsobem to bylo logické, zažil dobu, kdy televize dokázaly udělat z člověka, který měl popularitu 3–4 %, vítěze voleb. Proto se je také pokusil ovládnout hned v roce 1999–2000, kdy započal jeho nástup k moci.
Jakub Kalenský
Pro internet také musel zvolit jinou strategii než pro televize, protože u televizního vysílání se dá dobře kontrolovat, co se bude vysílat, když dosadíte správné lidi na správná místa a nastavíte vhodné mechanismy, u internetu to ale neuděláte. Tam nastalo to, čemu Steve Bannon říká „flood the zone with shit“ – zkrátka v momentě, kdy nemůžete zprávy kontrolovat, zkusíte systém přehltit, a to se nyní také děje.
Zmínil jste dvě data, rok 2008 a 2014. Dá se říci, že nárůst dezinformací koreluje s hlavním boomem sociálních sítí?
Těžko říci. Ty jevy mohly existovat nezávisle na sobě a vzájemně se posílit. Pokud chcete agresivně šířit dezinformace, určitě vám pomůže, že máte najednou v ruce nástroj, který má o lidech velké množství informací, je na ně možné zacílit svoji reklamu na velice úzce vydefinované skupiny a můžete rychle sledovat zpětnou vazbu komunikační kampaně.
Dezinformátoři jsou experimentátoři, často prostě něco zkusí a čekají, jak to dopadne. Je lepší zkusit padesát věcí a vybrat jednu nebo dvě, které fungují nejlépe. Na to je Facebook skvělý, protože vám poskytuje detailní data o tom, jak fungují jednotlivé kampaně. Můžete i testovat, jak vám funguje boarding postu, když jej zacílíte na cílovou skupinu 50+ nebo pod 50. Nevím, nakolik ovlivňování probíhá oběma směry, ale dezinformátorům masové využívání sociálních sítí každopádně pomáhá v jejich práci.
Kde jsou podle vás dnes hlavní kanály, kterými se dezinformace šíří, a které jsou nejúspěšnější z hlediska průniku do veřejného prostoru?
To bychom si museli říci, o které zemi se bavíme. V anglicky mluvících zemích to stoprocentně budou sociální sítě. V západní Evropě (Francie, Německo) mají vysokou míru důvěryhodnosti solidní média, tam se budete snažit získat někoho typu Miloše Zemana, kdo bude vaše dezinformace šířit a koho domácí média musejí citovat, protože je ve vysokém postavení. Bude to tedy někdo typu Marine Le Pen nebo Gerharda Schroedera.
Jak se budeme posouvat směrem na východ, bude klesat důležitost tradičních médií. Jejich finanční kondice totiž bude výrazně nižší a s tím koreluje nárůst důležitosti takzvaných alternativních médií. Ačkoli v zájmu zachování kredibility žurnalistiky bychom jim spíš měli říkat pseudomedia nebo toxická média, protože nejsou alternativní v pravém slova smyslu. Jejich cílem je lhát, zatímco cílem novinářů je přinášet přesné informace.
Spolu s tím narůstá směrem na východ role řetězových e-mailů, kterým lidé na západě těžko uvěří, ale tady pro ně bude cílová skupina, pro kterou zafungují jako nejdůležitější zdroj, dokonce důležitější než Facebook či Twitter. Například na Ukrajině jsou populární skupiny na Telegramu, kam se přihlásíte a ony vám dvacetkrát denně posílají krátké zprávy. Nedávno se ukázalo, že tam tímto způsobem polovina vládnoucí partaje konzumuje dezinformace z ruských zdrojů, jen převařené přes kanál na Telegramu.
Zmínil jste řetězové e-maily, které se minimálně s částečným úspěchem šíří i u nás. Čím je dané, že tu mají takovou sílu?
To je skvělá otázka, spíše ale pro člověka, který se dobře vyzná v teorii médií. Já bych odhadoval, že můžeme mít trochu konzervativnější starší generaci, než jaká je na Západě. Tam budou i lidé přes šedesát daleko otevřenější komunikaci přes stejné kanály jako jejich děti a vnuci. Zda to souvisí s tím, že jsme postkomunistická země, to už vám neřeknu. Je ale pravda, že řetězové e-maily vidíme hlavně v Polsku, České republice, Maďarsku a na Slovensku. Zajímavé je, že na Ukrajině už jsou zase vnímané jako předpotopní.
Dá se popsat, jak se fenomén fake news měnil v horizontu posledních let?
Vidíme sílící tendenci „praní informací“ (information laundering), kdy zamlžujete zdroj. V momentě, kdy vidíte, že ruské informace jsou spíš dezinformace, jeden ze způsobů, jak tomuto odhalení čelit, je snaha zastřít jejich původ. Je skvělé, když se vám povede najít místního užitečného idiota, který bude vaši dezinformaci šířit, ale to se nemusí povést vždycky. Snaha vytvářet tzv. front organizations, něco, co předstírá, že to je domácí, ale ve skutečnosti je to kontrolované z Petěrburgu nebo z Moskvy, to je silná tendence posledních tří let.
Pracovníci slavné Prigožinovy trollí farmy, známé kolem roku 2016 v souvislosti s americkými volbami, byli loni hodně vysledovaní v několika afrických zemích, kde řídili místní sítě dezinformátorů. Těm lidem bylo jedno, co šíří, byli za to placení.
Není to ale jen o tom dobře vybrat informaci. Čelíte i dalšímu problému. Šíření informací v jiném jazyce je o poznání snazší, když pracujete v angličtině a vaše cílové publikum jsou Američané, kteří jsou zvyklí na to, že celý svět mluví anglicky, ale nemluví dobře a dělá chyby, než třeba když cílíte na Francii, kde jsou lidi vychovávaní k pýše na svůj jazyk. Francouz snáze odhalí trolla, který mluví špatně francouzsky. Najmutím místních lidí, kteří ovládají jazyk, tedy tento problém můžete obejít.
Druhý postup, který s tím prvním souvisí, je obcházení protireakcí. Například když Facebook v rámci své politiky aktivně odstraňuje stránky, které se zdají být součástí „coordinated inauthentic behaviour“, autoři takových stránek se musí snažit, aby jejich jednání vypadalo nekoordinovaně a autenticky. Před ukrajinskými volbami v roce 2019 už řídili své sítě z Ruska, ale zaplatili si na to místní Ukrajince, kteří jim pronajali své facebookové stránky a uveřejňovali jejich obsah. Snaha ztížit detekovatelnost je tedy v poslední době výrazný trend.
Do budoucna mám strach hlavně z větší spolupráce informačních agresorů. Bohužel jsme jim ukázali, že tento druh agrese tolerujeme a neděláme jim žádné problémy. Obětem říkáme: měli byste tomu rozumět lépe, zneužívaným říkáme: neměli byste se nechat zneužívat, ale agresorům neříkáme nic.
Podle mne není náhoda, že Čína v poslední době, to jest v době koronaviru, znatelně navýšila své informační, respektive dezinformační úsilí a najednou vidíme to, co jsme dříve znali jen od Ruska. Jejich propaganda proniká i do oficiálních vládních zdrojů. Najednou vidíme, že se poslední dva roky uzavírají dohody o spolupráci ruských a čínských médií, kdy jejich ministři zahraničí podepisují dokumenty o spolupráci proti západním fake news. To je buď úžasný trolling, nebo dezinformace na druhou. To je další vývoj, který lze pozorovat. Docela se toho bojím, protože pokud k ruskému know-how přidáme čínské personální a finanční zdroje, máme docela problém.
Nepřeceňujete trochu sílu ruské nebo čínské propagandy?
V debatách, které tu vedeme, to může znít jako přeceňování, ale když přijde na lámání chleba, jako je třeba „policy making“, vždy jsem bohužel viděl spíš podceňování.
Možná trochu směšujeme fakt, že my, lidé, kteří se profesně živíme informacemi, o tomto problému víme a mluvíme. Na druhou stranu mám pocit, že naše vlády tento problém pořád ještě podceňují, protože reakce na něj není dostatečná.
Jakým způsobem lze vůbec ve svobodné demokratické společnosti paralyzovat autory těchto informací?
Změnil bych nejprve způsob myšlení lidí. Máme tendenci to vnímat jako pouhé aplikování svobody slova, se kterým nemáme právo nic dělat. Ale ono to tak není. Ti lidé se chovají jako informační zločinci. Snaží se přesvědčit cílové publikum o věcech, které jsou pro něj škodlivé.
Dezinformace okolo koronaviru jsou extrémně jasný příklad. Výzvy „nevěřte svým vládám, nenoste roušky, západní vakcíny nefungují“ – to opravdu ohrožuje životy lidí, a na to přece máme zákon o obecném ohrožení. Máme také zákony o šíření poplašné zprávy, ale my je na dezinformátory nepoužíváme. U těch nejviditelnějších bychom je měli začít trestat všemi dostupnými prostředky. Není třeba vymýšlet nové zákony, stačí aplikovat ty, které už máme.
Také bychom měli aplikovat sankce na organizace typu Russia Today, protože to je prokazatelně dezinformační agentura a nikoli medium. Není to nic nového, jde jen o aplikování nástrojů, které máme, na informační prostor. To by přineslo ten skvělý efekt, že západní společnosti by s nimi nemohly obchodovat a nakupovat si tam reklamu a tím přestaly platit protizápadní propagandu. Celá ta obrovská dezinformační mašinérie je z velké části živa ze západních peněz od společností jako Oriflame, Pepsi nebo Mars.
Když to vezmu z druhé strany, co vede západní společnosti k financování takového aparátu?
To je celkem primitivní. Když chtějí prodávat žvýkačky nebo zubní hygienu na ruském trhu, potřebujete reklamu v ruském informačním prostoru.
Víme, jak funguje takový aparát zevnitř, nebo se to dá jen domýšlet?
Víme toho velmi mnoho, ale nevíme sto procent. Hodně víme díky whistleblowerům, kteří pracovali pro Sputnik nebo Russia Today a vyprávěli o tom, že při přijímacím pohovoru se jich šéfredaktor ptal, co budou dělat, když budou požádáni, ale psali o něčem, co není pravda. Díky odvaze ruských novinářů toho víme dost i o fungování slavné ruské trollí fabriky. Ludmila Savčuk z ní například vynesla dokumenty a fotky, tuším, že to bylo v roce 2016.
Na druhou stranu je ale důležité zdůraznit, že v momentě, kdy se jim stane takováto nepříjemnost, okamžitě brutálně zesílí bezpečnostní opatření. Není náhoda, že za poslední čtyři roky nemáme z této trollí fabriky jediné svědectví.
Dříve také například unikaly dokumenty, kterými Kreml řídil média. Říkalo se tomu „temniky“, protože média dostávala témata, o kterých informovat. S tím je spojena hezká slovní hříčka. Když nad e napíšete dvě tečky, slovo změní význam na „něco, co se odehrává v temnotě“.
Šlo by alespoň rámcově popsat schéma fungování takových organizací?
Na toto téma existuje výborný text na webu „Proekt media“. Roman Badanin v něm píše o Alexeji Gromovovi, místopředsedovi prezidentské administrativy, jež má v Rusku výrazně větší postavení než třeba u nás úřad vlády. Gromov je tam zodpovědný za informační operace jako celek. Peskov má zase na starosti Putinovu image.
Díky tzv. Surkov leaks dnes víme, že Vladislav Surkov, který je označovaný jako demiurg suverénní demokracie, stál na začátku konfliktu v Ukrajině. Osobně tam byl zodpovědný za informační operace (vznik pseudomedií, dodávání informací, které mají šířit, hledání místních agentů). Na pomyslné rovině pod ním jsou oficiální média. Každý pátek v poledne se schází (alespoň dříve to tak bylo) u Gromova důležití novináři jako Vladimir Solovyov, Dmitry Kiselyov nebo Oksana Boyko a tam dostanou nadiktováno, o čem a jak mají informovat. Když se řekne „o tomto není nutné informovat“, znamená to, „na to je cenzura“. Nakonec se novináři rozejdou do svých redakcí, svolají si vedoucí jednotlivých oddělení, předají jim informace a ti zaúkolují své zaměstnance.
Na Ukrajině si dali tu práci a vyhledali například, jak často zmiňují ruská média fašismus v souvislosti s Ukrajinou, a vypozorovali, že vždy, když se chystalo nové střílení na Donbase, média navyšovala agresi. Připravovala své domácí publikum na to, že bude následovat víc násilí. Nebylo to jen z propagandistických důvodů, plnili tak i roli ochrany režimu.
Relativně samostatně stojí subjekty jako třeba Prigožin (trollí farma). Nechodí na meetingy, ale je patrné, že je informován o tom, co chce Kreml v informačním prostoru mít. Je ale extrémně těžké dohledat, kdo ho řídí, zda je to jedna z tajných služeb, nebo nějaká větev Kremlu. To už je prakticky rovina využívání organizovaného zločinu. Rusové jsou slavní tím, že využívají svoje mafie pro státní potřeby. Existuje o tom vtip: „Každý stát má svoji mafii, jen v Rusku má mafie svůj stát.“
Kromě těch řízených částí jsou tu pak ještě vrstvy, které vznikají v každé diktatuře nebo autokracii – elementy tam dole se snaží zavděčit těm nahoře. To je věc, kterou dělal třeba Alexandr Usovsky, který měl dezinformační projekty v Číně, České republice a dalších zemích bývalého východního bloku. Díky únikům z mailů je doloženo, že celou věc vytvořil po vlastní ose. Teprve v momentě, když to běželo, šel za Konstantinem Malofievem, pravoslavným oligarchou s přístupem k Putinovi a šedé zóně mezi státním a nestátním, a požádal jej o financování. Vedle těch řízených tedy vznikají další části organicky, zezdola.
Když se podíváme na Českou republiku, kde jsou dnes hlavní ohniska, odkud se dezinformace šíří?
Myslím, že v porovnání s ostatními zeměmi je naším ohromným problémem Miloš Zeman. V mnoha zemích máte „užitečné idioty“, kteří budou šířit ruské lži, ale nejsem si jist, že někde tuto roli plní hlava státu. To, co náš prezident dělá, je dlouhodobé šíření ruských dezinformací a nevím, zda to dělá vědomě, nebo nevědomě. Je to ale vlastně jedno, důležitý je účinek na publikum.
Podobný problém už mohou mít jen Maďaři, kde Viktor Orbán dělá něco podobného. Podle dokumentu, který v roce 2017 zmiňovali ve Frankfurter Allgemeine, je Česká republika jednou z nejzranitelnějších zemí Evropy. V dokumentu je zmiňován text, vytvořený ruskými tajnými službami, kde byly evropské země seřazené z hlediska zranitelnosti vůči ruské propagandě. Česká republika spolu s Rakouskem a Maďarskem obsadily první tři místa.
Co se týče samotných dezinformačních webů jako například AC24, Protiproud apod., představují podle vás nějakou významnější hrozbu?
V ekosystému, který dezinformace šíří, svou roli mají, jinak by už dávno neexistovaly. Myslím si, že budou dobré v cílení na skupiny, které by nás nikdy nenapadly. Takových webů je tu několik desítek právě proto, aby mohly cílit na různé sociální skupiny.
Když porovnáme Sputnik s Protiproudem, bude působit jako racionální žurnalistika. Na některých webech bude víc fotek spoře oděných dívek, na jiném bude zase víc rychlých aut a motorek. Role těchto webů tedy je v oslovování různých malých, ale v konečném součtu významných okruhů čtenářů.
Další jejich funkcí je praní informací. Když něco uvidíte ze čtyř různých zdrojů, které vypadají jako domácí, a pak od kamaráda na Facebooku, už to bude vypadat, že máte informaci potvrzenou z pěti různých zdrojů, a to ani jeden z nich nebyl ruský. Dvě nejdůležitější role dezinformačních webů jsou tu tedy multiplikace dezinformace a její praní.
Na začátku jste zmiňoval synergii ruské propagandy s čínskou. Vnímáte, že by sem už pronikala čínská propaganda?
V souvislosti s koronavirem už to bylo varovné. V několika evropských zemích byste našel v průzkumech veřejného mínění informaci o tom, že Čína nám pomáhá víc než Evropa, což je směšné, protože kromě toho, že jsou za ten virus zodpovědní, v době, kdy už virus běží, prodávají za peníze šunty, zatímco Evropa pomáhá zadarmo a dodává spolehlivé věci. Číňanům se povedlo, že kdykoli poslali nějaké rozpadající se lékařské pláště, musela to vítat půlka české vlády. Evropa toto nemá tak informačně podchyceno a to je naše slabina. Číňanům ale jde primárně o něco jiného, snaží se hlavně zlepšovat své image.
Co je tedy hlavní motivace Ruska? U Číny to zní uvěřitelně a dává to smysl, co by ale bylo smyslem destabilizace Evropy?
To vychází ze smutné skutečnosti, že Rusko se s námi cítí být v konfliktu. Ačkoli celá Evropa, NATO a donedávna i USA trvaly na tom, že žádný konflikt není a můžeme spolu koexistovat, Rusko to takto necítí. Jsou o tom celé knihy, například od Keira Gilese (Moscow Rules: What Drives Russia to Confront the West – pozn. redakce), kde jsou krásně zdokumentované ruské vojenské dokumenty a zahraničně-politické strategie. Dokládá se v nich, že to, co Rusové označují ve svých dokumentech jako akt válečné agrese, oni sami dělají jiným. V momentě, kdy se s někým cítíte v konfliktu, stojíte před volbou, jaké nástroje pro válku zvolíte. Rusko nemůže jít do ekonomického konfliktu, protože by to jejich ekonomika na rozdíl od Číny neunesla.
Existuje hezký akronym DIME, popisující nástroje státní moci – tedy Diplomacy, Informations, Military a Economy. Rusové nemohou jít do vojenského konfliktu, protože ačkoli mají dobrou armádu, Američané by je pravděpodobně porazili, ekonomie také odpadá, používají tedy dvě zbývající, diplomacii a informace. Ověřili si také, že to jsou přesně ty zbraně, které zůstávají zatím pod naším prahem reakce.
A proč se vlastně o oslabování snaží? Na to je dobré si připomenout koncept her s nulovým a nenulovým součtem. Rusko totiž k tomu přistupuje právě jako ke hře s nulovým součtem, kde soupeř získává, zatímco já ztrácím, a naopak. A co uděláte v momentě, kdy nejste za dvacet let schopen vylepšit ekonomickou úroveň ani kulturní atraktivitu své země? Jediné, co vám zbývá, je oslabování toho druhého.
ČLÁNKY DO MAILU