Jednou z nejvýraznějších slabin a zároveň nejtypičtějších vlastností Internetu je negarantovaný charakter přenosu dat – především nemožnost zaručit rychlost spojení, tak důležitou pro řadu aplikací. Jenže v době, kdy rychlost přenosu prakticky výhradně určovala linka mezi uživatelem a poskytovatelem Internetu, nebylo potřeba tyto problémy příliš řešit. Většina uživatelů si tak zvykla na jednoduchou rovnici ? skutečná rychlost odpovídá možnostem linky, kterou jsem připojen k Internetu.
Výše uvedený vztah možná platil u domácího připojení klasickým modemem, kdy se jediným proměnlivým faktorem stávala kvalita linky. Již zcela jiný pohled však vyžadují technologie, které pracují se sdíleným pásmem, ať je to kabelová televize, ADSL či nejrůznější bezdrátová řešení. Podobný problém vzniká také v případě, kdy je jedna linka sdílena více uživateli. Jaká je pak skutečná rychlost připojení jednoho konkrétního počítače?
Jestliže se ono sdílení skutečně projevuje, není to otázka, na kterou by šlo odpovědět nějakou konkrétní hodnotou – rychlost se totiž s ohledem na aktivitu ostatních uživatelů mění. Pokud ji tedy chceme měřit, musíme si uvědomit relativnost těchto hodnot. Zároveň je na tomto místě dobré vyjasnit náš pohled na poněkud podivný pojem „skutečná rychlost“.
Osobně se domnívám, že se jeho obsah mění s ohledem na konkrétní užití internetového připojení. Pokud toto slouží např. pouze k propojení s pobočkou na druhém konci republiky, je asi zbytečné zajímat se o něco jiného než o rychlost spojení právě s touto pobočkou. Pochopitelně lze hledat nějakou obecnější náplň toho pojmu. Pak by pravděpodobně šlo o rychlost spojení s nejvýznamnějšími internetovými zdroji, a to jak českými tak i celosvětovými. Zde je vhodné upozornit, že pokud není uživatel připojen opravdu rychlostí v řádu mnoha Mbit/s, měly by se u dobrého připojení (myšleno poskytovatele) hodnoty pro jednotlivé zdroje lišit pouze minimálně a zároveň se prakticky rovnat rychlosti linky.
Nejjednodušším a zároveň prakticky nejspolehlivějším způsobem, jak takto definovanou rychlost změřit, je přijmout, respektive odeslat dostatečně velký objem dat a z doby přenosu spočítat požadované údaje. To může provést program, webová aplikace či uživatel stahující data svým oblíbeným klientem. Pro rozumné výsledky je však nutné, aby přenos trval víc než jen několik málo sekund, čemuž musí, jak již bylo řečeno, odpovídat velikost přenášených dat.
To, co dostáváme, je přenosová rychlost, kterou můžeme „momentálně“ komunikovat s příslušným strojem. Navíc jde o speciální situaci, využíváme pouze jedno spojení ? sledujeme přenos jednoho balíku dat. Můžeme však v jednom směru přenášet více věcí najednou. Zde se např. projeví různé druhy sdílení přenosového pásma. V prvním případě se součet všech rychlostí bude přibližně rovnat hodnotě naměřené ve variantě s pouze jedním přenosem. Přenosové prostředky jsou zde děleny mezi jednotlivé uživatele rovným dílem. Tedy všichni uživatelé mají nárok na stejnou část pásma a je jedno, zda ho využijí pouze pro jeden přenos či pro tisíc. V druhém naopak dochází k dělení mezi jednotlivé přenosy. V idealizovaném případě tedy budou mít všichni uživatelé každý jednotlivý přenos stejně rychlý, a tedy nejvíce z linky ukořistí ten, který má puštěno nejvíce přenosů. Není potřeba příliš zdůrazňovat, který přístup je spravedlivější, přesto má i ten druhý své neocenitelné (a hlavně výrazně větší) místo v internetové komunikaci.
Celý tento typ měření založený pouze na objemu dat a času jejich transportu je pochopitelně ovlivňován dalšími přenosy uživatele. Očekávanou vypovídací hodnotu tedy získává v případě, kdy připojení není využíváno jinou aplikací (někdy však může být žádoucí i opak). Tyto vlivy lze minimalizovat porovnáváním výsledků metody jednoho a více přenosů, z těchto hodnot však můžeme získat i výrazně silnější výsledky. Zde se již velmi blížíme tématu podobně zaměřeného článku. Je však dobré si uvědomit, že v obou případech měříme zcela něco jiného! Tentokráte nás zajímá, jak rychlý bude přenos, nikoli jaká je rychlost jednotlivých linek na trase či speciálně té nejpomalejší. Vlastně zatímco v minulém článku jsme se zajímali o to, kolik rozdělujeme, teď nás zajímá, kolik z toho dostaneme, tedy problém minimálně o třídu jednodušší.
Aplikací a programů testujících skutečnou rychlost připojení k Internetu je celá řada, stačí si jen zadat příslušná hesla do svého oblíbeného vyhledávače. O mnoho horší není ani metoda stahování či posílání dat na vybrané servery, ačkoli s posíláním souborů to není vždy tak úplně jednoduché. Pro stahování lze doporučit např. různé linuxové zdroje, kde je často možno najít i informace o rychlosti připojení příslušného serveru. Navíc je vhodné pracovat s komprimovanými soubory, aby byly potlačeny případné vlivy těchto algoritmů na lince. Do výsledků se pochopitelně promítají i režie jednotlivých přenosových protokolů, ty však můžeme zhruba zanedbat.
Stejně jako všechny podobné měřící techniky je i tato se vzrůstající přenosovou rychlostí stále více nepřesná, respektive vyžaduje vetší objem přenesených dat a pečlivější volbu komunikačního partnera pro měření.
ČLÁNKY DO MAILU