Hlavní navigace

Jak stát vymáhá lokální právo na globálním Internetu

7. 1. 2009
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Autor: 74287
Řada kauz, které nyní bublají českým blogerským prostorem, má společného jmenovatele: nějaký stát uplatnil lokální právo na globálním Internetu. Copak si ti vládní prďolové vážně myslí, že to někdy půjde? Internet je nad zákony! Jenže oni si to nejenom myslí. Ono to i funguje. Jak?

Když se Internet začal šířit mezi akademickou a raně nadšeneckou komunitu, řada lidí chápala jeho globálnost nejenom v přeneseném smyslu, ale doslovně. Internet představoval něco, co funguje paralelně s naším běžným světem nejenom technologicky, ale poznenáhlu i ekonomicky a také právně. Internet byl prostředím bez práva, protože právo bylo něco takového, jako když právník vysoudí z firmy odškodné za to, že babička dala do mikrovlnky kočku a kočka umřela – na mikrovlnce přitom nebylo jasně napsáno, že se v ní kočky nesuší. Zdálo se, že Internet ovládne nějaké vyšší právo, vyšší princip mravní.

Nějaká léta to i fungovalo, zejména v počátcích Internetu, než se na něj začali připojovat vyčůránci, kteří každou díru v pravidlech či spíše netiketě chtěli zpeněžit a využít pro sebe. Excesů bylo málo, když, tak se daly tolerovat. Jenže to začalo nenápadně jedním e-mailem rozeslaným na kdovíjak sehnané adresy, končí to převahou spamu nad běžnou e-mailovou poštou.

Yahoo, pár nácků a Francie

A od vyčůránků to přešlo do problému: v jednom státě je něco legální, v jiném nikoliv. Konec myšlenky Internet je nad zákony přišel se známým sporem Yahoo versus Francie. Na Lupě o něm referoval populární „anarcholiberál“ Ladislav Zajíček – a samozřejmě byl zděšen z toho, co se stalo (Může stát přikazovat jiným státům, co smějí na Internetu?). O devět let později musíme konstatovat, že jeho zděšení by dneska hraničilo se znechucením, protože se stalo, čeho se tehdy Zajíček bál: z rozsudku se stal standard. Nikoliv nelogicky. A nakonec i nikoliv k naší škodě.

O co v případě Yahoo versus Francie šlo? Na aukcích Yahoo v roce 2000 nějací Američani prodávali věci s fašistickou symbolikou. V USA legální záležitost, ve Francii nikoliv. A protože ve Francii Yahoo působí a databáze jsou propojeny, objevily se fašistické předměty i na francouzských aukcích Yahoo, na což reagovali uživatelé řadou stížností. A spor Yahoo versus Francie vesele započal.

Ladislav Zajíček svůj někdejší komentář má striktně protifrancouzský a naznačuje v něm, že Francie vyžadovala po jiném státě, aby se choval podle její legislativy. Že vnucovala jiné zemi svou legislativu a troufla si ji uplatňovat nad celým Internetem. Ale tak to není.

Francie chtěla jediné: aby její zákony byly uplatňovány pro obyvatele Francie.

Žalující strana tehdy použila jednoduchý argument: Francouzské zákony zakazují nacismus ve všech jeho podobách a není důvod, proč by Internet měl být výjimkou. Soud s tím souhlasil: pokud by nějaká firma začala do Francie dovážet katalog nacistických relikvií tištěný v zahraničí, postupoval by soud stejně.

Yahoo v odvolání namítlo, že není schopno rozlišit, kdo je obyvatelem Francie a tím si zlomilo vaz. To už tehdy byla zjevná lež, protože obžaloba poukázala na to, že Yahoo běžně servíruje reklamy ve francouzštině a i podle vybraných lokalit, že je schopné uživatele přesměrovat na své lokální verze podle toho, kde se právě nacházejí, a to s velikou jistotou a schopností. Jenže to používá jen tam, kde se to hodí jemu: v reklamě. Nikoliv k tomu, aby dodrželo místní legislativu. To potvrdili i přizvaní internetoví experti jako Vint Cert nebo Ben Laurie: podle nich správnost detekce geografické polohy uživatele přesahuje 90 %.

Proto také 20. listopadu 2000 zněl verdikt soudu velmi ostře proti Yahoo. Yahoo dostalo za úkol vyvinout přiměřenou snahu rozlišit, ze které země uživatel pochází, a uplatnit na Francouze místní legislativu, tedy například je ochránit před prodejem fašistických předmětů.

Yahoo se rozsudku vysmálo a firma oznámila, že bude rozsudek francouzského soudu ignorovat. Francouzský soud toto prohlášení suše doplnil informací o výši pokuty (100 000 franků za každý den prošvihnutí lhůty 1.2.2001) a Yahoo sklidilo u lidí snících o Internetu bez hranic potlesk, protože všichni byli zvědaví, jak si francouzský soud vydupe pokutu od americké firmy.

Na to Yahoo podalo žalobu k americkému soudu, v němž chtělo, aby americký soud uznal, že francouzský soud nemá co nařizovat americké firmě. Než se k ožehavému problému stihl dostat americký soud, Yahoo beze slova vysvětlení vymazalo nabídku nacistických předmětů ze svých databází, tedy tak, že nebyly dostupné nejenom ve Francii, ale nikde. Tiskový mluvčí Yahoo o něco později situaci vysvětlil tak, že společnost jako celek podobné skupiny lidí zavrhla. S rozhodnutím francouzského soudu to samozřejmě nijak nesouviselo, stejně jako to, že o půl roku později podepsalo Yahoo smlouvu s firmou Akamai o zajišťování informací o geografické poloze uživatelů. Nejenom pro inzerci.

Proč Yahoo kapitulovalo?

Kromě toho, že obrana nácků ani dnes ani v té době nebyla ničím, co by veřejné mínění zrovna rozněžnilo, tu byl další problém. Yahoo mělo samozřejmě dceřinou společnost ve Francii, registrovanou dle francouzské legislativy a v zemi podnikající. Francouzská justice neměla páky, jak něco vyrazit z firmy americké, ale na její francouzské dceřince by si mohla hezky zgustnout. A při troše snahy i ledaskde jinde v rámci EU. Americký mastodont se musel rozmyslet, zda bude trvat na svém stanovisku a odepíše tím své obchodní aktivity minimálně v rámci Francie, pravděpodobně i v rámci EU, nebo zda přestane nad kšeftmany s nacistickou kulturou držet ochrannou ruku. Francouzská porážka byla jednou z posledních ran, která zlomila vaz dosavadnímu CEO Yahoo Timovi Kooglemu, jehož v květnu 2001 nahradil ve vedení Terry Semel.

Státní moc v případě Internetu použila stejné páky, jako používá v jakémkoliv jiném případě. A ze svého pohledu logicky uplatnila stejný přístup jako v jiných případech.

Stát ústy soudu uplatnil teritorialitu, tedy výkon soudní a správní moci nad jím ovládaným územím. Francouz pobývající v USA se mohl nabídkou fašistických předmětů kochat po libosti, kdokoliv nacházející se na území Francie nikoliv. Podle stejné logiky nemůže zadržený cizinec ve Francii (i jinde) namítat, že v jeho domovské zemi je legální držet kalašnikova bez povolení a vyžadovat, aby Francie akceptovala právní úpravu jeho země.

A soud si také našel někoho, kdo to odskáče: v daném případě dceřinou společnost. Dobrá otázka zní, jak by se situace vyvíjela v případě, že by Yahoo nemělo francouzskou dceřinku a žádný majetek, po němž by se soud mohl vozit. I takové případy se staly a ukázalo se, že státní správa je umí také řešit: vyhmátne prostředníky a vysvětlí jim, že obchodovat s někým, kdo není v rámci státu uznán za košer, není dobrý nápad. Prostředníci pak reagují v souladu s pravidlem „košile bližší kabátu“ a státu většinou vyhoví.

Když neskřípne stát dceřinku, najde si prostředníky

Ruská služba AllOfMP3.com byla jednou z nejpoužívanějších služeb pro prodej MP3 písniček ve světě a statečně konkurovala i iTunes od Apple. Podnikala na základě obchodního modelu, který byl v Rusku legální, nebyl ale legální mimo Rusko. Americké autorskoprávní organizace jako RIAA se snažily dosáhnout zákazu AOMP3 právní cestou v Rusku, ale to se jim nepodařilo, nezapomenutelný výrok ruského prokurátora „vynucovat si americké zákony v Rusku nevede nikam, než k porovnávání připravenosti strategických zbraní“ osvěžil leckterého zkušeného rétora.

Takže na to šla RIAA od lesa a upozornila americké i evropské karetní asociace, že spolupracují s partnerem, který porušuje evropskou i americkou legislativu. Karetní asociace situaci zvážily dle pravidla o košili a kabátu a AOMP3 odpojily od možnosti proplácet přes nejvýznamnější světové karty. Pak už to šlo samospádem, protože na hudebním portále se dalo objednávat už jen za vouchery a ruské platební karty, zablokovány byly i převody přes účet. Dnes po AllOfMP3.com neštěkne ani pes – odříznutí neruských zákazníků firmu zničilo. A to i přes výhrady, že v jejích šlépějích jdou další. Spíše škobrtají, než jdou…

AllofMP3.com

AllOfMP3.com v době své největší slávy

Stát v tomto případě uplatil právo přes prostředníky. Nebylo nutné postihnout přímo hřešící firmu, stačilo si vyjasnit situaci se článkem řetězu, který byl pro obchod firmy podstatný a přitom na něj stát mohl dobře dosáhnout. Finanční instituce jsou dobrým cílem: zpravidla po státu něco potřebují a umí na budoucí oplátku ledasco poskytnout, je jich nízký počet a státu se s nimi dobře spolupracuje.

CIF24

Pamatujte na to, až budete mít furiantské nálady a budete mluvit o svém internetovém projektu ve stylu no a co, tak převezu servery na Kajmany … jo, převezete, ale co tam s nimi budete dělat?

Sen o tom, že Internet bude mít nějaké své právo, končí. A zajímavá otázka do další pranice je, zda je to dobře nebo špatně… Co myslíte vy?

Má na internetu platit zvláštní "nadstátní" právo?

Autor článku

Autor byl v letech 2008 – 2012 šéfredaktorem serveru Lupa.cz. Stál u zrodu řady projektů. Je spoluzakladatelem Energomonitoru, v CZ.NIC vedl projekt Turris. Je předsedou místní organizace Pirátské strany v Brandýse – Staré Boleslav.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).