Jak se změní média? Noviny kupovat nebudeme, budoucnost žurnalistiky je ale růžová

Dalibor Balšínek v nedávném rozhovoru pro Lupu vyjádřil názor, že se noviny stanou otázkou statusu a příslušnosti k jisté třídě. Kupovat je budou pouze „elity“, a to aby daly najevo, že jsou elity. „Podobně jako když lidé chodí třeba na operu“. U časopisů se již jeho představa do jisté míry naplňuje. Žmoulat v ruce poslední číslo Respektu patří k image pražského hipstera. Domnívám se však, že jde pouze o přechodnou fázi a budoucnost žurnalistiky na ní nelze stavět. Věřím, že papírové noviny zaniknou a digitální noviny nebude kupovat nikdo. Platit za jejich obsah ale nebudou jen jakési elity dokazující si svou elitnost, ale normální čtenáři toužící odměnit autora a podílet se na jeho dobré práci.

Tvůj úspěch je můj úspěch

Mezi aktuálně nejobdivovanější internetové služby patří dárcovská služba Kickstarter. Pomocí ní mohou lidé se zajímavým nápadem či záměrem oslovit dárce ochotné jejich projekt zafinancovat. Může být komerční i nekomerční, může jít o vydání alba (viz Amanda Palmer), vývoj moderních hodinek či třeba výzkum v oblasti vesmírného výtahu. Tyto projekty mají společné, že dárci výměnou za svou finanční podporu získávají pouze formální protihodnotu v podobě autogramu, připínáčku, osobní večeře s autory a podobně. Kickstarter by proto zdánlivě neměl vůbec fungovat. Proč platit něco, z čeho sám nic nemám? Přesto se přes tuto tři roky starou službu loni protočily desítky milionů dolarů a tato částka bude letos velmi výrazně pokořena.

Takový paradox svádí k vnímání Kickstarteru jako jisté charity, jako směny peněz za dobrý pocit z pomoci správné věci nebo za společenské uznání a prestiž. Domnívám se však, že oběma těmto možným vysvětlením něco chybí a nedokáží fenomenální úspěch Kickstarteru zcela vysvětlit. Projekty, které díky němu uspěly, nejsou vždy až tak „záslužné“ jako spíše zajímavé a „cool“. Drobné dárce, kteří na realizaci svými pár dolary přispěli, pak žádná sláva nečeká, jejich podpora je prakticky anonymní. Musí zde být ještě nějaký další psychologický motiv.

Ten je velmi prostý. Touha podílet se na něčem úžasném, zanechat ve světě stopu. V sedmimiliardovém světě je těžké v něčem opravdu vyniknout, je těžké svět nějakým výrazným způsobem ovlivnit a změnit. Málokdo z nás v nějaké disciplíně opravdu velmi vyniká a když už, jedná se nejspíše o nějaké „flusání na osmičku“. Všichni ale máme nějaké peníze. Všichni můžeme podpořit těch pár výjimečných lidí s výjimečným nápadem či talentem, který bychom sami toužili mít. Darem si jejich počin tak trochu přivlastňujeme, stáváme se součástí týmu umožňujícího jeho realizace. Jejich úspěch je tak trochu i naším úspěchem. Můžeme tak zahojit onen pocit „kéž bych něco takového dokázal já“ či „kéž by tohle napadlo mě“.

Flattrování je zábava

V rámci skupiny Český Flattr se na tuzemském internetu pokoušíme o popularizaci této mikrodárcovské služby. Flattr funguje trochu jinak než Kickstarter, namísto financování teprve připravovaného projektu slouží k poděkování a obdarování autora již hotového článku, alba či aplikace. Domnívám se však, že obě služby jsou postaveny na stejné základní myšlence: darovat peníze je radost, zábava.

Flattr – česká lokalizace

V mé zkušenosti je flattrování vysoce návykové a frustruje mě, kdykoliv něco skvělého oflattrovat nemůžu. Nedávno jsem objevil úžasnou stránku Pražské kašny poskytující detailní přehled všech fontán, kašen či pítek na území Prahy. Nemohu se ubránit jistému pocitu závisti, že její autor dokázal něco takového realizovat, že měl nápad, dostatek vůle a vytrvalost, kterou já postrádám. Přál bych si, aby na web alespoň umístil Flattr tlačítko a já mu tak mohl přispět nějakým drobným darem. Ne proto, že by ty peníze potřebovat nebo že by tak dokázal zaplatit ty stovky hodin své práce. Ale protože tímto jedním jednoduchým kliknutím bych si mohl část jeho zásluh přivlastnit. Mohl bych si říci: možná jsem nedokázal obejít celou Prahu a zdokumentovat každou fontánku, ale alespoň jsem přispěl jinak.

Tento koncept není vůbec nový, veřejná sbírka na stavbu Národního divadla je v každé učebnici. Až internet však umožňuje jeho širší uplatnění v žurnalistice. Největší překážkou je přitom nezvyk. Drtivá většina transakcí, které v našem světě zahrnují peníze, je postavena na povinnosti, nikoliv dobrovolnosti. Nemáme ve zvyku zbavovat se peněz “pro nic za nic” a když, tak převážně pod vlivem silných emocí spojených s charitou. Spousta internetových projektů však funguje na bázi dobrovolné participace, na dárcovství nikoliv peněz, ale práce a času. Díky dobrovolníkům máme Wikipedii i české titulky k populárním seriálům do druhého dne. Věřím proto, že ať už to bude Flattr nebo něco jiného, dobrovolná platba za kvalitní obsah se stane hlavním modelem financování médií a novinářů.

Noviny se musí změnit

Nejprve však noviny budou muset projít výraznou proměnou. Klasické žurnalistice internet výrazně zužuje prostor pro uplatnění. Noviny už dlouho nejsou nejrychlejší médium, a to ani ty digitální. Hrstka novinářů v redakci nemůže čelit všudypřítomnosti „občanských zpravodajů“ na Twitteru a jiných sociálních sítích. U většiny událostí jsou tak přítomni až jako druzí, dlouho po rozšíření zprávy napříč internetem. Profesionální novináři ale nejsou schopni konkurovat ani kvalitou analýzy. Nemohou si dovolit specializovat se výhradně na úzce vymezenou oblast. Nemohou proto jít do takové hloubky jako odborníci, aktivisté či jiní „občanští žurnalisté“, kteří se pro svou profesi či koníček konkrétním tématem zabývají pečlivě.

Pokud klasické noviny neobstojí v rychlosti ani hloubce, jaká úloha jim zbývá? Role editora či (jak je dnes moderní říkat) kurátora. Dát houštině sociálních sítí a blogů přehlednou formu zatím nikdo nedokázal, nemá ani stejnou důvěru jako tradiční média. Zbývá zde tedy prostor pro manuální, lidskou práci, pro průzkumníky (viz Maria Popova), kteří se do internetového moře ponoří, najdou to důležité a prezentují to ve stravitelné formě. Noviny mohou být dobré jako agregátory obsahu a záruka důvěryhodnosti.

Povrchní agregátory i záruka kvality

Je zde tedy prostor pro dva typy novin. Prvním typem jsou noviny „rychloobrátkové“, povrchní a jednoduché. Řeknou vám, kdo vyhrál fotbal, kde spadlo letadlo a co bude večer v televizi, ale potřebují jen velmi málo původního obsahu. Budou obsahovat pouze široce dostupné a rychle přebírané informace, které lze najít všude na internetu, ale noviny jim dokáží dodat přehlednost a atraktivitu. „Novináři“ takových titulů budou potřebovat pouze zprávy z ČTK a sociálních sítí, jejich provoz bude levný a uživí se reklamou. K povšechnému zpravodajství totiž přežvýkat texty odjinud zcela postačí. K takové žurnalistice směřují iDnes.cz či americký Huffington Post, perfektně ji reprezentují Parlamentní listy.

Druhým typem jsou noviny „prestižní“. Jejich úlohou je poskytnout čtenáři záruku kvality a důvěryhodnosti původního obsahu a autorovi čtenost a dobré obecenstvo. Tímto směrem se u nás profiluje například Česká pozice. Ani tyto noviny nepotřebují standardní redakci profesionálních novinářů. Jejich úlohou je propojit autory s jistými znalostmi a schopnostmi – často se vůbec nebude jednat o novináře – a čtenáře. Tento druh novin má smysl. Občasnému autorovi propůjčují reputaci daného média a čtenářům přinášejí text, který by ukrytý kdesi v blogosféře nevypátrali. Ostatně vydat tento článek na Lupě je pro mě výhodnější než jej umístit na blog, už proto, že zde si jej přečte desetkrát více lidí.

Za původní obsah rádi a dobrovolně zaplatíme

Věřím, že na původní obsah budou lidé ochotni přispět, budou autora schopni ocenit. Svým drobným příspěvkem totiž participují na jeho práci a přivlastňují si její výsledek. Otevírá se zde proto zcela nový obchodní model pro financování žurnalistiky. Noviny dnes žijí z reklamy a předplatného a autory si platí za psaní textů. Pokud však pod svůj článek zde na Lupě umístím Flattr tlačítko a od čtenářů získám částku odpovídající obvyklému honoráři, budu spokojený, aniž by mi Lupa vůbec musela platit. Pokud by pak touto cestou autoři získávali částku vyšší, mohla by se situace úplně obrátit. Nikoliv noviny jim, ale oni novinám by platili za možnost umístit svůj text na jejich stránky.

Věřím, že právě navázání přímého vztahu mezi autorem a čtenářem a proměna médií v kurátory je skutečnou budoucností novin. Nikoliv jejich fetišizace do role pouhého znaku třídní příslušnosti. Internet je plný důkazů, že stavět „obchodní model“ na ochotě a dobrovolnosti není bláznovství, ale často jediná opravdu realizovatelná cesta. 

Redakční žurnalistika je mrtvá. Stojí příliš mnoho a nedokáže produkovat obsah, který by lidé byli ochotni kupovat. Hodnota novin nadále nespočívá ve „vyrábění“ informací, nýbrž v roli prostředníka autora a čtenáře. Přežít mohou pouze noviny, které tuto novou (a omezenou) společenskou úlohu přijmou. Neznamená to však, že žurnalistika bude horší a méně dostupná. Pouze bude vypadat velmi odlišně.

P.S.: Rád bych tímto článkem šel příkladem. Za jeho otištění na Lupě jsem nepřijal žádnou odměnu. Pokud jste jej dočetli až sem a měl pro vás nějakou hodnotu, budu vděčný za ocenění kliknutím na Flattr tlačítko níže. Zákazníkem autora je čtenář a čtenář by měl být ten, kdo výsledek autorovy práce patřičně (ne)ocení.