Jak se to má s memorandy o digitalizaci

Jan Kálal v článku Naivní víra ve slovenskou televizní dohodu napadl společné memorandum největších slovenských televizí o společných principech při přechodu na DVB-T. Připomněl při té příležitosti podobné prohlášení českých televizních vysílatelů z 21. května 2004. Udivuje mě, jak krátká je lidská paměť a jak zkreslující…

Kdyby pan Kálal jen trochu podrobněji prostudoval vývoj, k němuž v oblasti digitalizace došlo v Čechách v roce 2004, nikdy by nemohl napsat takovou hloupost, kterou ukončil první odstavec svého článku: Podobná dohoda vznikla před třemi lety i v České republice a její plody sklízíme dodnes. Přesně naopak: hlavní příčinou zastavení českého přechodu na DVB-T bylo ukončení spolupráce českých televizních vysílatelů, způsobené nejen přípravou tehdejší změny vlastnických poměrů v TV Nova, ale také nesmyslným postupem správních orgánů, Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) a především Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Žádnou legislativní změnu v oblasti přechodu na DVB-T čeští televizní vysílatelé nepřipravovali koordinovaně a nejpozději od října 2004 postupovali při lobbyingu proti sobě.

Prosazení multiplexu veřejné služby do zákona o České televizi zákonem o elektronických komunikacích, které nabylo účinnosti 1. května 2005 a na jehož základě začala Česká televize 2. května 2005 vysílat program ČT 24, se odehrálo proti vůli komerčních televizí. Když prezident republiky zákon podepsal, komentoval to 25. března 2005 Petr Dvořák, generální ředitel TV Nova, slovy: Mrzí nás, že si stát neuvědomuje, že bez účasti privátních provozovatelů se může proces digitalizace významně zpozdit, ne-li zastavit. Po dvou letech je třeba přiznat jeho tehdejším slovům jistou závažnost.

Jak to tehdy vlastně bylo?

Koncem ledna 2004 předložilo po dlouhých odkladech Ministerstvo informatiky ČR k připomínkovému řízení tzv. „Aktualizaci Koncepce přechodu na zemské digitální rozhlasové a televizní vysílání v České republice“, nekvalitní dokument, který vyvolal negativní reakci všech vysílatelů. Tehdy poprvé si provozovatelé vysílání začali systematicky vyměňovat informace a připomínky, které předložili. Po ukončení připomínkového řízení se ukázalo, že ministerstvo písemné námitky provozovatelů vysílání ignorovalo. Tento moment sehrál rozhodující roli v další spolupráci televizních vysílatelů.

Na neformální platformě začali čeští vysílatelé spolupracovat od přelomu března a dubna 2004. Příprava návrhu zákona o elektronických komunikacích v gesci ministerstva informatiky je potom dovedla k rozhodnutí tuto spolupráci formalizovat, k čemuž došlo koncem května 2004. Kromě zákona však společná pracovní skupina největších českých televizí, složená především z právníků a techniků, získala nečekaně rychle i další agendu. Na počátku června 2004 publikovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dokument „Další postup Rady pro rozhlasové a TV vysílání v oblasti digitálního vysílání“, v němž avizovala svou snahu začít ještě před přijetím zákona o elektronických komunikacích a novely zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání udělovat licence na vysílání v DVB-T. Česká televize, TV Nova a Prima TV se proti tomu ohradily společným prohlášením dne 10. června 2004. Televize v něm varovaly před možnými riziky, vyplývajícími z takového postupu Rady. Dne 14. června 2004 se od postupu Rady distancoval i Český telekomunikační úřad. Ten však zároveň v červnu 2004 udělil provozní oprávnění s platností do června 2007 pro dočasné multiplexy „A“, „B“ a „C“ telekomunikačním operátorům, aniž by jejich kmitočty byly v souladu s tehdy platnou právní úpravou předem přiděleny konkrétním vysílatelům.

Takto vzniklá situace navodila pro provozovatele analogového televizního vysílání vysokou míru právní nejistoty. Komerčním vysílatelům nikde nebylo zaručeno „překlopení“ jejich programů do digitálního vysílání a žádný správní orgán ani nepotvrdil technologickou neutralitu jejich licencí. Česká televize se už dva roky připravovala na rozšíření počtu svých programů, ale chyběla jí přitom právní úprava, která by jí takový postup umožňovala. Absence jasné a obecně akceptované koncepce přechodu České republiky na DVB-T se v tom okamžiku projevila v celém rozsahu.

O zachování řádu v procesu digitalizace se ještě 1. října 2004 pokusila stálá komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky, která svým usnesením vyzvala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, aby se „zdržela všech nevratných kroků, týkajících se digitálního vysílání“, čili – přeloženo do češtiny – aby nevyhlašovala licenční řízení. Marně. Dne 3. listopadu 2004 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodla osmi hlasy o vypsání licenčního řízení na dva ze tří multiplexů. Pět členů Rady s tímto rozhodnutím nesouhlasilo a veřejně vydalo rozdílné stanovisko.

V tomto okamžiku se Česká televize rozhodla prosazovat uzákonění multiplexu veřejné služby sama a bez koordinace s ostatními vysílateli. Zároveň v souladu s tehdy platnou legislativou požádala Český telekomunikační úřad o vyhrazení kmitočtů pro digitální šíření svých programů ČT 1 a ČT 2. Byl to logický postup ve chvíli, kdy se 13. prosince 2004 změnil většinový vlastník TV Nova a mezi oběma největšími českými soukromými televizemi se navíc rozhořel spor o regionální vysílání. Dne 17. prosince 2004 Poslanecká sněmovna PČR poprvé schválila zákon o elektronických komunikacích včetně multiplexu veřejné služby.

Lobbying komerčních televizí způsobil, že 19. ledna 2005 Senát PČR vrátil zákon o elektronických komunikacích Poslanecké sněmovně s návrhem multiplex veřejné služby z tohoto zákona vypustit. Poslanecká sněmovna však 22. února 2005 Senát přehlasovala a multiplex veřejné služby v zákoně zůstal. Právní nejistota komerčních analogově vysílajících televizních stanic pokračovala. To také komplikovalo využití multiplexu A, který podle předběžné dohody z listopadu 2004 měly spolu využívat Česká televize, Český rozhlas a TV Nova. Teprve 26. září 2005 vydaly TV Nova a Česká televize memorandum o společném využívání multiplexu A, který se třemi programy České televize, s TV Nova a s pěti stanicemi Českého rozhlasu zahájil v Praze a okolí řádné pozemní digitální vysílání dne 21. října 2005.

Jde o to, neopakovat na Slovensku české chyby

Sólové spuštění multiplexu veřejné služby v Čechách na části kmitočtů vysílacího okruhu ČT 2 je – nezastírejme si to – havarijním řešením jinak neprůchodné situace, kterou nezpůsobili vysílatelé a jejich spolupráce, ale nekoordinované a arogantní jednání správních orgánů. Nikde v Evropě neproběhl přechod na DVB-T bez součinnosti všech vysílatelů a telekomunikačních operátorů a ani v Čechách či na Slovensku tomu nemůže být jinak.

Společný postup největších slovenských televizních stanic je pokusem vyhnout se chybám, k nimž došlo v České republice. Na jedné straně je tu jednoznačná deklarace podpory multiplexu veřejné služby a jeho postupnému spouštění, na druhé straně příslib komerčních stanic, že nebudou celý proces brzdit a bojkotovat. To však předpokládá právní záruky pro všechny zúčastněné. Jestliže návrh zákona explicitně vylučoval současné vysílatele z možnosti ucházet se o licence na monotematické kanály a tím usilovat o udržení relevantního postavení na trhu (a relevantní neznamená stejné, jak se domnívá pan Kálal), je pochopitelné, že proti tomu komerční vysílatelé protestovali. Jestliže návrh zákona zaváděl licencování programů vysílatele ze zákona, je pochopitelné, že proti tomu Slovenská televize protestovala.

Vysílatelé na Slovensku velice pečlivě sledují situaci na českém mediálním trhu. Také proto se chopili iniciativy a usilují o přijetí takového zákona a technického plánu přechodu, který nebude předmětem neustálých sporů a umožní Slovenské republice rychlý a úspěšný přechod na televizní vysílání v DVB-T. Zatím pro to existují všechny předpoklady. Slovensko se tak může vydat cestou obvyklou ve většině evropských zemí a nemusí kopírovat bludné zákruty české digitalizace.

Nikolaj Savický

Autor je ředitelem strategického rozvoje Slovenské televize

Vyjádření redaktora DigiZone.cz Jana Kálala

Děkuji panu Nikolaji Savickému za jeho věcné vyjádření k mé glose a dovolím si na ně reagovat. Jsem rád, že manažer znalý česko-slovenského televizního prostředí přiznává, že existuje něco jako lobbying televizí a přidává i několik příkladů. V kritickém článku mi šlo především o to ukázat, že dohody a memoranda, která dnes vypadají krásně, po půl roce mohou zůstat jen cárem papíru. Změna okolností typu nový vlastník, akce státního regulačního orgánu nebo úprava zákona může dát dřívější deklarované dobré vůli notně na frak. Rád bych televizím na Slovensku zatleskal, ale počkám s tím až do chvíle, než se jejich slova začnou měnit v činy.

Slovenský televizní trh se tomu českému v mnohém podobá. Oba patří z celé Evropy mezi ty nejmonopolizo­vanější. Tak málo dělené koláče sledovanosti, jako jsou ty česko-slovenské, si vlastníci komerčních televizí jinde neužijí. Vy to jistě dobře víte. Proto společný postup a dobrá vůle na digitalizaci, známá z dalších evropských států, tady nemusí fungovat. V České republice je soudě podle posledního vývoje pryč.

Ale i tam, kde všichni spolupracují, jsou tahounem digitálního vysílání a budování vysílacích sítí zhusta veřejnoprávní stanice. Slovenská televize by se proto neměla nechat ukolébat svými partnery – konkurenty, když se například postavení TV Markíza téměř kryje s tím, jaké má televize Nova v Česku. Lépe než budovat jeden multiplex společně by podle mého bylo soustředit se na veřejnoprávní síť a nechat vedle toho vznikat další, ryze komerční. Předejdete tím situaci, kdy se budete muset ohlížet na zdlouhavé váhání soukromým stanic, jestli začít vysílat i v jiných oblastech než v lukrativních aglomeracích.

Co podle vás znamená pro nejsledovanější televizi na Slovensku slovo „relevantní“? Myslíte si, že její vlastník ocení, když se takové postavení zhorší? Máte pravdu, pro současné televize to neznamená jenom „stejné“. Může to být třeba „stejné nebo lepší“.

Svoji větu o tom, že podobná dohoda vznikla před třemi lety i v České republice a že její plody sklízíme dodnes, jsem mínil s nadsázkou. Uznávám, že Černého Petra digitalizace nedrží jen komerční stanice, ale vyměňují si ho s nimi také poslanci a státní orgány činné v audiovizi. Pokud ale veřejnoprávní vysilatel rezignuje při přechodu na digitální vysílaní na svoji vedoucí úlohu, mohl by tenhle Černý Petr nakonec skončit i u něj.

Přeji Slovensku spolu s vámi, aby neopakovalo české chyby a aby další vývoj po vydání memoranda nepřipomínal ten český.

Jan Kálal