V malém údolí, kde leží malé německé městečko Emskirchen, téměř nechytnete mobilní signál. Když prokličkujete mezi domy na prašnou vedlejší silnici, která se klikatí mezi loukami a malými rybníky, potkáte kolonu složenou z náklaďáku, dvou bagrů a dvou traktorů s podivnými přívěsy.
Rakouská firma LayJet tady pro německého operátora Deutsche Telekom pokládá chráničku pro optické vedení a používá k tomu vlastní technologický postup, který jí umožňuje zakopávat vedení těsně podél krajnice. Za dobrých podmínek můžeme položit až tři kilometry chráničky za pracovní den, říká na místě český zástupce firmy Václav Blahut.
Na stavbě je návštěvní den a očekává se příjezd výkonného ředitele Bernta Ringhofera a zástupců bavorských úřadů a samospráv, které se firma snaží přesvědčit o tom, že její metoda pokládky je vhodná zejména pro napojení vesnických oblastí k vysokorychlostnímu internetu.
Jak LayJet funguje?
Chráničku k silnici pokládá kolona standardně složená ze tří vozidel. První je traktor s připojenou frézou, za ním jede bagr s přítlačným kolem a nakonec krajnici upravuje finišer – další traktor s přípojným zařízením a vibrační deskou, která okraj silnice „udusá“. Pokládka standardně zaměstnává celkem pět lidí – tři řidiče a dva pomocníky. Při ukázce v Emskirchenu pomáhá i další bagr a nákladní auto navážející dodatečný materiál, který v původní propadlé krajnici chyběl.
Jak LayJet klade chráničku podél silnice? Podívejte se:
Fréza umí chráničku klást do různých hloubek, obvykle jde o 50–70 cm pod povrch. „Odpovídá to výšce celého tělesa silnice – asfalt, makadam, štěrky, písky – plus 10 cm pod poslední vrstvu. Těch 10 cm je důležitých, aby se při případné úplné rekonstrukci vozovky nemuselo do vedení sahat,“ popisuje Blahut. Hlína, kterou fréza vyhloubí, se po položení chráničky a výstražné žluté pásky do vyhloubené štěrbiny znovu vrací. Fréza materiál předtím roztřídí na pásu podle jeho hrubosti: jemnějším materiálem obsype chráničku, aby ležela v měkkém podloží, a hrubší zeminou zasype prostor nad ní.
„Štěrbina je široká 15–18 cm, je otevřená jen pár vteřin a v celé výšce fixovaná pohyblivým pažením, takže se nezhroutí. Stroj do štěrbiny klade chráničku v tahu, takže je po celé délce úplně rovná a nejsou na ní žádné vlny, které by mohly znesnadňovat zafukování optiky,“ doplňuje Blahut. V Emskirchenu LayJet klade jednu chráničku o průměru 75 mm, fréza ale může standardně pokládat tři chráničky různých průměrů současně, a pokud s ní jede doprovodný vůz s dalšími bubny, zvládne teoreticky podél silnice zakopávat i pět chrániček najednou. Takovou kapacitu ale zatím firma nikde nepokládala.
Až tři kilometry za den
Za frézou nastupuje bagr, který nejprve lžící z asfaltu shrnuje hlínu a pak přítlačným kolem materiál nad štěrbinou udusává. „Tlačí na ni silou až čtyř tun,“ říká Blahut. „Tím, že se do štěrbiny vrací stejný materiál, který v ní byl, se charakter krajnice z hlediska odvodu vody a nosnosti nemění. Krajnice je po pokládce často v lepším stavu, než byla před ní,“ tvrdí.
Rychlost pokládky závisí na tom, v jakém podloží fréza kope. „Prokouše se vším, není pro ni problém ani žulová skála. Ta ji sice samozřejmě zpomalí, ale dá se říct, že suchá skála je pro ni lepší než měkké bahno,“ směje se Blahut. Mokrý nebo bahnitý podklad komplikuje situaci hlavně tím, že se na frézu lepí a pracovníci jej pak musí ručně ze zařízení seškrabávat, což pokládku zpomaluje. Pokud delší dobu prší a půda je promáčená, obvykle se pokládka odkládá na pozdější dobu.
„Charakter krajnice před pokládkou měříme a máme jej rozdělený do deseti tříd. U těch neprůchodnějších tříd 1–5 dokážeme položit až tři kilometry chráničky za den,“ doplňuje Blahut. Fréza jinak podle LayJetu může pracovat v podstatě po celý rok. Zlomová je až teplota pod minus deset stupňů, kdy začíná hrozit to, že se chránička začne lámat. Fréza umí chráničku pokládat i u poměrně klikatých silnic, podle firmy zvládá poloměr zatáčení 5 metrů, takže má zvládnout i 90stupňovou zatáčku.
Fréza je vybavená GPS modulem, který zaznamenává přesnou polohu chráničky ve všech osách. Na traktoru jsou také čtyři kamery (dvě vepředu a dvě vzadu), které pořizují fotodokumentaci. Slouží také jako záloha pro případ, že by v místě nebyl GPS signál – mapu vedení je pak možné zpětně zrekonstruovat ze záznamu. Snímky slouží také k tomu, aby firma byla schopná prokázat, jestli za případné poškození vozovky může sama, nebo zda silnice měla vady už před výkopem.
Zákony v Česku
„Máme za sebou položených asi tisíc kilometrů v Rakousku a kolem dvou set kilometrů v Německu,“ popisuje Blahut. LayJet podle něj vznikl v Rakousku na popud štýrské zemské vlády. Měl vyřešit problém, jak rychle a efektivně pokládat optiku v předhůří Alp, kde jsou klasické výkopové práce příliš náročné, nákladné a někdy zcela nemožné.
Pokládka podél silnic, které spojují jednotlivé obce, se zdála být jediným možným řešením. Dříve ale neexistovaly technologie, jak chráničky zakopávat, aniž by se krajnice poškodila. Z tohoto důvodu je kopání v krajnici ve většině zemí zakázané. LayJet ale v Rakousku a Německu získal výjimky, protože jeho technologie podle zástupců firmy garantuje, že se silnice pokládkou nepoškodí.
Snaží se o tom teď přesvědčit úřady i v dalších zemích – včetně České republiky, kde už má firma obchodní zastoupení. Podle informací Lupy LayJet momentálně vyjednává o tom, že by někde v Česku provedla ukázkovou pokládku. Oficiálně ale společnost svá jednání v Česku nekomentuje.
„Česká legislativa pokládku v krajnici umožňuje jen za určitých podmínek. První je, že se musí prokázat, že to nejde řešit jiným způsobem,“ vysvětluje české reálie Jakub Rejzek z Výboru nezávislého ICT průmyslu. „Dále s tím musí souhlasit správce komunikace – Ředitelství silnic a dálnic, kraj nebo konkrétní obec. Problém je, že to obvykle povolovat nechtějí,“ dodává.
„Z umístění stavby podél komunikace jim totiž vznikají určité povinnosti. Musí například na chráničku brát ohled v případě, že by chtěli silnici generálně opravovat, rozšiřovat či napřimovat. Zákon totiž říká, že ten, kdo vyvolá přeložku, ji také platí. Kdyby tedy třeba chtěli rozšířit silnici o metr, museli by na vlastní náklady přemístit i síť, která jim nepatří. Jediný příjem z ní přitom mají v platbách za služebnost. Zákon přitom nepřipouští možnost, že by se operátor s majitelem silnice dohodl, že si přeložku sítě zaplatí sám. Pro řadu operátorů by to byl přijatelný scénář – silnice se zase tak často nerozšiřují. A správcům silnic by odpadl zásadní důvod, proč pokládku nepovolovat,“ říká.
Pokládat vedení do krajnice by podle něj dávalo smysl hlavně podél silnic druhých a třetích tříd, případně asfaltových cyklostezek, které spojují menší obce, do nichž se jinak nemusí vyplatit optické vedení přivádět.
Povolení i za dva týdny
Vyjednání potřebných povolení k pokládce u silnice v Německu nezabere kupodivu dlouho. Podle Bernta Ringhofera firma nebo zákazník, pro kterého výkop dělá, musí primárně stavbu vyjednat s majitelem silnice a místními samosprávami. Pokud se jedná jen s obcí, trvá podle něj vyřízení obvykle asi dva týdny. V případě jednání s německými zemskými úřady je obvykle hotovo do tří měsíců.
Velmi orientační průměrná cena pokládky do krajnice je podle Ringhofera při hloubení do měkčího podloží 30–40 eur za metr. Konkrétní částka ale závisí na mnoha parametrech – například na celkové délce pokládané chráničky, na tom, jak daleko je potřeba technologii dovézt, a na mnoha dalších.
„V Česku se průměrná cena pokládky standardními metodami může pohybovat kolem 1000 Kč na metr, někde je to méně, někde více. S LayJetem se tedy můžeme dostat třeba na 70 % běžné ceny výkopů. Je ale potřeba započítat také vyšší rychlost pokládky oproti standardním metodám. Nedochází tady k delšímu omezení provozu a může tak být snazší vyřídit potřebná povolení. Hlavní ale je, že se jako operátor rozhodnu, projdu stavebním řízením a třeba za měsíc už můžu provozovat službu. A to se dá také vyčíslit penězi,“ komentuje cenové podmínky LayJetu Rejzek.
Přijíždí finišer
Jako poslední přijíždí na scénu v oblacích zvířeného prachu tzv. finišer. Traktor s přípojným zařízením umí na krajnici dosypávat jemnější materiál (používá se obvykle to, co předtím vykopala fréza), který pak udusá vibrační deskou a asfalt umete kartáčem. Povrch krajnice zpracovává v předepsaném sklonu, aby ze silnice mohla stékat voda.
Když se za finišerem projdete, vypadá výsledek někde i lépe než před pokládkou. Občas je ale asfaltový okraj silnice mírně rozpraskaný. Na první pohled ovšem není jasné, jestli jde o poškození frézou nebo byly okraje poškozené už před hloubením.
„V Rakousku probíhají i na nejstarších pokládkách, které jsou staré dva a půl roku, pravidelná měření, aby se zjistilo, jestli není krajnice narušená a jestli silnice nepraská. Zatím jsou výsledky bez jediné výjimky pozitivní,“ říká Blahut. Jestli je metoda skutečně tak rychlá, levná a šetrná, budeme moci posoudit až v případě, že LayJet dorazí i k českým silnicím.
Reportážní cesta do Emskirchenu proběhla s podporou Výboru pro nezávislý ICT průmysl.
ČLÁNKY DO MAILU