V předchozím dílu tohoto seriálu jsme si popsali rozdíl mezi aktuální a potenciální digitální kontinuitou. Je dán tím, čeho chceme dosáhnout při oddalování „stárnutí“ našich elektronických dokumentů a jejich podpisů a pečetí. Dnes se již dostaneme k tomu, jak toho dosáhnout. Jaké jsou principiální možnosti, jak přistoupit k řešení celého problému stárnutí elektronických dokumentů (i celých datových zpráv) a jejich elektronických podpisů a pečetí.
Aktivní péče vs. možnost dosvědčení
Možné přístupy k řešení celého problému si můžeme rozdělit do dvou základních variant.
Jednou z nich je snaha udržet elektronické dokumenty nadále „samonosné“, v tom smyslu, aby své vlastnosti (hlavně autenticitu a pravost) dokázaly prokázat samy a nepotřebovaly k tomu nic dalšího. Žádný transakční protokol, osvědčení, posudek znalce či obdobný „externí“ důkaz svých vlastností.
Zjednodušeně lze říci, že toto řešení je založené na udržování možnosti ověřit platnost podpisů a pečetí na samotném dokumentu neboli na udržování aktuální digitální kontinuity. Podstatou pak je opakovaná (a včasná) aplikace technických opatření (hlavně přidávání časových razítek a dalších informací nutných pro pozdější ověření). S menším zjednodušením sem patří i případy, kdy je dokument vkládán do nějakého většího celku (kontejneru, datové zprávy), a ona opakovaně a včas prováděná technická opatření se provádí s tímto větším celkem.
Celkově lze tuto první variantu označit jako princip aktivní péče. To proto, že musíme (pravidelně a včas) pečovat o své dokumenty, a to aktivně: něco konkrétního dělat, a to přímo s nimi (provádět ona technická opatření). Podrobněji se tomu budeme věnovat v příštím dílu.
Dnes se zaměříme na druhu možnou variantu, která se dá označit jako princip externího dosvědčení. To proto, že elektronické dokumenty již nemusí být schopné samy prokázat své vlastnosti, ale potřebují k tomu něco jiného, co není jejich součástí (proto externí) a co dosvědčí, že skutečně mají ty vlastnosti, které mají mít.
Princip elektronického notáře
Jedno možné řešení na principu externího dosvědčení si můžeme představit jako službu elektronického notáře, resp. jako elektronickou obdobu notářské úschovy, jaká dnes existuje pro listinné dokumenty: držitel elektronického dokumentu by jej v určitém okamžiku předal elektronickému notáři. Měla by to být doba, kdy je ještě zachována aktuální digitální kontinuita dokumentu, tak aby si elektronický notář mohl běžným způsobem a běžnými postupy ověřit platnost podpisů, pečetí (a časových razítek) na předloženém dokumentu.
Pak by elektronický notář uložil dokument u sebe a takovým způsobem, aby nemohlo dojít k žádné jeho změně a on mohl za jeho neměnnost také ručit. To mj. znamená, že sám by nepodnikal žádné aktivní kroky k udržení aktuální digitální kontinuity (např. by k dokumentu nepřidával žádná další časová razítka). Časem by tak došlo ke ztrátě aktuální digitální kontinuity, resp. možnosti ověřit platnost podpisů či pečetí na dokumentu.
Když by si pak po nějaké (třeba i delší) době někdo k tomu oprávněný vyžádal dokument zpět, notář by mu jej vrátil v jeho původní a nezměněné podobě. Připojil by k němu ale své dobrozdání (doložku) popisující, jaké vlastnosti měl dokument v okamžiku, kdy byl předáván do notářské úschovy.
Toto dobrozdání (doložka) od elektronického notáře by pak mohlo být tím, co dosvědčí původní vlastnosti dokumentu. Co umožní dovodit požadované vlastnosti dokumentu (jeho autenticitu a pravost) i v době, kdy již není možné je dovozovat jen z jeho podpisů (pečetí).
Takto by to mohlo fungovat (a možná i někde již zafungovalo) ve smyslu potenciální digitální kontinuity: bylo by na znalci, aby při svém expertním zkoumání zhodnotil míru, v jaké se na doložku i způsob uchování dokumentu lze spoléhat a s jakou mírou spolehlivosti lze dovozovat požadované vlastnosti samotného dokumentu (zejména jeho autenticitu i pravost). Závěry znalce by pak musel ještě akceptovat příslušný soud, případně správní orgán, v rámci zásady volného hodnocení důkazů.
Aby ale celý koncept elektronického notáře mohl být využíván obdobně jako u aktuální digitální kontinuity a jejího udržování, a tedy i tam, kde neplatí zásada volného hodnocení důkazů, vyžadovalo by to mnoho dalšího. Zejména ukotvení celého konceptu elektronického notáře v právní úpravě, aby jeho dobrozdání (doložka) mělo potřebné právní účinky. Stejné, jaké by měly původní podpisy a pečeti, pokud by se ještě daly ověřit jako platné. Tedy aby se z onoho dobrozdání (doložky) dala dovozovat autenticita a pravost samotného elektronického dokumentu (když se již nedá dovozovat z platnosti jeho podpisů a pečetí), byť by šlo jen o (vyvratitelnou) právní domněnku.
Nehledě na to, že na práci s takovýmto dobrozdáním by museli být připraveni všichni potenciální příjemci elektronických dokumentů, aby s nimi dokázali skutečně pracovat. Stejně jako jimi používané nástroje a služby, například všechny elektronické podatelny orgánů veřejné moci. Což by zase vyžadovalo nějak standardizovat formát doložek od elektronického notáře atd.
Legalizace elektronických podpisů u notářů
Právě popsaný koncept elektronického notáře v našem právním řádu ukotven nemáme. Ale máme v něm něco podobného, byť ne primárně určeného k udržování digitální kontinuity. Něco, co už dnes funguje a na čem si lze ukázat, jak by v praxi mohl vypadat dokument uchovaný (budoucím) elektronickým notářem.
Jde o tzv. legalizaci elektronických podpisů, přesněji „ověřování pravosti elektronického podpisu“ již zakotvené v § 74a notářského řádu (a upřesněné prováděcím nařízení vlády č. 317/2021 Sb. „o postupu notáře při legalizaci elektronického podpisu“).
Nedochází zde k žádné úschově elektronického dokumentu u notáře. Funguje to bez ukládání dokumentu: žadatel o ověření se dostaví (třeba i na dálku, do virtuální jednací místnosti) k notáři i se svým elektronickým dokumentem, který je již opatřen elektronickým podpisem (může to být i tzv. prostý elektronický podpis, tedy třeba jen napsané jméno). Notář si ověří identitu žadatele (opět možno na dálku, s dostatečně vysokou úrovní záruky) a k elektronickému dokumentu připojí svou doložku, osvědčující pravost elektronického podpisu na dokumentu.
Zdůrazněme si: notář osvědčuje rovnou pravost podpisu, nikoli jeho (technickou) platnost. Platností se zabývat nemusí a u tzv. prostých elektronických podpisů ani nemůže (u nich se s žádnou platností ani nepracuje). Rozhodující je pro něj deklarace žadatele: ten musí prohlásit, že dokument sám podepsal a podpis na dokumentu uznává za vlastní (§ 74a odst. 2 notářského řádu). Na tom, zda platnost elektronického podpisu na dokumentu ještě lze ověřit, nebo již nikoli, tak nezáleží. Stejně tak nezáleží ani na druhu elektronického podpisu, což umožňuje i použití tzv. prostých podpisů.
To, že notář osvědčuje pouze pravost elektronického podpisu, a nikoli jeho platnost, má jeden významný důsledek: z pravosti podpisu se dá dovozovat pravost samotného dokumentu, který je tímto podpisem opatřen (jde-li o podpis té osoby, která podepsat měla). Nedá se z toho ale dovozovat autenticita tohoto dokumentu neboli jeho neměnnost (neporušená integrita) od jeho podepsání do předání notáři. Pokud notář nezkoumá platnost podpisu, nedozví se, zda předložený dokument doznal nějaké změny (od svého podepsání), či nikoli. A znovu si připomeňme, že prosté elektronické podpisy onu neporušenou integritu ani neumožňují zkoumat, resp. nechrání podepsaný dokument před změnami.
Zde, z pohledu digitální kontinuity, je pro nás zajímavý také další aspekt. Notář postupuje podle § 3 nařízení vlády č. 317/20121 Sb.: sepíše svou doložku, podepíše ji (svým kvalifikovaným elektronickým podpisem, s časovým razítkem) a spolu se samotným dokumentem ji „zabalí“ do jednoho nového celku, kterým je tzv. ASiC kontejner. Ten pak také podepíše (opět svým kvalifikovaným elektronickým podpisem), čímž „fixuje“ obsah kontejneru (a tím i vazbu mezi podepsaným dokumentem a svou doložkou). Tím vlastně vzniká zcela nový elektronický dokument (ve formátu ASiC kontejneru), který má stejný „věcný obsah“ jako původní dokument – a jeho (aktuální) digitální kontinuita začíná „běžet“ od začátku, protože jde o zcela „čerstvý“ dokument (v podobě kontejneru).
Aktuální digitální kontinuita i u legalizovaného podpisu
Je zde ale jeden praktický problém: ačkoli je formát ASiC kontejnerů standardizován a počítá s ním i nařízení eIDAS, u nás (v ČR) se téměř nepoužívá. Většina potenciálních příjemců takovýchto dokumentů (např. elektronické podatelny orgánů veřejné moci) s ním neumí pracovat. A nejspíše jen tak nebude. Také datové schránky formát ASiC dnes ještě odmítají přenášet, ale od poloviny roku by měl být zařazen mezi přípustné formáty příloh datových zpráv. Naproti tomu třeba na Slovensku ASiC kontejnery používají zcela běžně a také mají běžně dostupné nástroje a služby, které s nimi umí pracovat.
Nehledě na další praktický problém: notářský řád (resp. jeho prováděcí nařízení) nepřikazuje připojit na ASiC kontejner také časové razítko (to vyžaduje jen u samotné doložky uvnitř kontejneru). Pokud jej tedy notář nepřipojí nad rámec zákona a prováděcího nařízení, může ke ztrátě (aktuální) digitální kontinuity kontejneru dojít relativně brzy po jeho vytvoření. Tím se kontejner jakoby „rozpadne“ a přestane být možné se spoléhat na vazbu mezi podepsaným dokumentem a doložkou, kterou kontejner jinak vytváří a zajišťuje.
Příklad vidíte na následujícím obrázku: jde o výsledek legalizace (ověření pravosti podpisu) provedené 8. 11. 2022 (ověřováno pomocí tohoto programu). ASiC kontejner, ve kterém je umístěna doložka (ta je na předchozím obrázku) i samotný podepsaný dokument, je opatřen kvalifikovaným elektronickým podpisem pana notáře Brázdy. Ten je ale založen na certifikátu, kterému skončila jeho řádná platnost 26. 1. 2023. A jelikož tento podpis (na ASiC kontejneru) není opatřen časovým razítkem, nedá se platnost tohoto podpisu dnes již ověřit. Exemplář kontejneru na následujícím obrázku tedy již ztratil svou aktuální digitální kontinuitu.
Aktuální digitální kontinuita ale může být nadále udržena na jiném exempláři téhož ASiC kontejneru. Protože o její prodloužení (za datum 26. 1. 2023) se mohl včas postarat (přidáním časového razítka) kdokoli. Nejspíše tedy příjemce kontejneru. Na následujícím obrázku to vidíte na konkrétním příkladu (jehož aktuální digitální kontinuita byla dne 22. 1. 2023 prodloužena, a to do 17. 10. 2028).
V úvahu ale připadají i další možnosti: například pokusit se získat od notáře nějaký stejnopis neboli „čerstvou“ verzi kontejneru s již provedeným ověřením. Samozřejmě pokud by notář byl ochoten jej poskytnout.
Vydáváme se po digitálních stopách
V situaci, kdy již došlo ke ztrátě aktuální digitální kontinuity, by stále ještě mohlo být možné jít cestou potenciální digitální kontinuity a získat „něco dalšího“, co by umožňovalo dovodit ty vlastnosti (kontejneru), které již nejde dovozovat jen z jeho podpisu. Co by to ale mohlo být?
Na samotné doložce (která je vidět na jednom z předchozích obrázků) je QR kód s URL odkazem do veřejně přístupné databáze Notářské komory, kde lze najít záznam o provedeném ověření, viz následující obrázek:
Stačila by ale takováto digitální stopa jako potřebný „další důkaz“?
K prokázání toho, že v konkrétní den došlo u konkrétního notáře k ověření pravosti podpisu konkrétní osoby na nějakém dokumentu, nejspíše ano. Ale určitě ne pro prokázání toho, že se to týkalo konkrétního elektronického dokumentu. Protože o tom tento výpis z databáze Notářské komory nic neříká (ani třeba formou nějakého otisku/hashe).
Narazili jsme tedy na jeden velmi významný aspekt potenciální digitální kontinuity i samotného principu „dosvědčení“: že velmi záleží na tom, co vyplývá z dalších důkazů, které máme k dispozici. Co se z nich dá dovodit, a co se naopak dovodit nedá. Samozřejmě jde i o „sílu“, resp. míru věrohodnosti těchto důkazů. Abychom věděli, do jaké míry se na ně můžeme spoléhat.
Navíc typicky jde o záležitosti, které nejde svěřit „stroji“ (zpracovávat automatizovaně), ale musí být předmětem expertního posouzení. Což opět nemusí být problém v rámci soudního či správního řízení, kde lze uplatnit zásadu volného hodnocení důkazů (a je na soudu či správním orgánu, aby důkazy vyhodnotil). Ale je to velký problém tam, kde bychom potřebovali takto zpracovávat větší počty elektronických dokumentů, pokud možno strojově (programem).
Spisové služby a jejich transakční protokoly
Konceptu elektronického notáře jsou svým způsobem podobné i spisové služby. S tím významným rozdílem, že spolu s úzce související problematikou archivnictví jsou již dlouho řádně ukotveny v právní úpravě, mají svá propracovaná pravidla, standardy i „doporučené postupy“ (best practices).
I spisové služby přitom postupují tak, že když přijímají nějaké dokumenty, ověřují si všechny jejich relevantní vlastnosti. Vše zapisují do svých logů (tzv. transakčních protokolů), neumožňujících jakoukoli změnu jednou provedených záznamů.
Samotné dokumenty pak spisové služby ukládají takovým způsobem, aby vše, co se s dokumenty děje, bylo zaznamenáno v onom v transakčním protokolu. Tím vzniká spolehlivá a úplná „digitální stopa“ po každém dokumentu. Cílem je hlavně možnost prokázání autenticity konkrétního elektronického dokumentu, a to opět na principu externího dosvědčení (skrze onu digitální stopu v podobě transakčního protokolu).
Spisové služby přitom počítají s tím, že dlouhodoběji uchovávané dokumenty se po určité době buď skartují, nebo předávají do archivu. Případně se předávají jiné spisové službě či třeba soudu, pokud si je vyžádá (např. pro řešení nějakého sporu). Naopak se moc nepočítá s tím, že by se jednotlivé dokumenty, přijaté k dlouhodobějšímu uchování, zase nějak vracely „zpět do oběhu“, kde by se s nimi mělo opět pracovat stejně jako s „čerstvými“ dokumenty. Tedy způsobem, pro který by bylo zapotřebí udržovat aktuální digitální kontinuitu.
Blockchain
Principu transakčních protokolů, které zaznamenávají systematicky (nic nevynechají), posloupně (ve správném pořadí) a bez možnosti pozdější změny záznamu veškerého dění v samotné spisové službě, je blízký i princip tzv. blockchainu. Či „elektronické účetní knihy“, jak zní oficiální překlad anglického termínu „electronic ledger“ či „digital ledger“, jak se také blockchainu formálněji říká. Snad jen s tím rozdílem, že zatímco transakční protokoly jsou úzce svázány se spisovými službami, blockchain je obecný koncept, vytvořený původně pro potřeby kryptoměn (pro zaznamenávání finančních transakcí), ale dnes se využívá pro trvalé a neměnné zaznamenávání snad úplně čehokoli.
Velmi zjednodušeně si blockchain můžeme představit jako sněhovou kouli, na kterou se postupně nabaluje další a další obsah. S tím, že co se jednou nabalí, už ona sněhová koule nikdy nepustí. Naopak: „zafixuje“ to sama v sobě tak, aby se s tím už nedalo nikdy hnout ani to změnit a všechno bylo zpětně dohledatelné. Současně každý nově nabalený obsah „fixuje“ i veškerý dříve nabalený obsah. Díky tomu v blockchainu vzniká úplná digitální stopa, podle které lze kdykoli později rekonstruovat, co a kdy bylo vloženo i jaké to bylo (a stále v blockchainu i je).
Do blockchainu se přitom nemusejí vkládat a tím „zafixovávat“ jen finanční transakce jako základ pro fungování kryptoměn. Mohou to být rovnou celé elektronické dokumenty, případně jen jejich otisky (hashe), jako je tomu u transakčních protokolů spisových služeb. A stejně jako u transakčních protokolů se to dá využít pro řešení problému „stárnutí“ elektronických dokumentů. Nejenom ve smyslu jejich potenciální digitální kontinuity jako u spisových služeb, a tedy s nutností expertního zkoumání, ale do budoucna možná i ve smyslu aktuální digitální kontinuity.
Vyvratitelná domněnka pravosti dokumentu
Pro řešení problému „stárnutí“ elektronických dokumentů se svého času (do roku 2016) využívala také tzv. vyvratitelná domněnka pravosti dokumentu, zakotvená v § 69a odst. 5 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě:
Neprokáže-li se opak, dokument v digitální podobě se považuje za pravý, byl-li podepsán uznávaným elektronickým podpisem nebo označen uznávanou elektronickou značkou … a … opatřen kvalifikovaným časovým razítkem.
Jinými slovy tato právní domněnka vlastně říkala, že problém „stárnutí“ vlastně neexistuje: že jeden podpis a jedno časové razítko „vydrží“ navždy. To je ale v jasném rozporu s „kryptografickou realitou“, kterou si budeme popisovat v dalších dílech. A praktické důsledky této reality jsme si ukazovali v prvním dílu tohoto seriálu.
Rovnou si také můžeme naznačit, že ony nepříjemné praktické důsledky jsou projevem „zaklapnutí“ jakési časové pojistky, která nás chrání před ještě mnohem většími nepříjemnostmi (že bychom se na již vytvořené elektronické podpisy a pečeti později nemohli už vůbec spoléhat, v důsledku oslabování kryptografických algoritmů). Ona časová pojistka je přitom implementována skrze časově omezenou platnost certifikátů, na kterých jsou podpisy (či pečeti i časová razítka) založeny.
Domněnka pravosti dokumentu ale tuto naši ochranu jakoby záměrně „vypínala“ a byla i takto prezentována:
Jejím účelem je právně eliminovat omezenou platnost kvalifikovaného certifikátu … na kterém je založen zaručený elektronický podpis, … respektive elektronická značka, přičemž pravostí je míněno, že dokument nedoznal změn od okamžiku, kdy byl opatřen elektronickým podpisem nebo značkou oprávněné osoby a kvalifikovaným časovým razítkem.
Ještě si povšimněme jedné zdánlivě drobné, ale i pro tento seriál velmi významné skutečnosti: z citovaného výkladu domněnky (od Odboru archivní správy a spisové služby MV ČR) vyplývá, že „pravost“ je zde míněna ve smyslu autentičnosti (neměnnosti, zachování integrity) dokumentu. Nikoli v tom smyslu, jak jsme si pravost vymezili v předchozím dílu tohoto seriálu.
Jinými slovy ona domněnka pravosti dokumentu se snažila řešit jen otázku toho, zda i po delší době máme v ruce stále stejný (původní, autentický) dokument. Nešlo v ní o pravost v námi používaném smyslu. Tedy ani o možnost dovozovat z podpisů či pečetí na samotném dokumentu, zda skutečně pochází od toho, od koho pocházet má. Tudíž nešlo ani o aktuální digitální kontinuitu v tom smyslu, jak jsme si ji v minulém dílu vymezili.
Vyvratitelná domněnka spolehlivosti záznamu
V roce 2016 byla vyvratitelná domněnka pravosti dokumentu zrušena. A jako její možná náhrada je někdy prezentována jiná vyvratitelná právní domněnka (např. v důvodech pro zrušení původní domněnky). Tentokráte je to domněnka spolehlivosti záznamu, zakotvená v § 562 odst. 2 nového Občanského zákoníku. Zní takto:
Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.
Dá se tomu rozumět jako určitému zobecnění principu blockchainu či transakčních protokolů spisových služeb – že když se při zaznamenávání bude postupovat systematicky (tj. nic se nevynechá), posloupně (nebude se měnit pořadí) a výsledný záznam nebude možné později změnit, pak se lze domnívat („mít za to“), že výsledkem bude „záznam, který je spolehlivý“. Asi ve stejném smyslu spolehlivosti, v jakém se můžeme spoléhat na transakční protokol spisových služeb: tedy že záznam věrně zachycuje to, co mu bylo předáno k zaznamenání. Že v záznamu není nic vynecháno, nic není zpřeházeno a nic nebylo v záznamu dodatečně změněno.
Naopak těžko můžeme z takto chápané spolehlivosti záznamu dovozovat třeba správnost, přesnost, pravdivost či jiné atributy toho, co bylo předáno k zaznamenání. Protože ani sebespolehlivější způsob zaznamenávání sám neurčuje ani neovlivňuje to, co k zaznamenání dostává. To určuje a ovlivňuje jen ten či to, co údaje generuje a předává k zaznamenání. Spolehlivě zaznamenaná nepřesnost, nepravda či lež je stále stejnou nepřesností, nepravdou či přímo lží. I když by ji zaznamenal systém se spolehlivým záznamem dle § 562 odst. 2, či transakční protokol spisové služby, nebo blockchain.
Pro dovozování čehokoli jiného než jen spolehlivého způsobu zaznamenání tak potřebujeme nějaké další předpoklady. Ostatně, hned se také objevily návrhy na využití této domněnky spolehlivosti záznamů obdobným způsobem, jakým se využívají transakční protokoly. A to pro dlouhodobé uchovávání (elektronických) dokumentů. Ovšem s dodatečným předpokladem o korektním fungování samotného úložiště dokumentů (že je „bezpečné“):
Dalším trendem je datová archivace, využívání cloudu a využívání domněnky spolehlivosti podle § 562 odst. 2 občanského zákoníku. Je to situace, kdy pokud využívám bezpečné úložiště, které vytváří transakční stopu a je možné zpětně dokazovat, co se v něm dělo, přenáším tím důkazní břemeno na toho, kdo by zpochybňoval obsah takto uložených dokumentů.
Samozřejmě by mohlo jít jen o zpochybnění toho, že obsah dokumentu se během jeho uložení v bezpečném úložišti nezměnil, a dokument je tedy v tomto smyslu autentický. Protože jak jsme si již jednou řekli, ani transakční protokol, ani blockchain, ani „systém se spolehlivým záznamem“ nemají žádný vliv na to, co se s dokumentem dělo předtím, než se k nim vůbec dostal. Tedy ani na jeho věcný obsah či způsob jeho vzniku a podepsání.
Ještě ale jeden významný aspekt: aby mohla být popisovaná domněnka spolehlivosti záznamu vůbec aplikována, musí být nejprve prokázáno, že jsou splněny její předpoklady. Tedy ono systematické a posloupné vedení záznamů a jejich ochrana proti změnám. Nejlépe nějakou certifikací, která by dopředu prokázala, že konkrétní elektronický systém splňuje požadavky § 562 odst. 2. Jenže zatímco u transakčních protokolů spisových služeb již dlouho existují (a u blockchainu vznikají) relevantní standardy, podle kterých lze splnění požadavků posuzovat a certifikaci udělovat, v případě vyvratitelné domněnky spolehlivosti záznamů není jasné ani to, o jaké standardy by se vůbec mělo jednat.
Nehledě na to možná nejzásadnější: u transakčních protokolů spisových služeb i u blockchainu je pamatováno na udržování digitální kontinuity jich samotných. Svodky transakčních protokolů se podle Národního standardu mají každý den elektronicky podepisovat (či opatřovat pečetí) a časovým razítkem. Blockchain udržuje svou digitální kontinuitu tím, jak se každý nový přírůstek „nabaluje“ na ty předchozí a tím „zafixovává“ (zjednodušeně: podepisuje a opatřuje časovým razítkem) sebe sama i vše, co již v blockchainu je. Ale zde, u vyvratitelné domněnky spolehlivosti záznamu, se problém digitální kontinuity samotného „záznamu, který je spolehlivý“ nijak neřeší. Jako kdyby měl vzniklý záznam vydržet být spolehlivý (včetně svého zajištění proti změnám) libovolně dlouho.
A to jsme se ještě nezmínili o další vyvratitelné domněnce, tentokráte o pravosti, a dokonce i správnosti a pravdivosti veřejných listin, kterou lze nalézt v § 568 nového občanského zákoníku. Ta také nijak nepamatuje na problém digitální kontinuity, ani pokud jde o autenticitu elektronického dokumentu. Takže podle čeho poznáme, že i po nějaké delší době máme v ruce skutečně původní veřejnou listinu, abychom na ni mohli tuto domněnku aplikovat?
Příště už se dostaneme k možnostem udržování digitální kontinuity elektronických dokumentů na principu aktivní péče.
ČLÁNKY DO MAILU