Ilustrace: Nenad Vitas
Vlastní vize? Na to, abych je generoval, mi je osud světa zřejmě příliš ukradený, vskutku necítím potřebu žádného „vítězství dobra a pravdy“, kde všichni budou mít rádi nejen ostatní lidi, ale navrch i krmit zvířátka. Tudíž v titulku zmíněná splněná vize je samozřejmě povahy spíše soukromé a na Lupu patří jen proto, že se týká Internetu.
Zhruba v roce 1997 jsem v počínající posedlosti pražskými periferiemi (mimochodem opravdu nechápu, jak může někomu přijít zajímavý Karlův most v porovnání třeba s radotínskou cementárnou) napsal povídku o mírně vyšinutých jedincích, kteří v oblasti okrajů hlavního města hrají jistou hru. Trochu to připomínalo bojovky z dětských táborů, podobu to ovšem mělo mnohem sofistikovanější.
Účastníci mé tehdy fiktivní hry procházeli, ať už jednotlivě, nebo ve skupinkách, pražskými periferiemi, zanechávali zde různé artefakty a nápisy, všelijak měnili stávající objekty a občas na toto téma diskutovali u piva. Texty metamorfovaly v jiné texty, artefakty se přemisťovaly a proměňovaly podle různých pravidel. Nemohla chybět ani rovina luštění záhad: k tomu, aby člověk nalezl určitou věc, musel třeba vyřešit nějaký matematický problém. Text nalezený na jednom místě mohl být zakódován, šifru bylo třeba nějak prolomit, aby se člověk dostal k informaci, kde najít text další. Původní inspirací k povídce mi tehdy kromě samotných periferií nejspíš byla literární tvorba autorů jako Borges a Calvino.
Uplynulo deset let a ke svému naprostému šoku jsem zjistil, že takováhle hra se skutečně hraje. Nazývá se geocaching (viz třeba www.geocaching.cz), to proto, že skrýše příslušných artefaktů se označují jako „cache“ (což v tomto případě výjimečně neznamená vyrovnávací paměť). K lokalizaci skrýší slouží GPS a celý tento konglomerát do sebe vnořených odkazů se sdílí prostřednictvím Internetu.
Podobnost s mou původní povídkou dosáhla detailů až neuvěřitelných. Tak například na jistém pražském místě, které mi odedávna asociovalo svět J. R. R. Tolkiena, je ukryt gumový pavouk Odula (byť, puntičkářsky řečeno, jsem příslušnou jeskyni vždy pokládal spíše za bránu do Morie než do Mordoru). Hřbitov, na němž jsem přebýval po mladickém odchodu z domova, lávka přes trať, odkud řadu let s oblibou pozoruji modrá světla semaforů nočního nádraží – tam všude se dnes nacházejí skrýše s artefakty. Existují i řetězce propojené tematicky, třeba právě problematikou železnice.
Za zrodem hry stál ne snad přímo Internet, ale rozšíření technologií GPS. Nicméně jen Internet umožňuje takovou hru pojmout mimo uzavřenou skupinu několika lidí, takže tohle sympatické vyšinutí dosáhlo celosvětových měřítek. Masa uživatelů pak působí, že se různé skrýše nacházejí i v odlehlých tuzemských vesnicích, kde často nenajdete ani hospodu. Slyšel jsem, že prosté artefaktů nejsou ani liduprázdné pouště. Vlastně si myslím, že by se to celé nakonec obešlo i bez určování polohy přes GPS, informace o umístění skrýše by se daly identifikovat i jinak, ale takhle je to samozřejmě jednodušší.
Aby bylo jasno, nechci se zde rozhodně vydávat za nějakého znalce geocachingu, na to jsem s tím vším seznámen (a to díky kolegovi, který v rámci geocachingu vystupuje pod nickem PTR) jen velmi krátce. Nicméně už samotný fakt, že něco takového existuje, mě velmi potěšil. Winston Churchill údajně pronesl bonmot ve smyslu, že golf představuje nejrozšířenější způsob, jak si zkazit procházku. Geocaching je podle mě opakem – a navíc si teď díky němu můžu připadat jako vizionář.
ČLÁNKY DO MAILU