Ilustrace: Nenad Vitas
Dostal jsem se do situace, kdy jsem potřeboval rychle vytisknout čtyři strany A4 z flash disku. Jeden by si pomyslel, že to bude hračka, vždyť ve středu Prahy jsou desítky nejrůznějších kopírovacích center. Ovšem v pátek kolem poledního se před všemi podobnými obchody tvoří neuvěřitelné fronty, čekat hodinu se mi nechtělo. Kromě asi deseti lidí ve frontě mě odradilo, když jsem od klučíka před sebou zaslechl, že se chystá nechat vytisknout velkoformátové transparenty na nějakou sobotní demonstraci.
Jelikož jsem ty zpropadené čtyři listy opravdu nutně a rychle potřeboval, rozhodl jsem se, že si je nechám vytisknout v knihovně. Budova nádherná a moderní, dá se říci, že jsem byl na chvilku ohromen a myslel jsem si, že jsem dostal skvělý nápad. V liduprázdné hale jsem objevil počítače a u nich knihovníka (mladý muž, asi v mém věku) a knihovnici (stará paní, ve věku mojí babičky). Zamířil jsem k pánovi, v obavě, že mi paní neporozumí. Knihovníkovi jsem se asi 10 minut pokoušel vysvětlit, co pro mě může udělat. Největší problém byl s tím, že jsem neměl členský průkaz. Nakonec jsem vyfasoval kartónek s číslem počítače. Usedl jsem a během minuty dokument poslal na tiskárnu. Bohužel papíry se neobjevily, takže jsem zase musel za obsluhou. Knihovník tam nebyl, takže jsem musel situaci popsat paní knihovnici. Desetiminutové vysvětlování, co jsem už udělal a co ještě potřebuji. Naštěstí se vrátil knihovník a začal se mi opět věnovat.
Vysvětlil mi, že nemohu tisknout jen tak, že musí ještě tisk schválit. Po chvilce nastavování jakési aplikace mi z tiskárny skutečně požadovaný dokument vyjel. Když jsem se po papírech sápal, skoro jsem dostal přes ruce, knihovník si totiž papíry ještě prohlédl, pravděpodobně ze strachu, jestli náhodou netisknu nějaký protistátní materiál. Když jsem konečně skoro získal, co jsem potřeboval, neuváženě jsem se optal, co jsem dlužen. Prý osm korun. Vyndal jsem desetikorunu, že zaplatím. Tak jednoduché to ale nebylo. Byl jsem s jakýmsi papírem poslán k pokladně (a vytištěný dokument zůstal u knihovníka – asi abych neutekl bez placení), kde jsem mohl zaplatit. Dvě koruny „od cesty“ paní pokladní potěšily natolik, že mi vydala špatné potvrzení o zaplacení, které knihovník nepřijal a poslal mě zpět k pokladně. Po urgenci správného dokladu o zaplacení jsem konečně od knihovníka dostal papíry, které si mezitím asi pět minut nerušeně četl. Knihovník založil doklad o zaplacení do jakéhosi šanonu, takže kdybych chtěl, aby mi osm korun někdo proplatil, měl bych smůlu. Neměl jsem už sílu doklad požadovat, raději jsem s drahocennými papíry urychleně zmizel.
Co jsem si z knihovny kromě čtyř listů papíru odnesl? Poznatek, že knihovníci technologiím trochu rozumějí (jinak bych se papírů asi nedočkal), ale rozpravy s nimi znamenají ztrátu času, a to obrovskou. Extempore mě stálo půl hodiny, navíc jsem svým textem zdarma vzdělal knihovníka. V neposlední řadě jsem byl před zaměstnanci knihovny zcela jistě za blbce, jelikož se mi ke konci příhody neskrývaně smáli do obličeje, jak mi to hezky komplikují. Že jsem raději nevystál frontu v kopírovacím centru, alespoň bych se dozvěděl, za co vlastně chtěli ti hoši demonstrovat…
Snad to byl ojedinělý zážitek. Nebo se vám stalo někdy něco podobného?
ČLÁNKY DO MAILU