Internetové devadesátky: jaké to bylo, když se z Internetu stával internet?

Byla to cesta, která u nás trvala skoro celé desetiletí. Prakticky celé devadesátky, jak se dnes s oblibou říká, byť v souvislosti s úplně jiným kontextem. A vlastně to byla jen první etapa, protože prostupování Internetu (resp. dnes již jen internetu) našimi životy pokračuje dál. A kdo ví, kam až nás zavede. Ale to by bylo na úplně jiné povídání.

TIP: Příběhy z historie českého internetu: Milník, o kterém nikdo nevěděl. Jak se naše republika poprvé připojila

Další vzpomínky z historie tuzemských sítí najdete v našem podcastovém seriálu Příběhy z historie českého internetu. Jednotlivé díly najdete na Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a dalších podcastových službách. 

Vraťme se raději do oněch pionýrských devadesátých let. Dnešní mladší generace tuto dobu buď vůbec nezažila, nebo byla ještě tak mladá, že si z ní nemůže moc pamatovat. Tak si tuto dobu trochu připomeňme – v podání někoho, kdo měl to štěstí tuto dobu prožít na vlastní kůži i na vlastním počítači, a také si z ní něco uchovat. Nejenom vzpomínky, ale i nějaké ty archivní materiály.

Pokusme si tedy internetová devadesátá léta Internetu v ČR připomenout takovým způsobem, aby to bylo pro mladší generaci lépe srozumitelné. Tedy hlavně pomocí živých obrázků (videa), nebo alespoň pomocí statických obrázků.

Jak vypadala první webová stránka? Nebo to snad byla internetová stránka?

Chcete vidět, jak vypadala úplně první webová stránka? Tak se podívejte na následující video.

Pokud jste video zhlédli, tak už asi víte, že na něm skutečná první stránka není. Protože ta se nezachovala. To, co jste viděli, je pouze její rekonstrukce.

A ještě jedna věc: o svém zážitku s první webovou stránkou raději nemluvte před lidmi od práva. Náš právní řád totiž dodnes, ani po tolika letech, webové stránky ještě nezná. Místo nich tvrdošíjně bazíruje na existenci internetových stránek. Řadě subjektů přitom ukládá povinnost zveřejnit to či ono na internetových stránkách, nebo dokonce blokovat přístup na internetové stránky. A o internetových stránkách máme i samostatný zákon (č. 99/2016 Sb., o přístupnosti internetových stránek).

Bohužel to asi nebude jen právo, kdo si dodnes plete Internet (resp. internet) s jednou z jeho služeb, konkrétně se službou World Wide Web, a komu obě věci splývají. Pravdou je, že web má dnes mezi internetovými službami velmi dominantní postavení. Ale ani dnes není jedinou službou fungující v prostředí internetu. Co třeba taková elektronická pošta či různé messengery? Ani to nejsou zdaleka všechny služby – ale bohatě postačí jako příklad toho, že v internetu existují i takové služby, které se stránkami vůbec nepracují. Neboli: jen některé služby, konkrétně web, mají stránky (tedy: webové stránky). Jiné je nemají a místo nich pracují např. se zprávami, se soubory, streamy apod. Ale Internet (ani internet) jako takový žádné stránky opravdu nemá. I když na tom naše právo stále trvá.

Jak web porazil pytlonoše

V oněch devadesátých letech ale byla situace úplně jiná. V roce 1992, kdy se tehdejší Československo, vlastně už jako Česká a Slovenská federativní republika, připojovalo k Internetu, si jej s webem nepletl snad nikdo. Dost dobře ani nemohl, protože zatímco síť s vlastním jménem Internet v té době existovala už řadu let, služba World Wide Web se teprve rodila ve švýcarském středisku CERN. A ani později, během celé první poloviny devadesátých let, neměla na růžích ustláno. Nebyla totiž zdaleka jedinou službou, která soutěžila o přízeň uživatelů a o to, aby jim právě ona zpřístupňovala nejrůznější informace a další obsah.

Kdože ale byl jejím hlavním konkurentem? Byla to služba, která vznikla přibližně ve stejné době (také na samém počátku devadesátých let) na univerzitě v americké Minnesotě. A pojmenována byla podle zástupce tamní fauny z čeledi pytlonošovitých: Gopher.

Že jste o službě Gopher nikdy neslyšeli? Nebo ano, ale nikdy jste se s ní sami nesetkali? Tak si alespoň pusťte následující video, které je věnováno právě této službě.

Zajímavé je, že i Gopher vytvářel jakousi celosvětovou pavučinu – jen jí tak ještě neříkal (pro něj to byl Gopherspace). A tato pavučina byla tvořena soustavou vzájemně provázaných menu, které byly jen posloupnostmi jednořádkových textových položek. To byl asi hlavní rozdíl oproti webu, který nabízel mnohem více možností pro vytváření odkazů a tvorbu oné pavučiny.

A jak to vlastně bylo se soubojem webu a Gopheru v českých internetových vodách? Odpověď najdeme ve zpravodaji s názvem „Seznam zdrojů CESNETu“, který u nás vycházel od března 1994 do ledna 1998. Jak vypadal, můžete vidět na následujícím videu. A chcete-li si sami prolistovat všechna jeho vydání, můžete zde.

První zmínku o tuzemských webových serverech lze najít hned v jeho druhém vydání z 1. dubna 1994: bylo jich tehdy rovnou pět, a tak se z toho nedá poznat, který z nich byl první. Jenže, a to je také ze Seznamu zdrojů CESNETu patrné: ve stejné době už bylo na stejném seznamu na 25 serverů služby Gopher. Takže ta ještě vedla, alespoň co do poštu serverů (ale asi i dostupného obsahu).

Situace se změnila až v roce 1996: v únoru počet tuzemských webových serverů (podle Seznamu zdrojů CESNETu) převýšil počet serverů služby Gopher – když přesáhl stovku, zatímco gofřích serverů bylo jen 51. Od té doby už web jednoznačně kraloval, zatímco Gopher rychle odumíral. Určitě i proto, že nebyl tak sexy jako web: nedokázal svůj obsah prezentovat v tak hezkém obalu jako web.

Nicméně: Gopher dodnes tak úplně nevyhynul. Díky nadšencům si stále můžete vychutnat jeho strohost a jednoduchost – stačí vydat se skrze tuto bránu z WWW do světa Gopheru.

Na počátku ještě bez obrázků

Na videu s první webovou stránkou jste si nejspíše všimli jedné zvláštnosti: nejenom že tam nebyly žádné reklamy, ale dokonce ani žádné jiné obrázky či grafika. Byl to vlastně jen holý text – a nebylo to náhodou, ale záměrně. Autoři webu totiž obrázkům moc nefandili, a to ze dvou důvodů. Prvním byly tehdejší omezené přenosové kapacity, které moc nepostačovaly na dostatečně rychlý přenos statických obrázků. Nemluvě již o pohyblivých obrázcích, resp. videích.

Druhý důvod pak byl koncepční: celá služba World Wide Web vznikla jako řešení pro zpřístupnění velkých objemů informací, především v podobě textu. Zvolené řešení je založeno na dekompozici a na využití principu hypertextu, který byl tehdy již nějakou dobu znám. Zjednodušeně jde o to, že velké a nepřehledné kusy textu se rozdělí na menší, logicky ucelené a lépe „vstřebatelné“ kousky (webové stránky), které se vzájemně prováží pomocí hypertextových odkazů. No a autoři webu se báli, že lidé si s tím nedají tu práci: že nebudou své velké texty rozdělovat, ale naskenují je jako obrázky a jednoduše vyvěsí.

Velmi malá „obrázkovost“ pak vydržela webu minimálně po celou první polovinu devadesátých let. Když se na následujícím videu podíváte na první české (ale i zahraniční) weby ze závěru roku 1994, uvidíte, že obrázků je na nich naprosté minimum. A pokud ano, jsou to jen malé ikony, případně jeden větší ilustrační obrázek na webovou stránku.

Povšimnout si můžete i velké vymoženosti tehdejší doby, pro kterou se dlouho hledal vhodný název: někdo navrhoval „senzitivní obrázky“, jiný zase „obrázky s klikou“. Nakonec se ujal výraz „klikatelná mapa“, protože nejčastěji šlo skutečně o nějakou mapu, na které se dalo klikat na různá místa, a výsledkem bylo přesměrování na jinou další stránku. Ve své době to bylo něco opravdu nevídaného, zatímco dnes je to něco tak běžného, že na tím vůbec nepřemýšlíme a nemáme potřebu pro to hledat nějaké specifické pojmenování.

Pokud jste u tohoto videa vydrželi dostatečně dlouho, mohli jste v jeho závěru vidět ukázky velmi jednoduchých až strohých domovských stránek různých tuzemských subjektů (např. SPT Telecomu, ČSOB, ČNB atd.) ještě z roku 1995. A sami docenit obrovský rozdíl oproti dnešním webovým stránkách, které jsou naopak mnohdy přeplácány a doslova zahlceny vizuálním smogem v podobě nejrůznějších reklam a upoutávek.

Jak se kdysi hledalo

Internet se v devadesátých letech lišil od toho dnešního ještě v řadě dalších aspektů. Například v tom, že zatímco dnes děláme mnoho různých věcí – jako například vyhledávání souborů, textů, kontaktních údajů, ale třeba i používání aplikací na dálku apod. – prostřednictvím webu, a vystačíme si tak jen s webovým browserem, dříve tomu tak nebylo. Pro jednotlivé činnosti existovaly samostatné služby, se svými vlastními klientskými programy i servery, s vlastní logikou fungování, a s každou takovou dílčí službou bylo třeba se seznámit a naučit se ji používat. Bylo to tedy o dost náročnější a složitější. A určitě také méně intuitivní než dnes. Nicméně: po tehdejších uživatelích se ještě dalo požadovat, aby se něčemu naučili a přizpůsobili. To po těch dnešních už tak moc chtít nejde.

Ukažme si to opět na konkrétním příkladu: když dnes chceme něco vyhledat, obrátíme se na univerzální vyhledávač, nejspíše Google. Ale ten v devadesátých letech ještě neexistoval. Místo něj existovala řada dílčích a specificky zaměřených služeb – a tak když jste něco potřebovali, museli jste nejprve najít takovou službu, která by vám v tom mohla pomoci. Tak třeba pro vyhledávání souborů byste nejspíše sáhli po službě Archie, či u nás Nosey Parker. Pro vyhledávání lidí existovala řada samostatných služeb, jako NetFind, NSLookup, Query, Whois a další. A co takové plnotextové vyhledávání v písemných dokumentech? To také v devadesátých letech fungovalo dost odlišně oproti dnešku. Můžete to vidět na následujícím videu, které ukazuje plnotextové vyhledávání v databázích textových dokumentů pomocí dnes již nedostupné služby WAIS.

V devadesátých letech bylo konkrétních a specifických služeb pro různé varianty vyhledávání dokonce tolik, že se v nich málokdo vyznal. Takže zde byl problém, který se řešil… dalšími samostatnými službami. Byly to jednak tzv. vyhledávací centrály (či vyhledávací rozhraní), které nabízely přehled existujících služeb a zprostředkovávaly jejich individuální oslovení. Jak vypadaly a kolik konkrétních vyhledávacích služeb „znaly“, si můžete sami naklikat na restaurovaných verzích rozhraní CUSI (Configurable Unified Search Engine, podrobněji) a centrály Alenka. Už sice nefungují, resp. nepředávají vaše dotazy konkrétním vyhledávacím službám, protože ty vesměs již neexistují, ale je na nich dobře vidět nabídka oněch konkrétních služeb. Živou ukázku jiné vyhledávací centrály (z roku 1996) si můžete prohlédnout na následujícím videu.

Další variantou pak byly tzv. metavyhledávače, které váš vyhledávací dotaz předaly hned několika službám najednou, počkaly si na výsledky, ty poskládaly dohromady a teprve pak předaly uživateli. Příklad jedné takové metaslužby můžete vidět na následujícím videu.

Jak se dříve pracovalo na dálku

Významně odlišný byl v devadesátých letech také způsob práce na dálku. Tedy alespoň v první polovině devadesátých let, kdy ještě nebyly žádné webové aplikace, tím méně nějaké progresivní webové aplikace (PWA) či bohaté internetové aplikace (RIA). Ba ani tencí klienti, applety a podobné věci. Nebyly ještě webmaily ani on-line editory a podobné věci. Teprve ve druhé polovině devadesátých let se objevují první jednoduché aplikace, dostupné prostřednictvím webu a využívající „zaintegrování“ potřebné funkcionality do webových serverů, které sloužily jako určité brány do dalších služeb. Příklad rané verze vyhledávání dopravního spojení přes systém ABUS můžete vidět na následujícím videu.

Pokud jste chtěli v devadesátých letech pracovat na dálku a nějak interaktivně, byl k tomu využíván především starý dobrý model host/terminál. Ten fungoval tak, že uživatel se se svým počítačem dostal do role (emulovaného) terminálu některého vzdáleného počítače, nejčastěji pomocí služby Telnet. Pak mohl pracovat s aplikacemi běžícími na onom vzdáleném počítači stejně, jako kdyby seděl u skutečného terminálu onoho počítače. Že to bylo jen v textovém režimu, maximálně v nějaké semigrafice, tehdejším uživatelům muselo stačit. Většinou ještě nebyli zmlsaní plně grafickým uživatelským rozhraní tak jako dnes. Posuďte sami, na následujícím vzpomínkovém videu, jak by se vám takovýto způsob práce líbil.  

Jak se dříve diskutovalo

Už v pionýrských dobách Internetu se pochopitelně hojně diskutovalo o všem možném. A vlastně ještě před Internetem a mimo něj. Jen trochu jiným způsobem než dnes, kdy se diskutuje (po webu) zejména pod nejrůznějšími články či na různých diskusních fórech. To v pionýrských dobách dominovaly tematicky zaměřené diskusní konference (či skupiny), které se šířily dvěma hlavními způsoby.

Jeden z nich dokonce vznikl mimo Internet, zhruba deset let před zrozením služby World Wide Web, jako samostatné řešení, označované jako Usenet (od User's Network). Později však tento Usenet přišel o svou samostatnost a byl „přenesen“ do prostředí internetu, kde fungoval jako jedna z jeho služeb (označovaná jako NetNews, či jen news, česky asi síťové noviny).

Služba NetNews si ale stále zachovala svou samostatnou identitu, ve smyslu vlastního způsobu fungování i potřeby vlastních klientských (i serverových) aplikací. Pracovala s větším počtem tematicky zaměřených diskusních skupin, které si jednotliví účastníci diskuse (uživatelé) stahovali – a to obvykle dávkově – do svých klientských aplikací z tzv. news serverů (serverů síťových novin).

Příklad takové diskuse, v rámci jedné konkrétní diskusní skupiny (cz.net.csinfo), můžete vidět na následujícím videu. Ukazuje využití klienta služby síťových novin, tehdy ještě zabudovaného do browseru Netscape Navigator.

Druhý způsob šíření obsahu diskusí, členěných do jednotlivých diskusních skupin (nyní již označovaných spíše jako konference), využíval klasickou elektronickou poštu. Bylo ale nutné nějak zautomatizovat rozesílání jednotlivých příspěvků všem, kteří o jejich zasílání projevili zájem, a také vedení celé agendy kolem toho. Tedy agendy přihlašování konkrétních uživatelů k „odběru“ té či oné konference, stejně jako odhlašování či třeba vedení archivu diskuse. To měly na starosti specializované programy označované nejčastěji jako tzv. listservery běžící na konkrétních síťových uzlech. Příklad přihlašování do jedné takové konference (CSINFO-L) můžete vidět na následujícím videu.

A pokud se chcete podívat na vlastní diskusi v konferenci CSINFO-L vedenou elektronickou poštou, můžete mrknout na další video.

Pokud jste si prohlédli obě předchozí videa s průběhem diskuse, první v rámci diskusní skupiny síťových novin cz.net.csinfo a druhé v rámci konference CSINFO-L, mohli jste si všimnout, že jejich obsah je vlastně stejný. Je tomu skutečně tak – obsahově jde o stejnou diskusi, jen šířenou dvěma různými způsoby současně.

A chcete-li si ještě dnes sami přečíst, o čem lidé v devadesátých letech skrze diskusní skupiny či konference diskutovali, mohu vám nabídnout archiv čtyř různých konferencí/skupin: právě CSINFO-L (resp. cz.net.csinfo) a dále konference net (resp. cz.net.internet), jdc-l (resp. cz.soc.cimrman) a smajlik.

Nebylo to všechno jinak?

Na závěr tohoto článku mne napadá jedna zvláštní otázka: skutečně jsme včera oslavili 30. výročí připojení ČSFR k Internetu? Dokonce k tomu byla i celá konference, jejíž záznam můžete zhlédnout na YouTube.

Nebylo ale všechno ve skutečnosti trochu jinak? Nebyla to všechno jen nějaká alternativní realita – s tím, že k Internetu se ve skutečnosti nepřipojovaly ještě společně Česká a Slovenská federativní republika, ale až Česká republika, a to až v roce 1995? Co když pravdu (tak trochu mimoděk) odhalili až dva známí cimrmanologové, ve své slavné přednášce pronesené na tiskové konferenci ke vstupu České republiky do INTERNETU?

Autor: muzeuminternetu.cz

Mimochodem, obsahem oné přednášky, přednesené dne 7. prosince 1995, bylo to, co se asi dalo předpokládat: že Internet (a asi i internet) ve skutečnosti vynalezl Jára Cimrman. A to víte, že právě jemu vděčíme i za jeden významný počin na českém internetu? Že ne? Tak se určitě podívejte ještě na poslední video.