V akademické komunitě se také objevují aplikace, kterým současný Internet prostě není schopen vyhovět (typickým problémem jsou mechanismy spravující velikost přenosového okna v protokolu TCP). Už přenos 30 Mbit/s proudu dat ze Seattle do Prahy pomocí TCP přes infrastrukturu výzkumných sítí (kde je nejmenší přenosová kapacita klientů 1 Gbit/s) je utopie. Co potom dělat s požadavky na kapacitu 1 Gbit/s (požadavky, které běžně generují skupiny GRIDistů) – třeba na několik dní.
Provozovatelé výzkumných sítí dnes podobným požadavkům čelí pronájmem dvoubodových tras o definované kapacitě, případně pevným alokováním kanálů v optických sítích, jako je TransLight nebo National Lambda Rail. Takové řešení je ovšem zaplaceno vysokými náklady na pronájem okruhů a/nebo administrativní „opičárnou“. Představa, že takových požadavků vznikne několik do týdne, je noční můrou všech NOC (Network Operations Center) akademických sítí. Asi stejně jsou z ní nadšeni lidé, kteří spravují rozpočty akademických organizací. Jediní lidé, jejichž radost z takových požadavků je opravdu upřímná a nelíčená, jsou obchodníci telekomunikačních operátorů.
Cílem iniciativy HOPI není nic menšího než vypracovat koncept následníka Abilene, který bude umožňovat alokaci výše uvedených kapacit s minimálními (tj. žádnými) administrativními nároky. Tato alokace by měla být možná nejen v síti jednoho provozovatele, ale přes všechny spolupracující sítě. To je už téma, které je dostatečně sexy (ve slangu výzkumníků ambiciózní) a které nabízí spoustu zajímavých problémů k řešení.
Přebudování paketové infrastruktury na hybridní znamená hromadu problémů nejen se změnou krabic a změnou nakupování služeb (místo vlnových délek či kapacity dlouhodobý pronájem vláken), ale také pro řízení sítě.
Od nástupu digitálních technologií v telekomunikacích si každý operátor strážil svoji síť jako oko v hlavě a na tomto paradigmatu skončily například veškeré snahy o implementaci QoS (kvality služeb) ve větším rozsahu nebo poskytování VPN služeb na úrovni MPLS (VPN v sítích vícero operátorů). Tomu jsou přizpůsobeny všechny technologie (vzpomeňme interní a externí směrovací protokoly) a procesy v rámci operátorů. Například ITU teprve minulý rok vzalo na milost přepínání paketů (říkají tomu Next Generation Networks) – a teď zas něco nového.
A teď je třeba postavit infrastrukturu, která výše uvedená paradigmata nejenže popře, ale ukáže, že takový koncept je chybný. A pochopitelně, přes všechna prohlášení o experimentálnosti, bude muset nabízet relativně spolehlivé služby.
Aby to nebylo úplně jednoduché, autoři se rozhodli pracovat také s konceptem, že okruhy v síti budou sestavovány a rušeny uživateli (přičemž typický uživatel je správce clusteru). V paketovém světě to připomíná koncept „source based routing“, kdy vysílač určuje cestu, kterou se paket dobere k přijímači. To je také věc, která dnes operátorům vnáší neklid do (již tak řídkého) spánku.
Jak taková hybridní architektura bude vypadat? Prozatímní informace hovoří o tom, že půjde o další vrstvu, která bude vložena mezi Abilene a optická vlákna. Předpokládá se, že budou využita vlákna, která má Internet2 nasmlouvána u Qwestu, vlákna použitá v rámci National Lambda Rail, vlákna vložená do společnosti FiberCo a vlákna regionálních sítí. Vrstva položená mezi Abilene a vlákna bude nějaká odnož WDM (momentální experimenty pracují s DWDM). Abilene bude provozována na jedné vlnové délce (lambdě) ve vlnovém multiplexu a zbylé lamdby budou k dispozici pro optické okruhy.
Momentálně není úplně jasné, jak spolu budou prvky mezivrstvy fyzicky komunikovat (nemusí to být jen vlnové multiplexy, ale i plně optické přepínače, rozbočovače a další „-če“). Existují dvě teorie. Jedna z nich říká, že pro řízení je možné využít IP infrastrukturu, pak se ale ocitáme před problémem, že musíme mít k dispozici IP kanál na všechna zařízení (je to jakási obdoba out-of-band-managementu). Druhá tvrdí, že optické prvky spolu musí komunikovat přímo, bez potřeby IP. Osobně mám pocit, že druhá cesta je pouze akademickou diskusí, neboť projekt HOPI nemá příliš času nazbyt a výrobci krabic si s vymýšlením nových protokolů moc hlavu nelámou.
Oproti tomu je celkem jasné, jaké protokoly budou při řízení sítě použity. Zde většina zúčastněných vzývá protokol GMPLS (rozšíření MPLS – Generalised MultiProtocol Label Switching). Jedinou chybičkou jest, že GMPLS je prozatím ve vývoji – takže máme jméno, ale obsah nějak chybí.
Dalším problémem je snaha umožnit uživatelům „vrtat“ do sítě. A to nejenom do sítě vlastní, ale také do sítí „po cestě“ a sítě cílové. Zatímco si většina administrátorů dokáže se zaťatými zuby představit situaci, kdy delegují část plánování kapacit a provozu uživatelům, situaci, kdy si přes jejich infrastrukturu postaví okruh nějaký Číňan na trase do Brazílie, už nejsou schopni vydýchat. A to přes fakt, že Číňan nebude úplný hlupák.
Když už jsme u toho plánování kapacit, akademické sítě se před pár lety dostaly do stádia, kdy páteřní sítě disponují dostatečnou kapacitou, aby nebrzdily připojení uživatelů. Jenže teď se vracíme do období nedostatku, kdy v uzlových bodech budou k dispozici desítky „okruhů“, jenže nároky budou zcela jistě větší. Budou pozdější nároky uživatelů odmítány? Nebo jim bude sestaven „okruh“ paketovou infrastrukturou, která bude o několik řádů pomalejší? Budou uživatelé nějak prioritizováni – ve smyslu: můj cluster je větší, mám tedy přednost? A pokud ano, co s těmi, jejichž okruh bude potřeba zrušit? A nakonec – kde bude hraniční zařízení poskytovatele služeb? A samozřejmě – kdo ponese zodpovědnost, když se něco pokazí?
Jak je vidět, hybridní sítě představují zajímavý předmět zkoumání, a malý objem informací o HOPI na webu Internet2 neznamená, že se nic neděje (naopak znamená, že se v pozadí usilovně bádá a usilovně hádá).
ČLÁNKY DO MAILU