Já bych tyto aktivity v Bangladéši neodsuzoval. Blahobyt v rozvojových zemích se nezajistí potravinovou pomocí, ale vzděláváním obyvatelstva. Což je strašně dlouhodobá záležitost. Internet sám nic nezajistí, ale postupně, pomalu budou pronikat informace o tom, co jak se dělá, lidé uvidí jak to funguje jinde apod. Zvýší to gramotnost, cizí jazyky apod.
Samo o sobě to neznamená nic, ale v souvislosti s jinými kroky to může pomoci.
Souhlasim plne s vyse uvedenym.
Je bezpodminecne nutne vzdelani prave pro tyto lidi ze "tretich" zemi, k tomu prispeje jak rozhlas, noviny tak i Internet a jeho rozsireni mezi co nejvice uzivatelu at uz je to kdekoliv.
Autor vidí ony mobily a prestiž jejich majitelů z pohledu Evropana v roce 1995.
Zmíněný bangladéšský program rozšíření mobilů funguje jinak. Mobil za sto dolarů je záležitostí mnohaměsíčních úspor, ne-li více. Ony vesničanky by si jej tedy nemohly jen tak koupit. Ale zmíněný podnikatel dává výhodné půjčky na mobily, za který si vesničanka pořídí mobil. Splátky za tento mobil pak platí z peněz, které dostane od ostatních vesničanů za telefonování. Až jej splatí, bude na něm jako podnikatelka vydělávat. Růst prestiže není tedy dán vlastnictvím telefonu, ale samostatným podnikáním. A že by si v Bangladéšské vesnici každý koupil mobil, je zatím utopie.
A jelikož tento mobilní program vydělává jak Ikbalu Quadirovi, tak oněm vesničankám, předpokládám, že Ikbal Quadir je natolik chytrý, aby to s Internetem dokázal podobně. Předpověď počasí, tahy ryb či ceny zboží na různých místech mohou být nejen výhodným artiklem, ale i motivací pro vlastní podnikání.
Charity v Anglii stare mobily bezne sbiraji jako pomoc a zrejme je tam posilaji. To by se koneckoncu dalo delat i u nas, funkcni mobil stoji par stovek.
ty vesnicanky spis nejak preprodavaji kredit a nahrazuji budky (ktere by ty opice jinak rozebraly na material)
ČLÁNKY DO MAILU