Studie byla provedena nad daty z výzkumu ve třech stovkách domácností s dětmi a zjistila, že se děti častěji než doma (52 %) mohou s Internetem setkat ve škole (80 %). Studium a vzdělání dětí také v 27 procentech případů rodiče uvádějí jako hlavní důvod, proč Internet domů pořizovali. (Přibližně stejný počet uvádí jako hlavní důvod vlastní vzdělání nebo práci.) Ve třech čtvrtinách domácností k Internetu nejsou vůbec pouštěny děti mladší než 12 let.
Rodiny s dětmi také mívají častěji přístup k Internetu doma, nežli domácnosti, kde děti nežijí. Více než třetina australských domácností (37 %) si připojení na Internet domů pořídila v uplynulých 12 měsících – většinou jsou to lidé bez vysokoškolského vzdělání a s nižšími příjmy. V 59 procentech u dospělých a 68 u teenagerů bylo zjištěno, že jejich přístup k Internetu obvykle nepřesáhne hodinu vcelku.
Jestliže také řešíte, kam umístit rodinný počítač, pokud členové domácnosti nemají vlastní a nespojuje je síť, pak pro vás bude jistě zajímavé podívat se, jak se tento problém řeší v Austrálii. K umístění počítače nejvíce Australanů využívá pracovnu (42 %), následuje obývací pokoj (32 %), zvláštní místnost pro připojení k Internetu vyhrazují v sedmi procentech případů, v pěti pak je tím místem ložnice rodičů. Rodiče preferují umístění počítače v místnosti, kde dítě může být během připojení „pod dohledem“. (Sedmdesát jedna procent rodičů se více zajímá o to, co jejich děti viděly na Internetu, než co sledovaly v televizi či v rozhlase.)
Pouze v 27 rodinách ze sta některé dítě používá Internet každý den (rodiče jej v naprosté většině rodin užívají intenzivněji). V 58 procentech případů děti uváděly, že jejich rodič je tím, koho žádají o radu při používání Internetu – rodiče si to o sobě mysleli v 70 procentech případů. Studie ovšem už nic neříká o tom, kde děti hledají pomoc ve zbylých 42 procentech. Pokud se rodina radí s dítětem, pak je to většinou dítě starší 13 let, přesto se objevilo několik rodin, kde je odborníkem dítě mladší 10 let. Ve většině domácností se členové rodiny zajímají o to, co na Internetu dělají ostatní, zájem obvykle projevují nejvíce malé děti (v 53 procentech případů).
Studie celkově shledává, že dospělí uživatelé služby na Internetu využívají více pro jejich funkce, avšak děti přicházejí kvůli zábavě a možnosti seberealizace. Za největší rizika spojená s přístupem dětí k Internetu rodiče označují falšování kreditních karet (54 %) a ohrožování soukromí a osobních dat (45 %). V 39 případech ze sta se obavy týkaly obsahu a v 21 pak šíření počítačových virů. Obavy z obsahu se týkaly toho, že se dětem dostane pohledu na pornografický nebo jinak nevhodný obsah (sprostá slova a vtipy, násilí, rasismus…), často se objevovaly obavy z nevyžádaných emailů a reklamy. Překvapením je, že tyto obavy častěji vyjadřovali rodiče z těch rodin, kde připojení doma neměli.
V 67 procentech domácností jsou dána jasná pravidla pro používání Internetu, mezi něž nejčastěji patří svolení používat Interent jen v době, kdy jsou doma i dospělí, a kromě omezení obsahu pro dospělé také určují, kdy a na jak dlouho se lze k Internetu připojovat. Především mladší děti mohou často k Internetu přistupovat jen za asistence rodičů. V 58 procentech domácností jsou však pravidla jediným omezením přístupu dětí k Internetu, v některých rodinách ovšem přichází ke slovu i softwarová a hardwarová omezení. Naproti tomu se 36 procent rodičů domnívá, že různé systémy pro rating a filtrování vhodného obsahu jsou neúčinné. Zajímavé je, že 44 procent dětí své rodiče upozorní, když připadnou na nevhodný obsah.
Šedesát procent rodičů si přečetlo doporučení, jak by děti měly Internet využívat – informace obvykle hledali v tisku, jen čtvrtina rodičů tyto informace hledalo na Internetu a 15 procent tyto informace dostalo od svého poskytovatele připojení – nejčastěji to byli lidé, kteří se k Internetu dostaly v uplynulém roce poprvé.
Čtyřicet osm procent australských rodičů očekává od vlády, že se postará o to, aby jejich děti nepřišly do styku s nevhodným obsahem – podobně jako tomu je v televizi a rozhlase. Dvanáct procent rodičů je připraveno vzít tuto zodpovědnost na sebe, osm procent to očekává od svých ISP a sedm procent si myslí, že by to neměl dělat nikdo. Ovšem 27 procent autralských rodičů (obvykle bez přístupu k Internetu) nebylo s to zaujmout k tomuto dotazu žádné stanovisko.
Musím říci, že mezi studiemi, které se mi v poslední době dostaly do rukou, tahle na mě učinila největší dojem. Problém děti a Internet se řeší v každé rodině a informací o této problematice se k rodičům dostává velmi málo. Existuje sice několik projektů zaměřených na malé děti, ovšem český Internet zcela postrádá nějakou autoritu typu ABA, která by se starala o rating stránek, neexistují speciální programy ISP pro dětské uživatele a pro starší děti neexistuje edukativní obsah. V mnohých případech se děti vyznají v počítači a na Internetu lépe nežli dospělí, a tak se rodičové smiřují s tím, že nemohou ovlivnit to, s čím se jejich ratolesti na Internetu setkají.
ČLÁNKY DO MAILU