V Americe a hlavně v Anglii je to jinak: média o sobě navzájem píší bez jakéhokoliv ostychu, a to podobně, jako se recenzují například knihy nebo filmy. Pro média fungující v demokratickém a tržním prostředí je taková sebereflexe velmi důležitá. Kontrolu médií samozřejmě nemůže provádět žádný státní nebo vládní úřad, a v anglosaských zemích tuto roli plní většinou profesní organizace (různé syndikáty či sdružení novinářů), neziskové instituty (Poynter Institute, Free Press atd.) či univerzity. Hlavní „tíha“ však přesto zůstává na samotných redakcích. V Americe funguje ve velkých denících institut ombudsmana, což je většinou bývalý novinář, který stojí „ukročen“ mimo redakci a řeší případné stížnosti „zvenčí“. Neměl by hájit zájmy média, ale především čtenářů či těch, o nichž noviny píší. Nic takového v Česku neznáme.
Novináři se často ptají, zda „jejich“ profesní problémy běžné čtenáře vůbec zajímají. Odpověď je kladná, protože prostředí médií považuje většina lidí za atraktivní. I proto existují „média o médiích“. Výhradně mediální kritice byl věnován například americký měsíčník Brills Content, který vznikl v roce 1997 a psal o médiích ve stejném stylu, jako například Vogue píše o módě či Style In o celebritách. Prožil několik velmi úspěšných období (hlavně v roce 1999, kdy vrcholila kauza Clinton–Lewinská), ale letos se stal obětí časopisecké recese a zkrachoval. Podobný osud potkal i internetový server Inside.com, který byl předplatitelským webem věnovaným výhradně médiím a zábavnímu průmyslu, a dnes funguje pouze ve výrazně okleštěné formě. Neznamená to však, že by psaní o médiích (pro média i jejich konzumenty) nemělo na Internetu místo. Ba právě naopak.
Asi nejúspěšnějším a nejsledovanějším je v tomto oboru server Medianews. Cokoliv se v mediálním světě šustne, tak to na tomto webu najdete. Řeší se zajímavé personální přestupy, etická pochybení či obecnější témata. Říká se, že Medianews jsou první stránkou, kterou si po příchodu do kanceláře otevře každý americký novinář. Někteří ji prý čtou dokonce dřív, než si stáhnou vlastní poštu. Princip „výroby“ tohoto webu je přitom velmi jednoduchý a nenáročný: na stránce jsou pouze odkazy na zajímavé aktuální články z jiných médií. Přidanou hodnotou je právě selekce: editor stránky upozorňuje na to, co je zajímavé, co sám považuje za důležité a co by tedy zájemcům o média nemělo uniknout. Autor stránky Jim Romanesco začal Medianews dělat jako svého koníčka a ohromný zájem ho samotného překvapil. Dnes je zaměstnancem neziskového Poynter Institute, od kterého má však volnou ruku dělat web stejně jako dřív. Ten hlavní fígl je v „kvalitě“ publika: jestliže na některé články osobně reaguje například šéfredaktor The New York Times či hlavní redaktor zpráv CNN, tak to znamená, že Romaneskův web má ohromné renomé.
Weby věnované médiím existují i na českém Internetu. Modelu Medianews se asi nejvíc blížila sekce Světa namodro zvaná Reklama a média, kde na vše důležité upozorňoval její šéfredaktor Jan Potůček. V poslední době se mu začínalo dařit i to, že pro tento web exkluzivně reagovali sami aktéři mediálních kauz – viz třeba před několika týdny „kábulský“ zpravodaj deníku Super David Soukup, o kterém vyšlo najevo, že v Kábulu nikdy nebyl. Potůček však ze Světa Namodro na konci října odešel – údajně pro určité neshody s vedením. Zakladatel a šéf obsahu Světa Namodro Daniel Dočekal sice neshody popírá, nicméně jejich původ lze číst mezi řádky jeho krátkého vyjádření: „Reklama a média jsou okrajovým titulem s velmi nízkou návštěvností, o jeho budoucnosti není ještě rozhodnuto.“ Zdá se, že se rozhodne brzy: po Potůčkově odchodu se na webu objevily za týden pouze čtyři nové články (dříve to bylo pět až deset denně), všechny navíc převzaté z tiskových agentur. Sám Potůček se od prvního listopadu věnuje novému projektu, kterým je server RadioTV.cz. Kdo si zvykl na jeho pečlivé sledování mediálního světa, musí zavítat tam.
Druhým webem, který se výrazně (i když nikoliv exkluzivně) věnuje médiím, jsou Britské listy. Na rozdíl od webů Potůčka či Romaneska nejsou Blisty objektivním pozorovatelem, ale naopak zaujatým komentátorem. To není na škodu: určitá názorová agresivita a důslednost dodávají webu šmrnc – a abyste ho pravidelně četli, nemusíte s jeho postoji souhlasit. Kromě zakladatele Blistů Jana Čulíka se médiím soustavně věnuje redaktor Tomáš Pecina, který je takovým „zlým mužem“ české mediální kritiky. Mezi novináři je neoblíben a v kuloárech „hochů, kteří spolu mluví“ se o něm mluví s despektem – osobně soudím, že pro mediálního kritika je to přímo dokonalá kvalifikace.
Kdo se dál médii na Internetu zabývá? Za zmínku rozhodně stojí Louč Milana Šmída. Šmíd je člověk z okruhu „mediálních teoretiků“ (donedávna žurnalistiku učil na fakultě sociálních věd, od začátku listopadu píše o médiích do Hospodářských novin), ale na rozdíl od většiny z nich umí dobře a srozumitelně psát. Je znalcem hlavně televizní problematiky a jeho styl lze přirovnat například k tomu, jak o Internetu píše Jiří Peterka. Není to lehké a strhující čtení, které by si člověk vzal do postele před spaním, ale pokud hledáte detailní a zasvěcenou analýzu nějakého problému, tak nenajdete lepšího autora.
Mediální teoretici našli svou platformu také na serveru Mediareport, jehož provoz financuje Nadace Ferdinanda Peroutky. Každý týden se zde debatuje na předem zvolené téma, ale zatím zde nejsou diskuse, které by mediální svět nějak „rozhýbaly“. Serveru také chybí aktuality (typu personálií či Potůčkových „svodek“), kvůli kterým by ho aktivní novináři pravidelně navštěvovali. Naopak velmi pilně a denodenně se svému serveru Virtually věnuje bývalá televizní radní Jana Dědečková. Její web sice od rozpačitého startu urazil kus cesty, stále však působí amatérsky. Kvalita příspěvků se odvíjí od jmen autorů a je velmi různorodá: někdy na Virtually najdete jen plané ideologické žvanění, jindy dobře formulovaný a zajímavý názor.
Tím výčet internetových projektů „hlídajících“ média končí. Škoda: například server Mediakiksy měl dobrý program (systematicky „odhalovat“ profesní i věcné chyby v českých médiích) a byl zajímavý mimo jiné i tím, že jeho autoři chtěli zůstat v anonymitě (což na jedné straně působilo zbaběle, ale na druhé vyvolávalo dojem, že anonymové budou dodávat exkluzivní „insiderské“ informace). Odhodlání pranýřovat média však serveru vydrželo jen několik týdnů. V každém případě je to však nápad, který „visí ve vzduchu“. Kiksy totiž médiím v žádném případě nechybí.
P.S. Autor předem děkuje za tipy na stránky o médiích, o kterých se v tomto textu nezmiňuje a tudíž je nezná.
ČLÁNKY DO MAILU