Vůbec první počítačovou sítí, která do Čech dorazila, byl FidoNET – tehdejší Československo se do něj zapojilo ještě v roce 1989. FidoNET byl a dosud je ryze amatérskou sítí (ve smyslu slova nekomerční a vládou nepodporovanou), které pro provoz stačí klasické telefonní linky. A protože FidoNET se svojí strukturou přeci jen významně liší od Internetu a protože se stal podhoubím důležitým pro další vývoj českého Internetu, zastavíme se u něj o něco podrobněji.
Hned nato, v květnu 1990, se do Prahy dostává síť EUNet, propojující zejména unixové počítače. Také ona vystačí i s komutovaným (tedy po klasické telefonní lince vytáčeným) připojením.
Začínáme s EARNem
V říjnu 1990 začal na ČVUT v Praze pracovat první český uzel sítě EARN (European Academic and Research Network), evropské odnože BITNETu. Pražské univerzity se tak propojují s ostatními univerzitami v Evropě i v Americe. EARN neposkytoval interaktivní služby, ale pouze služby založené na dávkovém přenosu dat – elektronickou poštu, přenos souborů. Díky tomu vystačil s relativně malou přenosovou kapacitou – z počátku byl první uzel EARnu připojen do rakouského Lince pouze pevnou linkou o rychlosti 9600 bit/s. Linku pronajímala Správa pošt a telekomunikací, budoucí SPT Telecom, Český Telecom.
O rok později se datují první pokusy s přístupem do Internetu. V listopadu 1991 je totiž pevný okruh EARNu do Lince posílen o podstatně lepší modemy firmy Motorola, na nichž bylo možno zvýšit rychlost na 19200 bit/s. Tyto modemy byly zároveň vybaveny o multiplexory, takže tento fyzický okruh byl rozdělen na dva logické kanály po 9600 bit/s. Jeden logický okruh používá nadále EARN a druhý je používán pro přístup na Internet.
Nevýhodou tohoto řešení byla nemožnost inteligentního sdílení fyzického pásma. V okamžiku, kdy internetové spojení bylo zahlceno a EARN kapacitu linky nevyžíval, nemohl Internet rozšířit kapacitu svého přenosového kanálu na úkor EARNu. A opačně. Tento problém se vyřešil v lednu 1992, kdy byl na ČVUT nainstalován první router (multiprotokolový směřovač) firmy Cisco. Router sice již umožnil podstatně efektivnější sdílení pronajatého pásma, na větší využívání Internetu ovšem nestačil. Internet v České republice tedy i nadále byl spíše popelkou a předmětem okukování ze strany několika málo jedinců.
Slavnostní připojení Československa k Internetu proběhlo 13. února 1992, a tak pokud bychom měli stanovit přesné a co nejvíce smysluplné datum narození českého Internetu, s klidem bychom mohli sáhnout po tomto.
Další šíření sítě EARN v České republice
Tím ovšem bylo vyřešeno připojení jednoho pracoviště v Praze – akademických pracovišť, která by logicky měla být napojena do sítě EARN, byly ale v České republice desítky. Problém představovala telekomunikační infrastruktura nalézající se v té době v neuspokojivém stavu. Cena za pronájem analogové linky nevalné kvality a hlavně nevalné přenosové rychlosti tehdy neumožňovala připojit většinu pracovišť pevnou linkou. Proto se EARN rozšířil rychle v rámci Prahy, kde poplatky a vzdálenosti mezi pracovišti nebyly velké, z ostatních měst se ale dostal pouze do Brna a Bánské Bystrice. Jiná pracoviště se musela připojovat terminálovým přístupem pomocí komutované telefonní linky, tedy za klasické telefonní poplatky a tomu odpovídající rychlost 2400 nebo 9600 bit/s. V tomto případě šlo o velmi nekomfortní, dlouhodobě neperspektivní a vzhledem ke kvalitě služeb i velmi drahé řešení a bylo třeba začít hledat východisko.
Jedno takové řešení nabídlo IBM v rámci své Akademické iniciativy. V Praze na svoje náklady vybudovalo akademické pracoviště vybavené počítačem IBM3090 a proměnilo jej v uzel sítě EARN (CSPUNI21). Dále si pronajalo vyhrazené okruhy na univerzity do Brna a do Bratislavy a zde zřídilo terminálové pracoviště poskytující všechny služby EARN. Situaci ostatních vysokých škol a výzkumných pracovišť ovšem tato akce nemohla změnit a bylo nutno hledat další, pokud možno systémové řešení.
EARN neperspektivní
V té době se zároveň jasně ukazovalo, že dlouhodobě není síť EARN perspektivní. Hlavním důvodem byla skutečnost, že EARN používá specifické přenosové protokoly a nenabízí jednoduchou možnost, jak přenosové cesty pro něj vyhrazené využít současně i pro přenosové protokoly jiných sítí. Navíc v té době se již v zahraničí ozývaly hlasy o nutnosti přerodu EARNu v interaktivní síť a o nutnosti jeho sblížení či splynutí s Internetem. Dlouhodobá orientace na EARN se ukázala být neudržitelnou.
Páteřní síť CESNET
Již v polovině roku 1991 se objevuje myšlenka vybudovat celostátní páteřní síť sloužící k propojení akademických pracovišť. A protože již tehdy bylo jasné, že počítačové sítě prožívají prudký rozvoj, bylo navrhnuto, aby takováto páteřní síť byla co nejotevřenější a nejuniverzálnější. Měla tedy splňovat několik hlavních kritérií:
1) pokrývat území celého Československa (dělení republiky přišlo na přetřes až v roce 1992)
2) sloužit pro akademická a vzdělávací pracoviště
3) multiprotokolový provoz, tedy schopnost pracovat s více protokoly současně. Tím by mohla do budoucna propojit i více různých typů sítí a být otevřená pro budoucí protokoly.
4) jednotný management, jak technický, tak finanční a organizační
První vzrušená rozprava týkající se tohoto projektu začala ihned u hledání jeho jména. V duchu tradic byla navržena zkratka – jenže Federal Educational and Research Network (FERNET) měla jak své skalní zastánce, tak odpůrce. Nakonec byl zvolen méně recesistický a více diplomatický název FESNET (Federal Educational and Scientific Network). Ovšem vinou politické situace neměl mít ani tento název dlouhého trvání.
Záhy byla ustavena koordinační rada projektu FESNET a začala připravovat technickou koncepci páteřní sítě a zároveň hledala partnera a zejména také finančního garanta pro celý projekt. Tím se posléze stalo ministerstvo školství, které v té době velmi předvídavě pochopilo význam celého projektu pro vzdělávací sféru. Finanční prostředky byly přislíbeny a mohlo se přistoupit k řešení praktických problémů.
Technické řešení
Páteřní síť měla být budována výhradně na bázi pevného propojení, a toto pevné propojení mělo být schopno přenášet více různých protokolů současně, aby bylo možno používat různé typy sítí. V tom panovala shoda. Již menší shoda ale panovala v tom, jak multiprotokolového přenosu dosáhnout. V zásadě byly uvažovány dvě koncepce:
Protokol X.25 – První koncepce předpokládala vybudování páteřní sítě na bázi protokolu X.25 a všechny ostatní protokoly pak „balit“ při přenosu sítí do tohoto protokolu. Tato technika, nazývaná jako encapsulation, má svoji výhodu ve finanční nenáročnosti na hardware, nevýhodou ale byla značná režie na výpočetní výkon obstarávající „balení“ a „vybalování“.
Protokol TCP/IP – Druhou zvažovanou variantou bylo vybudování páteřní sítě na bázi protokolu TCP/IP a na jednotlivých uzlech použít taková zařízení (routery apod.), která by uměla zpracovat a směřovat i jiné protokoly.
Řešení na bázi X.25 odpovídalo evropskému standardu – vycházelo z filosofie a koncepce podobných páteřních sítí v evropských státech, například sítí JANET ve Velké Británii, DFN resp. WIN v Německu a obecně i jiných datových evropských sítích. Vzhledem k tomu, že technologie pro X.25 již byla delší dobu na trhu, byla ověřená, relativně dostupná a v neposlední řadě zde byly nabídky i odborné pomoci či dokonce dodávky částí technologie se slevou i zdarma od zahraničních institucí, zejména z Německa.
Řešení na bázi TCP/IP se prosazovalo zejména v USA, odtud se ale šířilo především díky rozšiřování Internetu. Technologie vhodná pro nasazení na sítě TCP/IP je podstatně dražší než pro X.25, na druhou stranu byla již v té době technicky vyspělejší, když nabízela vzdálenou konfiguraci, automatické šíření směrových informací atd. Navíc v případě TCP/IP nemuselo docházet k žádnému „balení“ jako u X.25, takže i režijní nároky na počítačový hardware byly nižší.
Volba se tak zúžila na dvě varianta, a to zjednodušeně takto: zvolit lacinější a méně perspektivní řešení, nebo jít do řešení dražšího, ale do budoucna otevřenějšího?
Již v té době některé osobnosti zahraniční akademické sféry upozorňovaly na nepřehlédnutelné výhody TCP/IP do budoucna oproti již zastarávajícímu X.25, a tak i v České republice po dlouhých odborných diskusích zvítězila varianta páteřní sítě s TCP/IP.
Dnes, s odstupem několika let, je možno říci, že toto řešení bylo kromobyčejně šťastným. Valná většina evropských akademických sítí se již vzdala protokolu X.25 a například i ve Velké Británii, kde protokol X.25 měl v akademické sféře dlouhou tradici při nasazení v síti JANET, se při realizaci sítě Super-JANET přistoupilo k použití protokolu TCP/IP.
Pronájem VDS EuroTelu se nevyplatí
Když se zabýváme detaily volby technického řešení páteřní sítě, bude vhodné zmínit i variantu pronájmu veřejné datové sítě. Provozovatelé veřejné datové sítě byli v Evropě zpravidla v té době ještě monopolní národní operátoři a podmínky pronájmu veřejné datové sítě (VDS) byly vhodné jen pro menší objemy dat. Například ale v Německu byla akademická síť realizována jako privátní podsíť v rámci veřejné datové sítě Datex-P. Deutsche Telekom tehdy považoval toto svoje rozhodnutí za podporu akademické obce a o několik let později se mu tato prozíravá politika mnohonásobně vyplatila na poplatcích z časně nastartovaného německého datového a internetového boomu.
V České republice byl držitelem výhradní pětileté licence k provozování veřejné datové sítě EuroTel, česko-americká společnost založená v listopadu 1990 jako první společný česko-americký podnik. V průběhu roku 1991, kdy se o akademické síti rozhodovalo, sice ještě veřejná datová síť EuroTelu nestála, ale společnost již v předstihu publikovala svoji cenovou politiku. Na základě stude výhodnosti pronájmu veřejné datové sítě pro akademické uživatele se ovšem ukázalo, že cena by byla významně vyšší, než když dojde k vybudování vlastní páteřní sítě.
Na obhajobu EuroTelu je ale třeba připomenout, že v roce 1991 šlo o společnost se zcela jiným postavením, než má dnes. Tehdy ji čekaly obrovské investice do výstavby mobilní sítě a také velká nejistota, jak tyto investice v postkomunistickém Československu budou splaceny. Zatímco s mobilními telefony NMT a od roku 1996 také GSM EuroTel udělal nejenom štěstí, ale i mnoho peněz, veřejné datové sítě se v roce 1995 zbavil ve prospěch SPT Telecomu. SPT Telecom ji začlenil do své struktury jako divizi NexTel k 1. červenci 1995 a vytvořil tak divizi profesionálních služeb sítí. K tomuto datu také vypršel monopol EuroTelu na veřejné datové sítě, jimiž ve své podstatě je i Internet.
Finále: z FESNETu je CESNET
Počátkem prosince roku 1991 byl podán návrh na vybudování páteřní sítě FESNET oficiálně na české ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Projekt měl název Vybudování počítačové sítě vysokých škol připojených do Internetu a nositelem projektu byl Josef Gruntorád a Výpočetní centrum ČVUT.
Projekt aspiroval na grant v rámci Fondu dynamického rozvoje vysokých škol pro rok 1992 a z požadovaných 26 milionů korun skutečně získal 20 milionů korun. Tyto peníze na účet dorazily v červnu téhož roku a bylo tedy možno započít s praktickou realizací.
V průběhu roku 1992 se ovšem výrazně změnily některé předpoklady, z nichž projekt sítě FESNET vycházel. Politická snaha o rozbití republiky došla do pokročilého stádia, takže bylo nutno vážně se zabývat oddělením realizace české a slovenské části rozpočtu. Původní záměr realizace takové sítě v rámci celého Československa z federálních zdrojů definitivně vzal za své. Na Slovensku si vzala výstavbu sítě za své akademická organizace SANET (Slovak Academic Network), tou dobou již existující. V Čechách obdobná organizace neexistovala, a tak se nositelem české části projektu muselo stát akademické pracoviště, konkrétně Výpočetní centrum ČVUT. Obě větve projektu ovšem byly i nadále úzce koordinovány a bylo rozhodnuto o propojení obou částí projektu trasou Brno – Bratislava. Tato linka byla zahrnuta do českého projektu, ovšem vznikla vzájemná dohoda o společném sdílení nákladů.
V druhé polovině roku 1992 již bylo jisto, že písmeno F v názvu FESNET už nebude mít svého dlouhého opodstatnění, a tak projekt dostal nové jméno CESNET (Czech Educational and Scientific Network). Toto jméno mu zůstalo dodnes.
Myšlenka propojení CESNETu a SANETu skrze rychlou linku Brno-Bratislava nakonec nebyla nikdy realizována. Namísto ní sloužila jako propojovací linka Praha – Bánská Bystrica o kapacitě 19,2 kbit/s. Hlavním důvodem byla skutečnost, že v Bánské Bystrici byly k dispozici routery Cisco, takže linka mohla být zprovozněna ihned.
ČLÁNKY DO MAILU