GPRS v síti EuroTelu

Na úvod bych rád zopakoval něco z teorie okolo datových přenosů v mobilních sítích obecně. Stávající datové přenosy v mobilních sítích probíhaly – podobně jako přenosy v síti pevné – ve fixně sestavených kanálech (okruzích), které trvale blokovaly požadovanou přenosovou kapacitu na všech prvcích sítě. V pevné síti vcelku o nic nejde – tam je kapacity dostatek. Prostředky mobilních sítích jsou však poměrně omezené, takže je třeba je využívat efektivněji.

O to se právě snaží technologie GPRS. Ta přenáší data paketově, takže přenos dat uvnitř mobilní sítě se dosti podobá způsobu, jakým jsou data přenášena např. v síti Internet. K fyzickému přenosu (po vzdušném rozhranní) dochází jen v tu chvíli, kdy „je co přenášet“. Oproti tomu klasické (kanálové) technologie přenáší stále.

Tento způsob přenosu dat má také své důsledky v možnostech využití a v režimu tarifikace. Tarifikace podle délky spojení (jako u kanálových technologií) nemá smysl. Tarifikace se odvíjí od objemu přenesených dat. Díky tomu je možné, aby byl uživatel na Internet připojen prakticky trvale – spojení nemá smysl přerušovat a znovu navazovat. To umožňuje vytvoření nové generace služeb, které budou stavěny na trvalém („instantním“) datovém připojení do Internetu. Často uváděným příkladem takové služby je ostraha objektů, která v případě vniknutí neoprávněné osoby začne přenášet data z různých čidel v hlídaném objektu na nějaký dispečink.

Paketový přenos si také dokáže poradit se situací, kdy příliš mnoho uživatelů v určité oblasti (buňce) vyžaduje přenos dat. Kanálové technologie přenos povolily prvním X uživatelům (podle konfigurace sítě cca dvaceti) a ostatní měli smůlu. GPRS dokáže celkovou dostupnou kapacitu rozložit i mezi větší počet uživatelů s tím, že přenosová rychlost (dostupná pro jednotlivé uživatele) bude úměrně menší.

Zcela mimo pozornost zatím zůstala přenosová rychlost. Ta se totiž (jak uvidíme dále) v porovnání s kanálovou technologií CSD, která byla až doposud pro přenos dat používána, příliš nezměnila. Oproti technologii HSCSD (která nabízí až 43,2 kbit/s) je to dokonce výrazně méně. S příchodem novějších telefonů (snad ještě do konce roku) by se již ale měla citelně zvýšit a alespoň dorovnat rychlost GPRS.

Technologie GPRS není nijak omezena na připojení do Internetu – ačkoliv to bude (přinejmenším zpočátku) asi nejčastější použití. Větší firmy mohou GPRS použít pro přístup do svého intranetu. Datové pakety mohou být ze sítě GSM přímo směrovány do routeru u vaší firmy (aniž by musely procházet veřejným Internetem). Jiným příkladem může být přístup na WAP, kdy jsou analogicky pakety směrovány na WAPovou bránu, která provádí překlad stránek z WML do binární podoby. V budoucnu se ale očekává velký přísun nových služeb, které budou používat specializovaných terminálů pro přístup k různým druhům specifických aplikací přes GPRS. Do jaké míry se tato vize naplní, se ukáže až později.

Zkušenosti

Obchodní stránku nabídky nemá cenu příliš rozebírat (ta již byla na Lupě komentována několikrát). Zopakuji jen, že za paušální příplatek 195 Kč měsíčně můžete přenášet data za cenu 30 Kč za 1 MB. To není úplně málo a je možné, že pod tlakem konkurence dojde v počátku příštího roku k úpravě této ceny.

Zkušenosti s provozem v síti jsou veskrze pozitivní. GPRS funguje plynule a bez nějakých zvláštních problémů. Jelikož EuroTel má celou síť od jednoho dodavatele (Nokia), mohl spustit GPRS v celé své síti v jednom okamžiku. Oba ostatní provozovatelé mobilních sítí musí GPRS oživovat v částech sítí od jednotlivých dodavatelů samostatně.

Jelikož GPRS služby jsou zatím málo využívané, nedochází ani k žádným kapacitním problémům, které by provoz GPRS zpomalovaly. Bude zajímavé v budoucnu sledovat, jak EuroTel obstojí v nárůstu kapacity.

Zkušenosti s telefonem Motorola P7389i (jediným komerčně dostupným) jsou ale poněkud tristní. Je vidět, že Motorola se snažila o prvenství za každou cenu a tvrdě za to zaplatila. Nabízí se zde paralela s telefonem Nokia 7110 a WAPem. Nedodělků a problémů má tento telefon víc než dost.

Samostatnou kapitolou jsou ovladače (s řídícím softwarem GPRS Wizard). Přimět tento software k činnosti se podaří jen velmi zkušeným uživatelům. Instaloval jsem software na tři testovací počítače. Standardní instalace nefungovala nikde a za zásahy potřebné k rozchození softwaru by se nemusel styděl leckterý hacker. Na jednom z počítačů se software nedal přimět k činnosti vůbec. Software hledal jakousi DLL knihovnu, která na počítači evidentně byla – a byla ve stejném adresáři, jako u všech ostatních instalací (přemísťování nepomáhalo). Zřejmě závada byla někde trochu jinde… Samostatnou kapitolou byl přístup na WAP přes GPRS. V telefonu se vytrvale resetovala adresa domovské stránky (na http://www.pho­ne.com). Důvod neznámý. Obdobné problémy s telefonem a softwarem mám hlášené i od jiných uživatelů, kteří GPRS testovali.

Tyto chyby nepochybně budou v nových vydáních telefonu (nejpozději v nových typech telefonu) odstraněny, ale šrámy na značce Motorola se budou hojit déle.

Test

Pokusili jsme se porovnat přenosovou rychlost při použití technologie CSD (standardní přenos v sítích GSM rychlostí 9,6 kbit/s) a přenos technologií GPRS. Pro testování byl použit telefon Motorola P7389i, který nabízí (teoreticky) rychlosti 13,4 kbit/s pro upload a 26,8 kbit/s pro download.

Jak je vidět, rychlost uploadu přes GPRS se oproti CSD snížila. Snažil jsem se měření opakoval, ale docházel jsem stále ke stejným výsledkům. Download se oproti tomu o poznání zrychlil, neboť nasazení dvou timeslotů se přeci jen projevit musí. V porovnání s technologií HSCSD, jejíž časy by oproti CSD byly (teoreticky) 3× až 4,5× nižší, však stále budí rozpaky. K výraznému zvýšení přenosové rychlosti by však mělo dojít ještě do konce tohoto roku (a k dále během roku příštího).

Dalším parametrem, který by bylo zajímavé změřit, je latence datového spoje. To je rychlost, v jaké je datový spoj schopen „nastartovat“ fyzickou komunikaci po delší době nečinnosti. U kanálových technologiích, kde je fyzický komunikační okruh trvale sestaven, je tento čas velmi nízký – cca desetiny sekundy. U technologií paketových však fyzická komunikace stále neprobíhá a musí se po určité době nečinnosti (několik sekund) znovu „nastartovat“. U GPRS je proto latence cca 2,5 sekundy, což už může některým aplikacím vadit. Upozorňuji ale, že s touto prodlevou se uživatel setká pouze po kratší době nečinnosti přenosu (několik sekund) – souvislé stahování (pošty, webové stránky nebo souboru) je potom již plynulé.

Naneštěstí, EuroTel zakázal použití protokolu ICMP ve své síti, které znemožňuje používání příkazu PING pro měření této latence. Nezbývá proto něž důvěřovat měřením z dřívějších dob a měřením konkurenčních sítí – výsledky EuroTelu by vypadaly nejspíš obdobně.