Google nedávno oznámil záměr hodnotit a ve vyhledávání řadit weby nejenom dle jejich relevance, ale i pravdivosti. Kupodivu idea nevzbudila takovou pozornost – možná proto, že jde prozatím jen o nápad.
Přitom se dalo čekat, že každý druhý vyskočí jako čertík z krabičky: buď proto, že si tak Google hraje na Velkého bratra, nebo s tvrzením, že to prostě nejde. Nejspíš jde. Ale k čemu by to bylo samotnému Googlu?
O samotném představení celé technologie pojednává článek Jak měřit pravdu? Výzkumníci Googlu zkoušejí posuzovat weby podle faktů.
Pravda je relevance
Jeden z komentářů, který se zaměřuje hlavně na samotné problémy „pravdy“, přináší ZDNet. Začněme třeba od argumentů, které se objevují právě zde. Výhrady a pochybnosti jsou samozřejmě zcela nasnadě: jak by mohl pravdu znát Google, když se na ní neshodnou ani lidé?
Třeba taková americká společnost, tvrdí autor komentáře David Gewirtz, je celkem polarizovaná v otázkách náboženství, evoluce, globálního oteplování, očkování, ba dokonce i místa Obamova narození. Fakticky neexistuje konsenzus – vždy se najde nějaký výstředník, jemuž nesporná fakta nesporná nepřijdou. (Možnou výjimkou jsou memy zjevně neživotaschopné typu že cyankáli není jedovaté – na druhé straně i tohle lze klidně hlásat a dožít se vysokého věku, stačí, když se tím věrozvěst sám nebude řídit.)
Další evidentní problém je záležitostí technologie a implementace: z nějaké databáze znalostí, i když třeba skutečně pravdivých, není lehká cesta k tomu, aby se zjistilo, co daný obsah (článek, web jako celek…) vlastně hlásá.
Pokud budu např. uvádět body, jimiž se ohánějí zastánci názoru XY, a pak tyto názory vyvracet, pochopí algoritmus Googlu, na jaké straně příslušného sporu stojím? Pochopí Google ironii, nadsázku? Budou snad kvůli tomu raději psát všichni doslovné texty, aby nějaká komplikovaná metafora, nota bene v titulku, nebyla vyhodnocena jako nepravda?
Co když budu chtít zesměšnit někoho, kdo zastává opačné názory než já, a najít nejabsurdnější argumenty, které protistrana používá? Budu si jako uživatel moci Knowledge-Based Trust nějak přepnout a vyhledávat naopak výhradně na webech zastávajících nesmysly v co největší koncentraci? (Ba uplatnění by zde mohla najít i parkinsonovská logika: nikdo nemá vždy pravdu, ale velmi cenní mohou být ti, kdo se vždy mýlí.)
Na obou těchto námitkách ale nejspíš tolik nezáleží, Google totiž podobně funguje už dnes. Pravdivé, pomineme-li nějakou metafyziku, totiž v zásadě znamená „relevantní“. Pravda zcela nutně vítězí, protože to, co zvítězí, je prohlášeno za pravdu.
Jinak řečeno, obskurní názory či konspirační teorie jsou vytěsňovány už tím, že na ně tolik webů neodkazuje (odkazujete na to, s čím souhlasíte, proč byste zvyšovali PageRank a návštěvnost oponentům), nebo na ně odkazují zase jen weby, na které neodkazuje nikdo jiný atd.
Pravdivost se asi zase tolik nebude lišit od PageRanku – stačí si třeba uvědomit klíčovou roli (anglické) Wikipedie: v rámci PageRanku vynáší webu propojenost odkazů, obdobná obří encyklopedie (databáze znalostí) tak bude hlavním kritériem pravdivosti.
Ba co víc, základem databáze „pravdivosti“, kterou Google označuje Knowledge Vault, jsou zase fakta extrahovaná z internetu, nikoliv Knoll, odpískaný pokus Googlu o tvorbu vlastní encyklopedie lidskými silami.
Když autoři nové metody v Googlu hovoří o tom, že až dosud vyhledávač vycházel především z exogenních signálů (odkazy) a nyní to chce doplnit endogenními (samotná kvalita webu), není moc jasné, zda se oboje od sebe vůbec nějak podstatně liší. Nová obdoba PageRanku zvaná Knowledge-Based Trust z tohoto pohledu nemusí přinést skoro nic nového.
V logice Googlu a jeho databázového přístupu se zdá, že aby byl blud rozeznán jako blud, musí být rozšířenější. Ty největší blbosti (které hlásá třeba jen jeden web) tak Google asi neodhalí. Inu, mohlo by se říct: když zastáváte nesmysly, buďte aspoň originální a vymyslete si je sami.
Hledáme lež, ne pravdu
Mnohem chytřejší (samozřejmě subjektivně) by bylo, pokud by základem nové metodiky nebylo hledání pravdy, ale lži. Zde začíná být metoda Googlu podstatně zajímavější.
Google totiž naznačuje použití něčeho, co v teorii vědy odpovídá principu falzifikace. Vědecká teorie, alespoň taková, která se týká přírodních/empirických věd, nemůže být s konečnou platností prokázána, ale lze ji vyvrátit – falzifikovat.
Podobně Knowledge-Based Trust se má primárně soustředit na nepravdy, čili půjde spíše o penalizaci za to, co je všeobecně pokládáno za nesmysl. Už se těším, že z toho bude moci trefit šlak třeba různé esoteriky – alespoň předpokládejme, že Google v tomto bude dál pokračovat ve své sympatické technokracii. Většina čtenářů Lupy svým založením nejspíš bude pohledu Googlu blízká (to ostatně uvádí i Gewirtz výše).
Specialisté na pravdivost
Co se mi však (opět subjektivně) v této souvislosti zdá úplně nejlepší a nejzábavnější: vzpomeňte na SEO. Říká se tomu optimalizace, brutálněji řečeno je to prostě způsob, jak dostat stránky ve vyhledávání co nejvýš, jak řadicí algoritmus a jeho nedokonalosti ošidit.
Že své vrtochy bude mít i algoritmus hodnotící podle pravdivosti, je evidentní. Díky tomu bude moci vzniknout nová profese „optimalizátorů pravdy“, celý rozsáhlý trh, na němž se uchytí řada konzultantů a speciálních technik.
Podobně jako v Google News mají rádi titulky druhu „Microsoftu poklesl čtvrtletní zisk na částku XY“ namísto „V Redmondu pláčou“, začneme si zítra třeba hrát s texty i s přihlédnutím k dalším kritériím. Nakonec, proč psát pro čtenáře a inzerenty, bude zábavné se popasovat také s obří databází a algoritmy, prostě hrát jakési šachy, kde se namísto figurkami tahá slovy/větami/fakty.
To je samozřejmě opět míněno jako nadsázka, protože optimalizace i v tomto případě zasáhne spíše práci s kódem, klíčovými slovy, odkazy atd. Dá si web o astrologii po konzultaci s expertem na „true optimization“ rafinovaně někam do tagů text, že se jedná o pavědu?
Google sám přirozeně říká, že novým hodnocením by chtěl vliv technik SEO spíše omezit a „odměňovat“ stránky, které namísto triků budou poskytovat kvalitní a hodnověrné informace. Možná by ale SEO spíše dostalo konkurenci…
Pochybnosti
Samozřejmě Google už řadu svých nápadů a projektů utnul, aniž se dostaly do praxe, posuzování pravdivosti webů může klidně být další v řadě. A i když se příslušný ohodnocovací algoritmus nasadí, bude fungovat jako jeden z mnoha faktorů (ani PageRank už dávno není jediný).
Dejme tomu, že nová metoda by vyhledávání zase tolik nezměnila, pro uživatele by pak mohla být přínosem penalizace za bludy. Jenže jak Google sám ví nejlépe, důležité je, co se říká. A že firma bude o to víc označována za Velkého bratra a jejímu renomé nová metoda nemusí přidat, může být pravda (tedy: může se to stát pravdou).
Google může podobný přístup dostat do soukolí řady soudních sporů nebo dokonce svatých válek – a to i když se tím pro většinu uživatelů komfort vyhledávání zvýší. Potřebuje firma, podnikající na celém světě, kde navíc čelí požadavkům vlád a regulátorů, zrovna tohle? Z tohoto hlediska pak plyne otázka, co by žebříček Knowledge-Based Trust mohl přinést samotnému Googlu. V zásadě přitom své vyhledávání ani inovovat nepotřebuje – když už, pak spíše obohacovat o propojení s jinými technologiemi.
Znalosti nejen pro vyhledávání
Práce na databázích znalostí ale může přinést velmi zajímavé výsledky i mimo samotné vyhledávání. Spoustu otázek se Google například může pokoušet zodpovídat přímo, firmě navíc zatím chybí asistenční technologie srovnatelná s Apple Siri, a tak dále.
Již před více než deseti lety zde na Lupě vyšel článek zakladatele tohoto serveru Marka Antoše, že Google používá při rozhodování o pravopisu domněnku, že správný je ten tvar, který má nejvíce výskytů. Bylo by analogicky třeba zajímavé, kdyby se informace z Knowledge-Based Trust ve smyslu „většinový pohled internetu“ shromažďovaly nejen pro vyhledávání, ale byly k dispozici i samy o sobě.
Do jisté míry by suplovaly průzkum trhu nebo veřejného mínění, takže například marketingoví specialisté či političtí stratégové a poradci by za přístup k takové databázi byli nejspíš ochotni slušně zaplatit.
Na úplný závěr ještě jedna kuriozita: dost článků o nové technologii Googlu se odkazuje na časopis New Scientist. Text článku na tomto webu uvádí i další obdobné technologie: co analogického provádí Microsoft, zmiňuje se zde myšlenka nepoužívat důvěryhodnost při vyhledávání, ale plug-in do prohlížeče, který řekne, co si o zobrazené stránce myslí (nakolik je to podobné třeba webových štítům chránícím proti podvodným webům nebo antispamovým filtrům?).
A ad samotný New Scientist: ano, je to oblíbený zdroj, z něhož tu a tam čerpá u nás i jinde po světě skoro každý, kdo píše o vědě. Měli bychom mu ale věřit? Greg Egan (matematik a autor sci-fi v tom nejlepším slova smyslu) se na adresu tohoto časopisu vyjádřil cca takto:
…a sensationalist bent and a lack of basic knowledge by its writers was making the magazine's coverage sufficiently unreliable to constitute a real threat to the public understanding of science.
Co na to Google, jak ohodnotí New Scientist z hlediska důvěryhodnosti Knowledge-Based Trust? Třeba se to někdy dozvíme.
Leckdo jistě namítne, že posuzovat pravdivost a odhalovat bludy máme svým kritickým rozumem, ne si to nechat naservírovat zvnějšku. I s tím lze polemizovat. Jistý myslitel pravil, že pokrok civilizace nespočívá v dokonalejším přemýšlení, ale v tom, kolik činností je možné naopak provádět bez přemýšlení (ano, mohl bych přemýšlet, kdo to řekl, ale kdybych to opravdu potřeboval vědět, bylo by zřejmě jednodušší si to dohledat).
ČLÁNKY DO MAILU