VARIANTY ŘEŠENÍ
Šlo by to jinak?
Popsali jsme si dvě nejvýraznější formy, kterými se projevuje neefektivita duševních monopolů a kterými je naše společnost poškozována. Ve vzduchu však nadále visí otázka: šlo by to jinak? Svět není dokonalý a dokonalá řešení nemusejí vůbec existovat. Skoro v každé oblasti lidské činnosti se musíme spokojit se second bests, s tím nejlepším z možného. Co když je duševní monopol také takovým second best?
To je pozice, ve které bychom se dnes měli nacházet, ale nenacházíme. To jsou otázky, které bychom si měli klást, ale neklademe. Duševní monopol je sociálním konstruktem a jako takový by měl sloužit společnosti. Máme právo (a civilizační i etickou povinnost) jej modifikovat způsobem, který bude maximalizovat pokrok, kreativitu a zároveň dostupnost výsledků tvůrčí činnosti. Nástroje k tomu máme: abstraktní ekonomické modely (například mechanism design, reverzní teorii her) či historickou zkušenost. A především živé experimenty vyvolané technologickým pokrokem, internetem, pirátstvím i rozdíly mezi právními systémy různých zemí.
Hudební průmysl jako příklad úspěchu
Pozorujeme například, že příjmy hudebního průmyslu z nahrávek klesají volným pádem a zároveň kvantita a především kvalita hudební produkce neprochází žádným negativním vývojem. Hurá! Dnes již tedy můžeme směle prohlásit, že by se hudební průmysl se zánikem či výrazným omezením duševního monopolu dokázal vypořádat. Můžeme to tvrdit, protože se tak již stalo!
Hudební průmysl byl prvním a pirátstvím nejvíce zasaženým tvůrčím odvětvím. Armageddon, který byl jeho představiteli dlouho předvídán, jednoduše nenastal a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec kdy nastane. Mohou nám nyní tvrdit, že filmy, software, knížky, články či oblast patentů jsou zcela jiná odvětví tvůrčího průmyslu se zcela jinou ekonomikou. Je to jistě pravda, každé odvětví má své specifické prvky. Ale přesto nám nepoměr mezi dekádou strašení a realitou dneška v hudební oblasti dává dobrou indicii, že ani v jiných oblastech by to možná nebylo tak horké.
Osobně žádný pevný názor, kam až bychom v omezování duševního monopolu mohli zajít, nemám. Možná bychom jej měli zrušit úplně, možná jen odstranit ty nejkřiklavější nesmysly. Možná se jedno řešení ukáže schůdné pro všechna odvětví, možná budeme muset v každém postupovat trochu jinak. Pro inspiraci bych na závěr článku chtěl uvést několik možných reforem duševního monopolu, které by měly mít v diskusi prostor a o kterých bychom měli vážně uvažovat.
Omezení lhůt
Duševní monopol dnes trvá od 25 let u patentů až po „70 let po smrti autora“ u autorského práva. Jednou z možností, jak omezit neefektivitu způsobenou problémem dlouhého ocasu a transakčních nákladů, je lhůty výrazně zkrátit. Zkrácení by sice šlo proti současnému trendu, ale na rozdíl od něj by dávalo nějaký smysl. V případě autorského práva je velká většina zisků autora realizována v prvních několika letech. Ochrana prodloužená na desítky let zvyšuje diskontovaný očekávaný příjem z díla jen velmi minimálně, brání však v tvorbě odvozených děl. Pro zájemce o tvorbu odvozeného díla je totiž často neúměrně obtížné vůbec vypátrat, kdo je aktuálním držitelem duševního monopolu k dílu originálnímu.
Omezení lhůty by také zmírnilo náklady mrtvé váhy. Zákazníci „z dlouhého ocasu“ jsou pravděpodobně trpělivější a možná by těch 5 let do expirace počkali. Kdybych si mohl pustit jakýkoliv film starší 5 let, má motivace pirátit novější věci by výrazně klesla. Fakticky by se tedy jednalo o cenovou diskriminaci, kterou – na rozdíl od obecného povědomí – ekonomové obvykle vnímají pozitivně. Bohatší a netrpělivější by zaplatili potřebně vysokou cenu a získali dílo hned, chudší a trpělivější by konzumovali díla starší. Autor by dostal zaplaceno a dostupnost děl byla méně omezená, neboli vlk se nažral a koza zůstala skoro celá.
Creative Commons s opt-outem
Další užitečnou změnou by bylo otočení logiky licence Creative Commons. Dnes je dílo podrobeno svobodné licenci, pouze pokud je tak explicitně označeno. Ale mohlo by to být naopak. Zákon by mohl stanovit, že svobodná licence platí vždy, když tvůrce dílo neoznačí jinak. K čemu by to bylo dobré? Spousta lidí se s CC licencí neobtěžuje, protože z ní nemá přímý osobní užitek. Pokud by se opt-in změnil na opt-out, jsem přesvědčen, že by se u některých druhů obsahu poměr svobodných a nesvobodných licencí zcela otočit. Co tato změna neřeší? Velcí producenti tvůrčího obsahu by téměř jistě označovali vše, duševní monopol by se příliš neoslabil.
Creative Commons s opt-outem a registrem
Předchozí návrh by však šlo vylepšit. Označení bychom mohli nahradit registrací. Ta by mohla být navíc podmíněna registračním poplatkem. Efekt by byl podobný jako dnes u patentů – ochrana by nebyla automaticky přiznávána každé maličkosti, ale pouze dílům, u kterých tvůrce může rozumně předpokládat velkou příležitost zpeněžení. Této změně by se ovšem snáze přizpůsobili velcí komerční producenti než malí tvůrci bez zkušenosti s registračním procesem a jeho smyslem.
Povolení nekomerčního sdílení
Zachovat duševní monopol, ale povolit jakékoliv nekomerční sdílení. To je základem programu českých i jiných evropských Pirátských stran. Zdá se, že tento poněkud vágní záměr reflektuje především jisté antikapitalistické, antiamerické a antikorporalistické tendence Pirátů. Domnívám se však, že může mít racionální jádro. Do značné míry totiž odráží již dnešní stav. Individuální sdílení ve formě vypalování či torrentů je i dnes obtížně postihovatelné. Na druhou stranu provozování velkých, komerčních služeb, které by duševní monopol porušovaly, je téměř nemožné.
Boj proti pirátství jej nedokázal zničit, ale dokázal pirátění učinit o dost méně pohodlné. Pirátská scéna má The Pirate Bay, ale nemá Netflix. Má FrostWire, ale nemá Spotify. Jsme proto opět u jisté formy cenové diskriminace. Bohatší zákazníci si připlatí za pohodlí autorizovaných komerčních služeb. Odměnou jim je vyšší rychlost, lepší rozhraní, méně hledání a bezpečnost. Chudší zákazníci se sice k obsahu dostanou také a zadarmo, ale musí pro to něco vytrpět. Chtějí-li vidět poslední díl Californication, jsou odkázáni na Kinotip. S jeho mizernou rychlostí, nízkou kvalitou obrazu a pop-up reklamou na porno. A jak jsme už říkali: ekonomové cenovou diskriminaci považují za dobrou věc.
Co je slabinou této cesty? Je jí vymezení slova „nekomerční“. Znamená nekomerční, že já z toho nemám žádný zisk? Co když jej realizuji nepřímo? Co když z toho mají zisk osoby se mnou spojené? Co když toto „nekomerční“ sdílení probíhá prostřednictvím komerčních služeb? Je nekomerčním sdílením nahrání seriálu na Ulož.to? Napasovala by se do této kategorie i služba Grooveshark, přestože zvenčí vypadá skoro jako Spotify? Nebylo by touto výmluvou zákon příliš snadné obcházet? Než dojde na reformování duševního monopolu, budou si Piráti tyto otázky muset vyřešit. V principu se však nezdají být neřešitelné.
Úplné odstranění duševního monopolu
Tento radikální postup obhajují nejlépe ekonomové Boldrin a Levine v knize Against Intellectual Monopoly. Domnívají se, že historicky je duševní monopol minimálně tak velkou brzdou pokroku jako jeho stimulací a dokládají to celou řadou příkladů sahajících až do 19. století. Jak by ale tvůrci bez ochrany poskytované duševním monopolem mohli prosperovat? Boldrin a Levine tvrdí, že by si díky levnější digitální distribuci a především „náskoku prvního na trhu“ i tak udrželi dost tržní síly k umoření počáteční investice. Nedokonalý příklad bychom mohli vymyslet i sami. Wikipedii může kdokoliv legálně a do posledního písmenka zkopírovat. Přesto patří mezi deset největších internetových serverů a žádná jeho kopie nebude ani v prvním tisícovce. Být první a originál je jednoduše výhoda.
Boldrin a Levine ale připouštějí, že některá odvětví by mohla podporu potřebovat. V takovém případě však může být vhodnější přímé financování z veřejných rozpočtů než pokřivování trhu duševními monopoly. Produkty tvůrčí činnosti jsou svou podstatou veřejné statky v ekonomickém smyslu. Jiné veřejné statky (policie, životní prostředí, čistota) často zajišťuje stát, tak proč by nám to v tomto případě mělo vadit? Navíc například velká část výzkumu je již hrazena z veřejných zdrojů.
Boldrin a Levine především odmítají, že by zrušení duševního monopolu vedlo k zaměření výzkumu méně užitečnými směry. Namítají kupříkladu, že velká část medicínského výzkumu dnes vůbec nesměřuje do nových objevů v nových oblastech. Pokud někdo přijde s průlomovým objevem (Viagra) a duševní monopol mu přinese obrovské zisky, ostatní farmaceutické firmy se tuto patentovou překážku snaží obejít. Soustředí se proto na nalezení léku s identickými účinky, který by se však složením od originálu dostatečně odlišoval (Cialis). Místo posunování hranic možného je tak nemalá část výzkumu zaměřena na nalezení jiných cest k témuž.
Pokud nic jiného, argumentace této dvojice ekonomů je natolik silná, že by ani tuto nejradikálnější možnosti neměl nikdo jen tak odmávat a pomyslet si cosi o komunistech. Mějme na paměti: duševní monopol není přirozený stav světa, ale přinejlepším nejmenší zlo.
Snížení postihů
Zmínit si zaslouží i jedna konzervativní možnost: zachování dnešního právního stavu za současného snížení postihů. Někteří právníci se domnívají, že i pravidla, která nejsou většinou lidí dodržována, by měla být zachována, pokud je považujeme za „obecně správná“. Tak například chození na červenou je zakázáno, přestože se ho průměrný měšťák dopouští tak stokrát do roka. Účinně eliminovat pirátství by znamenalo obrovské finanční náklady a zásahy do osobní svobody, které za to možná prostě nestojí. Na druhou stranu dnešní stav, kdy si stát z milionů pirátů každý rok vybere několik jedinců a napaří mu obrovské pokuty, je podobný, jako kdyby policie každý rok jednoho „přecházeče na červenou“ exemplárně zastřelila. Jednoduše to není fér a právo alespoň trochu fér být musí.
Omezená dekriminalizace by znamenala, že velká část společnosti by i nadále porušovala zákony. Ale ne všichni. I kdyby z metra zmizeli všichni revizoři, část cestujících by si tramvajenku stejně koupila. Opět bychom mohli hovořit o prospěšné cenové diskriminaci mezi těmi, kdo pirátit nechtějí a nemusejí a ostatními. V právu by byl zachován morální odsudek „pirátit se nemá“, zároveň by však nebyl doprovázen drakonickými tresty. Rozpor mezi právem a realitou by se poněkud narovnal. Pro většinu společnosti by se z otázky duševního monopolu stalo témat podobně nezajímavé, jako je legalizace marihuany.
Domnívám se, že tato varianta je to nejlepší, čeho dnes tvůrčí průmysl může dosáhnout, není-li již pozdě. Je krátkozraké, pokud se prostřednictvím ACTA/SOPA/PIPA snaží o utužování vymáhání duševního monopolu. Výsledkem totiž nebude méně pirátství, nýbrž radikalizace internetové generace, úspěch Pirátských stran a nakonec i daleko intenzivnější omezení duševního monopolu.
Přepišme právo duševních monopolů!
ACTA zmobilizovala internetovou veřejnost. Vykrystalizoval se jednoznačný konsensus: nechceme akceptovat další omezování osobních svobod kvůli vymáhání duševního monopolu. Věřím, že pokud ACTA projde, bude to poslední úspěšný pokus něco takového protlačit. Co nechceme, tedy víme. Je však na čase ptát se, co chceme. Zda si přejeme duševní monopol zachovat, v kterých oblastech a v jakém rozsahu. Tvůrčí činnost je klíčovým prvkem naší civilizace a náš budoucí úspěch je s ní pevně spjat. Měli bychom být otevřeni i těm nejradikálnějším změnám v radikálně se měnícím světě. Jak praví okřídlené klišé: co bylo včera nemožné, je dnes nepravděpodobné a zítra může být nevyhnutelné.
P.S.: Se souhlasem vydavatele je tento článek včetně předchozích dílů uvolněn pod svobodnou licencí CC BY.
ČLÁNKY DO MAILU