V pondělí jsem zde na Lupě psal o historii „kandidátské koncepce“ eEurope+, skrze kterou se čekatelé na vstup do Evropské unie snažili přiblížit členským zemím ve využití ICT technologií, budování tzv. informační společnosti a v překlenování propasti zvané Digital Divide". Dnes bych se rád podíval na některé zajímavosti ze závěrů ministerské konference v Budapešti, která celý proces naplňování eEurope+ završila a současně „nasměrovala“ desítku přistupujících zemí (i zbývající kandidátské země) k přistoupení k celoevropské koncepci eEurope 2005 a k naplňování jejích cílů.
Co je klíčové podle komisaře Liikanena?
Jedno z hlavních vystoupení měl na budapešťské konferenci stávající komisař pro informační společnost Erkki Liikanen. Z jeho projevu bylo patrné, že asi nejvíce mu leží na srdci nedostatečně rostoucí produktivita práce, kterou mělo zvýšit právě nasazení ICT technologií. Konstatoval mj. že
Nyní, když debaty kolem „nové ekonomiky“ už dávno utichly, většina lidí souhlasí s tím, že hlavním zdrojem růstu produktivity práce v USA byly investice do informačních technologií.
Dále konstatoval, že od poloviny devadesátých let, a prý poprvé za uplynulá desetiletí, roste produktivita práce v EU pomaleji než v USA. Ekonomické studie přitom ukazují, že důvodem jsou vyšší investice do ICT v USA, a zejména pak větší přínos „ICT průmyslu“ a „ICT služeb“ k celkovému růstu společnosti. Tyto segmenty v Evropě samozřejmě existují a fungují také, dokonce i rostou srovnatelně rychle, ale jsou relativně menší a jejich příspěvek k celkovému růstu je proto nižší. Silnou zbraní Evropy, která naopak přispívá k jejímu růstu více než v USA, je oblast elektronických komunikací. Jejich úspěch v Evropě má být dán zejména existující konkurencí na trhu a jednotným standardem mobilních komunikací GSM.
ICT už nejsou prioritou?
Menší růst produktivity práce potvrzuje i předběžná zpráva Evropské komise o postupu naplňování Lisabonského procesu, určená pro nadcházející jarní summit EU v Bruselu. Pro připomenutí: cílem Lisabonského procesu je stát se do roku 2010 nejdynamičtější a nejvíce konkurenceschopnou znalostní ekonomikou …
Předběžná zpráva však konstatuje, že tempo růstu produktivity práce v EU od devadesátých let klesá a nyní se pohybuje někde mezi 0,5 % až 1 % (zatímco v USA se pohybuje okolo dvou procent). Takovéto tempo by na ambiciózní cíle Lisabonského procesu asi skutečně nestačilo. Zpráva pro nadcházející summit vidí dvě hlavní příčiny:
- nízký přínos ICT technologií
- nízké investice (do průmyslu, podnikání atd.)
Náprava, zejména pokud jde o první bod, by se ale neměla ubírat jen cestou dalších masových investic do ICT technologií, ale také cestou dosahování jejich vyššího „take-up“, neboli vyššího (a tudíž i efektivnějšího) využití toho, co již je dostupné a nabízené. EU v této souvislosti hovoří také o „růstu taženém poptávkou“.
Zajímavé je také to, že když Lisabonský proces v roce 2000 startoval, bylo to ještě v době velkého „ICT boom-u“, a právě ICT technologie byly v tehdy chápány jako jeden z nejvýznamnějších „umožňujících“ faktorů (enablers). Proto se také samostatná iniciativa „eEurope“, zaměřená hlavně na zavádění a využití ICT technologií, stala jedním z pilířů celého Lisabonského procesu. Dnes, již po odeznění „bubliny“ kolem ICT, se tyto technologie dokonce vytratily ze seznamu hlavních priorit celého Lisabonského procesu. Ten nyní vypadá následovně (a ICT technologie jsou v něm obsaženy jen nepřímo):
- zefektivnění investic do znalostí a sítí (míněno: hlavně pro vědu, výchovu a vzdělávání)
- posilování konkurenceschopnosti evropských podnikatelských subjektů
- podpora aktivního stárnutí
K čemu využít strukturální fondy?
Cestu vyšších investic do ICT technologií tedy již EU tolik neprosazuje, alespoň ne cestou budování nabídky s očekáváním, že poptávka se nějak dostaví. Určitou výjimkou však jsou investice do dostupnosti broadbandu (alias širokopásmového, správně vysokorychlostního připojení), kterému je přisuzována značná důležitost. Také tento „broadband“ by měl být primárně rozvíjen tržními mechanismy, ale ty nepůsobí stejně (rovnoměrně) jak v hustě obydlených oblastech, tak i v oblastech méně obydlených. Proto EU explicitně vyzývá k využití strukturálních fondů k tomu, aby se dostupnost broadbandu dařilo zajistit i v místech, kde by to samotné tržní mechanismy nedokázaly. Důvod je zřejmý – neprohlubovat, ale naopak odstraňovat potenciální předěl (digital divide) mezi městskými a mimoměstskými oblastmi.
Evropská unie přitom již v červenci loňského roku připravila předběžnou verzi pravidel pro využití strukturálních fondů pro rozvoj elektronických komunikací. V souvislosti s kandidátskými zeměmi pak stanovila následující priority jejich využití v rámci tzv. operačních programů (OP):
- modernizace veřejného sektoru a poskytování on-line služeb tímto sektorem
- podpora e-businessu a středních a malých firem (SME)
- rozvoj lidských dovedností, znalostí, informační gramotnosti a e-zdravotnictví
- rozvoj (regionální) infrastruktury a možností přístupu
Stejně tak byla vytyčena základní pravidla pro konkrétní využití prostředků ze strukturálních fondů. Musí být například dodržen požadavek na otevřenost výběrových řízení, transparentnost financování a také na všeobecnou prospěšnost a dostupnost výstupů. Naopak představa, že by peníze ze strukturálních fondů dostávaly jednotlivé firmy a využívaly je k dalšímu posilování svých pozic na národních trzích a vůči svým konkurentům, do pravidel EU nezapadá.
Na druhou stranu při poměrně striktních pravidlech pro využití strukturálních fondů nejspíše nebude snadné je efektivně využít pro zajištění dostupnosti broadbandu i v méně obydlených oblastech. Když nepřipadá v úvahu, aby peníze z fondů dostávaly přímo jednotlivé firmy na budování své vlastní infrastruktury, měl by ji budovat a provozovat stát jako otevřenou infrastrukturu přístupnou všem operátorům? Nebo by se mělo postupovat nějak podobně jako u univerzální služby, se kterou nebyly moc dobré zkušenosti?
Jak velký je předěl mezi námi a EU?
Je-li celý „kandidátský“ proces eEurope+ završen a přistupující země jsou vyzývány k přistoupení k „členskému“ eEurope 2005 a k naplňování jeho cílů, pak je jistě zajímavé srovnat pozice stávajících členských zemí a zemí nově přistupujících. Přímo na konferenci v Budapešti se představitelé EU vyjadřovali téměř tak, jako by zde žádné významnější disproporce ani neexistovaly:
eEurope+ přivedla přistupující a kandidátské země na dobrou startovací pozici pro přistoupení k eEurope 2005. Od spuštění eEurope+ tyto země dosáhly impozantního (impressive) pokroku při transformaci svých trhů a ekonomik. Liberalizace bylo dosaženo. Vyžadovalo to výraznou restrukturalizaci, včetně oddělení vlastnictví a regulace, a vytvoření regulačních orgánů. Jakmile bude zaveden nový regulační rámec, přistupující země budou dobře vybaveny k tomu, aby umožnily rozvoj moderní infrastruktury skrze zlepšené a stabilní podmínky pro investory.
V závěru svého vystoupení dokonce komisař Liikanen vyjádřil názor, že by se nově přistupující země mohly dostat na špici v ICT inovacích, a to díky své silné tradici v oblasti matematiky a aplikovaných věd. Vzhledem k „impresivním statistikám“, které přináší závěrečná zpráva o naplňování iniciativy eEurope+, je prý dokonce možné i to, že nové členské země začnou v některých oblastech předhánět stávající členské.
No, to je hodně optimistický názor. Na druhou stranu stále přetrvávají významné rozdíly mezi přistupujícími a stávajícími členskými zeměmi. Na jeden z nich upozorňují i závěry z konference v Budapešti:
[konference] bere na vědomí skutečnost, že i když počítače stojí všude víceméně stejně, existuje zde značná disparita mezi kupní silou – a to se projevuje v míře zapojení občanů do aktivit informační společnosti
Na rozdíl v koupěschopnosti obyvatel upozornil mj. i hostitel konference, maďarský ministr informatiky a telekomunikací Kalman Kovacs. Podle něj si průměrná rodina ze stávajících členských zemí může pořídit nové PC za průměrný týdenní příjem. V Maďarsku je to za více jak měsíční příjem. Šlo zřejmě o narážku na následující srovnání ze závěrečné zprávy eEurope+, které ukazuje, jak velkou část průměrného měsíčního příjmu domácnosti „spolkne“ pořízení domácího PC.
 |
Je-li to v EU, při dané metodice, někde na úrovni týdenního příjmu, mělo by to odpovídat cca 25 %. V Maďarsku pak při stejné metodice vychází na 125 procent a v ČR dokonce na 146 procent. Na druhou stranu v rámci stejného průzkumu mělo doma osobní počítač na 57 procent Čechů (viz tmavější sloupec) a jen 27 procent Maďarů.
ČLÁNKY DO MAILU