Současným trendem při zlepšování výkonu je proto end-to-end performance, tedy aby síť poskytovala dostatečně kvalitní parametry na celé trase, až po koncové uzly.
Americký projekt Internet2 zřídil pro tento účel iniciativu nazvanou End-to-End Performance Initiative (E2Epi). Američané tedy nakonec ustoupili od své pověstné rovnice
quality of service = bandwidth, bandwidth, bandwidth,
již razili v devadesátých letech, kdy Evropa usilovně experimentovala s ATM. Ukazuje se, že poskytnout dostatečně „tlusté“ trasy ve všech částech sítě není ani v USA samozřejmostí a že k dosahování špičkových výkonů potřebují nástroje pro lokalizaci úzkých míst.
Právě detekce zdroje problémů je asi největším oříškem. Že aplikace neběží, jak by si uživatel představoval, se zjistí snadno. Když už se ví, kde je úzké místo, jeho odstranění často nebývá obtížné. Ovšem právě lokalizace problému je se současnými prostředky velmi komplikovaná a vyžaduje jak expertní znalosti, tak naměřená data, z nichž může vycházet. A do této oblasti směřuje úsilí E2Epi.
Jeho nejvýznamnějším projektem má být Performance Initiative Performance Environment System (piPES) – platforma pro zjišťování výkonnostních nedostatků v síti. Jejím základem jsou měřicí stanice (Network Measurement Station, NMS) rozeseté po síti a vybavené potřebným softwarovým vybavením. Ty provádějí měření dvou druhů – jednak pravidelné rutinní testy a vedle nich pak měření na žádost. Výsledky měření se ukládají do centrálně řízené distribuované databáze.
Pokud má uživatel pocit, že síť nevykazuje očekávané výkonnostní parametry, obrátí se na piPES a vytvoří požadavek na provedení testu. Aby se snížilo riziko zneužití a zahlcení systému, probíhá v této fázi ověření jeho totožnosti a oprávnění vznést daný požadavek. Je-li úspěšné, systém provede žádané měření, jeho výsledky případně zkombinuje s daty z pravidelných testů, vše vyhodnotí a prezentuje uživateli. Ve výsledku by piPES měl identifikovat slabé místo a zároveň poskytnout informaci o zodpovědné osobě, na niž by se uživatel měl obrátit s žádostí o nápravu.
Měření ve skutečnosti nebude probíhat přímo (to v podstatě nelze technicky realizovat), ale budou do něj zapojeny měřicí stanice poblíž testované trasy. Měření se pak bude skládat z několika úseků – od počátečního počítače k první měřicí stanici (první míle), trasy mezi stanicemi a závěrečného úseku mezi poslední měřicí stanicí a cílovým strojem (poslední míle). Právě první a poslední míle hrají podstatnou roli. Jednak je obtížné je měřit, protože koncové stanice nebývají vybaveny potřebným softwarem, ale zároveň právě zde se v řadě případů skrývá příčina problému. piPES se proto snaží vyvinout vhodné programové vybavení, jež by zmíněné nedostatky odstranilo.
Popsaný systém teprve vzniká. Nicméně vedle něj již aktivita E2Epi vytvořila řadu podpůrných materiálů, doporučení, případových studií a návodů. Najdete je na stránce projektů E2Epi, dojem ale poněkud kazí, že některé z textů jsou již staršího data.
Také starý kontinent a jeho akademická páteř GÉANT2 se zabývá podobnými problémy. V rámci projektu GN2, o jehož startu jsme vás informovali v loňském roce, má měření a zlepšování výkonu mezi koncovými stanicemi na starosti aktivita JRA1 (Joint Research Activity 1; Společná výzkumná aktivita, nic pro J. X. Doležala).
V porovnání s americkým projektem je podstatně mladší, takže její měřicí systém například ještě nemá jméno. Momentálně se zabývá jeho koncepcí a návrhem. Sympatické je, že pracovní dokumenty jsou volně dostupné a i jejich příprava prostřednictvím Wiki svědčí o otevřeném a týmovém přístupu.
Oba projekty o sobě pochopitelně vědí a spolupracují navzájem. Cílem je oba měřicí systémy pokud možno propojit do té míry, aby bylo možné zmiňovaná měření provádět i mezikontinentálně.
ČLÁNKY DO MAILU