O tomhle pořadu se šíří a píší neuvěřitelné věci. Dílo režisérů Davida Ondříčka a Jiřího Volka podle scénářů Marcely Pecháčkové je přirovnáváno svou atmosférou, snímáním, svícením k dílům Davida Finchera. Jinde českou hvězdnou kuchařku srovnávají s Nigellou Lawson nebo Donnou Hay. Dita sama prohlašuje, že ji Nigella baví. A má ráda Jamieho Olivera.
Způsob mluvy Pecháčkové by mohl připomínat dokumentární film tím, že se vyjadřuje lidově, zásadně nespisovně. Ale ono to působí až parodicky hraně, jak za žádnou cenu neřekne nic spisovně – vona vlastně, ta ženská, mluví jako ňákej kanál zrovna vylezlej ze čtyřkovýho pajzlu. V kontrastu s tím působí její dokonalá upravenost, oblečení a líčení, čímž si, také marně, hraje na skutečnou dámu.
Vlastně je to taková přerostlá a zestárlá, nepovedená Líza Doolittlová z Pygmalionu nebo My Fair Lady. K „dokonalosti“ chybí, aby si při vaření občas zazpívala a zatančila (nevím, zda to v některých dílech neprovedla, ale trochu pochybuji). Jenže aby to bylo opravdu dokonalé, musela by Pecháčková být buď dobrá herečka, nebo tzv. přirozený talent od Boha, jako byl Menšík. Není ani jedno, ani druhé.
Ta záměrná nesourodost mnoha aspektů činí pořad pro diváky jistě zajímavějším, než jsou nějací nesmyslní Kluci v akci a podobní „umělci“, kteří jen cokoliv uvaří, bez sebemenší invence své nebo režiséra.
Jistěže je fajn, když Dita vyráží do exteriéru, v posledním díle na horskou dráhu. Otázka je, proč na ni šla. Všechno má mít nějaké dramaturgické odůvodnění. Zde na ni šla proto, že ji náhodou napadlo na ni jít. To není příběh, to je střípek, divák nyní ví, jak se Dita odreagovává. Myslím, že kdybych snědl to, co Dita uvařila, a pak šel na horskou dráhu, ty dobroty by se ve mě dlouho neudržely. Ale to jen tak na okraj. Pecháčková má prostě výdrž a silný žaludek.
Kuchyň je v tomto případě doslova aseptická. Nikdo normální takovou kuchyň nemá, skoro to vypadá jako kuchyně mimozemská. Všechno je tak vypulírované, nikde stopa po špince, mastnotě, ukápnutí čehokoliv. Tvůrkyně jídel v ní je sama a vaří hlavně pro sebe. V posledním díle neustále zdůrazňovala, jak co z toho, co uvařila, sní. Inu, je to na ní opravdu vidět. Dita je pořádný cvalík.
V posledním dílu, v Jídlech pro duši, uklohnila dýňový cheesecake – což je dort – líčka na víně s bramborovou kaší a slepičí polévku. Ta jídla vypadala mimořádně těžká, sytá a Dita, pokud je nebo alespoň značnou část z nich snědla, musela během natáčení přibrat dobrých pět kilo. No, něco snad věnovala obsluze horské dráhy, aby ji nechala projet se, i když už bylo pozdě. Jistěže je tenhle pořad zajímavější, pro oko diváka, který neprahne jen po receptech, koukatelnější než většina ostatních českých kuchařských pořadů. Pochopitelně s výjimkou nepřekonatelného Pohlreicha.
Otázkou zůstává, proč české televize na natáčení kuchařských show tak strašlivě šetří. Proč vlastně spoří na všem, co vyrábějí? Je vážně zájem televizí za každou cenu zaplňovat vysílací čas levnými pořady, které se, na rozdíl od zmiňovaných pořadů Jamieho nebo Nigelly, nikam do cizích televizí neprodají? Mimo jiné, Nigella vaří pro lidi, pro své známé, přátele, režíroval jsem jednu řadu českého znění, takže jsem to poznal zblízka. Ona je celá rozzářená, dělá chuťovými senzacemi radost řadě strávníků. Dita naopak dělá radost prakticky jen sama sobě a svému kyprému bříšku.
Vážně není možné přicházet do televizí s originálními a nelevnými nápady? Opravdu to spěje k dramatům typu „Co máme ve špajzu“, kde bude někdo divákům dlouze vysvětlovat v malé, zatuchlé a tmavé místnosti, co by měli a co by neměli z potravin skladovat mimo lednici a mrazák? A legrace vznikne tím, jak bude v onom malém prostoru shazovat pupkem nebo poprsím z regálů konzervy, zeleninu, ovoce atd. proto, že to ani jinak nepůjde? V takovém špajzu by taková Halina byla úžasná. A Dita, bude-li se dál přecpávat, za pár let také.
ČLÁNKY DO MAILU