V závěru minulého týdne přinesla média zprávu o tom, že v Japonsku byla slavnostně podepsána dohoda ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). Formálně v českém překladu: Obchodní dohody proti padělatelství.
Zareagovala na to i naše masová média, a třeba veřejnoprávní ČT1 z toho v neděli udělala dokonce hlavní bod svého večerního zpravodajství (shlédnout). A hned si všimla jedné velmi podstatné věci: že z dikce dohody (plné znění v češtině) vlastně není jasné, co a jak při její účinnosti hrozí.
Kontroly na hranicích?
Česká televize divákům předestřela jeden z možných důsledků dohody ACTA: kontroly počítačů (ale třeba i mobilů, přehrávačů atd.) na hranicích, zda v nich není nějaký obsah porušující autorská práva.
A zcela správně se ČT také pozastavila nad tím, jak by to asi muselo fungovat: cestující, kteří překračují hranice, by zřejmě museli sebou vozit doklady jednoznačně prokazující způsob nabytí prakticky veškerého obsahu, který mají ve svých počítačích, tabletech, PDA, mobilech a obdobných zařízeních, samozřejmě včetně nejrůznějších přehrávačů. Praktické, ne?
I toto nebezpečí, kterého si všimli už i někteří čeští europoslanci a europoslankyně, podle mého názoru hezky ukazuje hlavní problém celé dohody: pod pláštíkem lepší ochrany autorských práv se zde „velcí prostředníci“ snaží zachovat své pozice a ubránit se výraznějším změnám svých obchodních modelů. A hlavně: stylem „na prostředky nehleďme, ať to stojí, co to stojí“.
Čtenářům Lupy snad netřeba připomínat, že původně chtěli zavést odpojování od Internetu (po vzoru francouzské digitální gilotiny), odpovědnost třetích stran (providerů, za činy jejich zákazníků), či již zmiňované kontroly na hranicích a další „vymoženosti“. A jelikož dobře věděli, že takovéto věci jim jen tak neprojdou, vymysleli fintu s obchodní dohodou, jejíž přípravu se snažili držet v maximálním utajení. Zejména před těmi, na které by měla dopadnout.
To se ale zcela nepodařilo, a veřejnost přece jen dokázala vytvořit určitý protitlak, jehož výsledkem bylo odstranění či alespoň oslabení těch nejostřejších požadavků. Jenže i to, co v dohodě zůstalo, je formulováno tak „právnicky“ (rozuměj: vágně), že se musí složitě zkoumat, co vlastně ACTA přinese a zda se slučuje s tím či oním.
Nás, jako členy Evropské unie, zajímá hlavně to, zda se slučuje s evropským acquis (unijním právem). Což vůbec není jasné.
Jak je to formálně?
Pojďme nyní zpět k formalitám: dohodu ACTA v Japonsku slavnostně podepsalo celkem 8 zemí (oficiální komuniké). Konkrétně Austrálie, Kanada, Japonsko, Jižní Korea, Maroko, Nový Zéland, Singapur a USA. Přítomni byli i představitelé dalších tří (z celkem 11) jednajících stran, které dohodu připravovaly: EU, Mexika a Švýcarska. Ti ale dohodu (dosud) nepodepsali.
Formální postup je přitom takový, že jednotlivé státy, které chtějí k dohodě přistoupit, ji nejprve podepíší. Pak ji musí ještě schválit, formou ratifikace či jinou srovnatelnou formou (podle příslušných národních legislativ) - a u depozitáře dohody (kterým je Japonsko) deponovat ratifikační listiny.
Teprve po šesté ratifikaci (přesněji: po deponování ratifikačních listin od šestého signatáře a po uplynutí 30 dnů) dohoda vstupuje v platnost. Samozřejmě jen pro ty země, které ji podepsaly a ratifikovaly.
Z tohoto pohledu je nynější slavnostní podpis osmi signatáři jen dalším dílčím krokem na asi ještě dlouhé cestě k platnosti dohody ACTA. Podpis osmi signatářů umožňuje, aby nejméně šest z nich dohodu ratifikovalo – a teprve pak (a jen pro ně) začne platit. A teprve pak se asi pozná, co vlastně přinese.
Jak je to s ratifikací?
Dohoda ACTA tedy obecně počítá jak s podpisem (od každé přistupující strany), tak i se schválením. Zde se ale nemusí vždy jednat o ratifikaci, protože různé země mohou mít různá pravidla pro své přistoupení k mezinárodním dohodám, či smlouvám. V praxi pak záleží i na tom, jak ta která strana dohodu ACTA kvalifikuje: jaký jí přisoudí právní statut.
Tak třeba v USA se snaží chápat dohodu ACTA jako takový druh dohody, který nepotřebuje klasickou ratifikaci v Senátu. Prý hlavně díky tomu, že nemá nijak měnit již existující právní řád (v USA). Proto by prý měl stačit podpis exekutivy, zatímco Senát by smlouvu ratifikovat nemusel (neměl).
Nicméně ani v USA tento názor není jediný. I zdejší právníci, zejména ti z akademické sféry, rozporují názor že jde o dohodu, kterou není nutné ratifikovat – a dovozují opak. Viz třeba tento rozbor, který z dohody ACTA dělá dokonce zajímavý „ústavní problém“.
Zajímavé je, že USA poslaly do Japonska k podpisu dohody zástupce (přesněji: zástupkyni) pouze na úrovni náměstka ministra, Miriam Sapiro.
To jiné země mají jasno: třeba Austrálie a Nový Zéland, kteří dohodu již podepsali, ratifikaci plánují. Nejasno je naopak u Kanady, Maroka, Japonska, Jižní Koreje a Singapuru.
A co EU?
Nás pochopitelně nejvíce zajímá, jak je to s Evropskou unií, jejímiž jsme členy. A zde je to také hodně zajímavé.
Například proto, že dohodu sice sjednávalo 11 zemí včetně EU, ale ta jednala za svých 27 členských zemí. Takže sjednaná dohoda má vlastně 37, a nikoli 11 stran. Fakticky to ale příliš neznamená, vzhledem k již zmiňovaným podmínkám nabytí platnosti - 30 dnů po šesté ratifikaci, případně podpisu bez nutnosti ratifikace (jako v případě USA).
Důležité je spíše to, že EU dosud nikdy nesignalizovala, že by usilovala o stejný model jako v USA, tedy nechat „projít“ dohodu ACTA bez ratifikace parlamentem. S ratifikací se v EU počítá – ale vzhledem ke struktuře EU není zcela jasné, zda bude stačit jedna „centrální“ ratifikace unijními orgány, nebo zda bude zapotřebí, aby dohodu ratifikovaly všechny členské státy.
Zatím vše nasvědčuje druhé variantě. Tedy tomu, že dohodu budou ratifikovat i jednotlivé členské země. Důvody jsou stále stejné, jaké jsem popisoval ve svém minulém článku na téma dohody ACTA zde na Lupě: protože ACTA zasahuje i do oblasti trestní odpovědnosti. A v té si příslušné pravomoci zachovaly členské země, a nedelegovaly je do Bruselu.
Hlavní spory se teď v EU vedou o tom, zda vůbec lze dohodu ACTA ratifikovat, kvůli tomu zda je či není v rozporu s unijním právem (acquis). Zatímco původní vyjednavači, kteří se účastnili sjednávání dohody, tvrdí, že v souladu s unijním acquis je a nebude vyžadovat žádné jeho změny, objevuje se stále více názorů, rozborů a studií, které dokazují pravý opak.
Nejnověji to dokládá například studie, kterou si nechalo vypracovat Generální ředitelství pro vnější politiky Unie. Či studie kompatibility dohody ACTA s evropskou konvencí o lidských právech, která má být zveřejněna zítra.
Ve hře je ale i posouzení dohody ACTA ze strany Evropského soudního dvoru, zda je v souladu s unijním právem, jak o to žádají někteří europoslanci. A to i přes aktivní odpor „Velkého obsahu“.
Proč EU dosud nepodepsala?
Jestliže se na úrovni EU bude dohoda ACTA ratifikovat, ať již pouze centrálně či všemi členskými zeměmi, proč minulý týden nedošlo k jejímu podpisu i ze strany Evropské unie? Proč ji ona ještě nepodepsala?
I zde je určitý problém, protože není zcela jasné, za jakých podmínek může takovouto dohodu podepsat nějaký zástupce EU: musí k tomu míst souhlas unijních orgánů, nebo nemusí?
Obecné pravidlo by mělo být takové, že mezinárodní dohody podepisuje Komise, resp. jí určený zástupce, a že k tomu má souhlas (zmocnění) od Rady Evropské unie. Pak následuje ratifikace parlamentem, ať již evropským či národními parlamenty.
Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) ale zatím žádné takové zmocnění nevydala. Prý ani nemohla, neboť ještě prý nejsou dokončeny překlady samotné dohody ACTA do úředních jazyků všech členských zemí. No, takže asi tento český překlad bude pouze neoficiální.
Podle dostupných zdrojů nelze očekávat, že by EU podepsala dohodu ACTA dříve, než za několik měsíců. A co bude pak, se ještě uvidí.
ČLÁNKY DO MAILU