Pro běžného konzumenta elektronických médií přináší digitální televize především rozšíření nabídky programů. Zatímco dnes jsou celostátně dostupné pouze tři terestricky vysílající televizní kanály, dá se předpokládat, že v cílovém stavu jich bude digitálně vysílat osm. Zároveň bude možné přijímat několik rádiových stanic a provozovat interaktivní aplikace (například zpravodajský servis k právě běžícímu sportovnímu přenosu) – pokud bude mít uživatel k dispozici zpětný kanál. Nevýhodou je potřeba investovat do digitálního dekodéru (či spíše převodníku) nebo nového televizního přijímače.
Pro provozovatele televizního vysílání bude proces digitalizace představovat potřebu investic (i když v nejjednodušším případě pouze do profesionálních MPEG-2 kodérů) a zostřenou konkurenci.
Provozovatelé telekomunikačních služeb se mohou těšit na příležitost nabídnout služby multiplexování (složení různých programů do jednoho kanálu) a na zabezpečení služeb souvisejících s poskytováním zpětného kanálu koncovým uživatelům.
Pro státní orgány představuje zavádění terestrické digitální televize především další konvergenci mezi regulací elektronických médií a regulací telekomunikací. Pro nynější levicovou vládu také znamená sociální problém dostupnost (cena) digitálních dekodérů.
Posledně jmenovanou komplikaci je možné vyřešit citlivým přechodem z analogového na digitální vysílání, kdy budou dostupné obě dvě formy, nicméně takový scénář kvůli omezenosti počtu frekvencí (a s nimi počtu multiplexů, respektive kanálů) prakticky nebude nutit diváky k přechodu (= k nákupu dekodéru). Zároveň zpozdí nástup konkurence, protože v přechodném období bude k dispozici pouze omezený počet kanálů (aktuálně je připraven plán na provoz dvou multiplexů po čtyřech kanálech), které obsadí pravděpodobně z velké části současní vysílatelé.
Související problematikou je umístění veřejnoprávních programů do multiplexů. V současné době existují dvě představy. První předpokládá, že veřejnoprávní média dostanou k dispozici jeden vlastní multiplex (do kterého kromě stávajících televizních programů ČT1 a ČT2 spadnou rozhlasové programy Českého rozhlasu a dva nové televizní programy ČT3 a ČT4). Druhá je založena na představě, že „nasazování“ veřejnoprávních programů do multiplexů bude v kompetenci RRTV. Meziresortní skupina pod vedením ministerstva informatiky se kloní k druhé variantě, první varianta je však prosazována poměrně vlivnou lobbistickou partou uvnitř sociální demokracie – takže není jisté, která varianta zvítězí.
Druhým problémem je překrývání kompetencí. Zatímco dnes, v analogovém světě, přiděluje přímo vysílací frekvence (stejně jako vysílací licence) Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), vysílání terestrické digitální televize je organizováno v tzv. multiplexech (představme si je jako balík více programů šířený najednou). Multiplexů budou na českém území řádově jednotky (po vypnutí analogového televizního vysílání až šest). Dá se předpokládat, že za vnitřní organizaci a provoz multiplexů budou zodpovědní telekomunikační operátoři (často je kromě Českých radiokomunikací zmiňován také Český Telecom). Provoz telekomunikačních operátorů reguluje ČTÚ. O nalezení „správného místa“ rozdělení kompetencí se snaží nový zákon o elektronických komunikacích. V diskusích nejčastěji zaznívá, že by licence na vysílání měla přidělovat RRTV, zatímco licence na provozování multiplexu ČTÚ.
Třetí diskutovanou problematikou je forma přidělování licencí na provozování multiplexů. Momentálně se předpokládá, že ČTÚ bude vydávat licence na provoz veřejné telekomunikační sítě (jelikož jde prakticky o frekvence, můžeme proces přirovnat k výběrovým řízením na licence GSM nebo FWA operátorům). Zde existují tři varianty – přidělení přímo bez výběrového řízení, multikriteriální výběrové řízení nebo dražba. Momentálně je favoritem výběrové řízení, nicméně vzhledem k tomu, že vláda všemožně hledá zdroje peněz, není vyloučena ani dražba. Mezi zájemci budou pravděpodobně subjekty, které se digitálním vysíláním dlouhodobě zabývají (Czech Digital Group a České radiokomunikace), zájem projevuje i Český Telecom, který však nebyl do začátku listopadu schopen podat ani formálně správnou žádost o experimentální vysílání. Doufejme, že se nenaplní katastrofické scénáře, které poukazují na možný konflikt zájmů, kdy vysocí státní úředníci podílející se na zavádění digitálního vysílání sedí zároveň ve statutárních orgánech Českého Telecomu. Pokud bude vyhlášeno výběrové řízení, je pravděpodobné, že se do něj zapojí další telekomunikační operátoři.
Nakonec jsem si ponechal potíž, kde se ekonomická realita nejvíce střetává s ideologií vládnoucí strany. Tím je podpora digitalizace na straně diváků/posluchačů. Běžný digitální dekodér je ve vyspělých státech EU k mání za cenu pod 100 eur, což znamená pod 3000 korun (která setrvale klesá). Není to žádná dramatická cena, nicméně někteří členové vládnoucí strany by mohli vyslyšet svá socialistická srdce a neodolat pokušení tyto krabičky dotovat. Je také třeba poukázat na skutečnost, že digitalizace bude znamenat investice telekomunikačních operátorů do technologií a při vzniku dalších televizních stanic půjdou další peníze do jejich provozu – a to nezaplatí nikdo jiný než diváci (ať již formou daní, koncesionářských poplatků, poplatků za placenou televizi nebo zvýšeným podílem reklamy). A tuto částku je velmi těžké odhadnout.
Na závěr bych rád dodal, že si uvědomuji fakt, že výše uvedený článek obsahuje velmi zhuštěné a zjednodušené informace, které nemusí být vždy přesné. Pokládal jsem za potřebné učinit jakýsi výkop i na tomto serveru v diskusi, o kterou česká internetová komunita nejeví příliš velký zájem. Budiž diskuse. :-)
ČLÁNKY DO MAILU