Zkoumat sociologické posuny ve společnosti, jež jsou způsobeny moderní technikou, není nic jednoduchého. Psychologie je zvyklá pracovat s jevy trvajícími desetiletí, ideálně generace a najednou se musí vyrovnat se změnami, ke kterým dochází v rámci několika málo let. Jak to?
Ještě před pěti lety byl v České republice mobilní telefon luxusní výrobek. Dnes je samozřejmostí, která pronikla i do základních škol mezi mnoho žáků stejně samozřejmě, jako kalkulačky. Mobilní telefony od základů změnily svět mezilidské komunikace. Ještě nedávno si lidé museli každou schůzku dopředu pečlivě dojednávat. Dnes se nemusíte bát, že když bude v jedné hospodě plno a půjdete do jiné, opozdivší kamarád vás nenajde – buďto vám zavolá, nebo ještě moderněji pošle SMS. A za dva roky vás už uvidí na displejí svého mobilu s polohou určenou na setinu stupně.
Na děti podobné vlivy působí ještě výrazněji. Přirozeností dětí je napodobovat své rodiče a to už začíná ve Spojených státech způsobovat problémy. Zde je podstatně obvyklejší než u nás, že si rodiče běžně pročítají internetové stránky, aby se dozvěděli, co je nového, poslouchají internetové rádio nebo stahují poslední trailery k novým filmům.
Odborníci hovoří o digitalizaci dětí. Děti do sebe „inhalují“ technologické výstřelky jako samozřejmost a podle některých studií budou děti v USA, které jsou dnes dvou- nebo tříleté, mít o tři roky později zásadní problémy s psaným písmem ve škole. Proč? Jejich rodiče už píší jen na klávesnici…
Možná vám to příjde docela vzdálené, ale kdy naposledy vy jste psali rukou? A kdy jste naposledy použili místo mobilního telefonu budku?
Přiznám se, že i já jsem symptom „digitálního dítěte“ zprvu považoval za učebnicový příklad, jehož skutečných projevů se už asi nedožiju. Vlastní dcera mne vyvedla z omylu, když se naučila psát na klávesnici dříve, než psát rukou. Jsem opravdu moc zvědav, co jí na to řeknou, až začne chodit do školy.
Samozřejmě se může zdát, že celý problém, jenž mají na svědomí digitální technologie a telekomunikace expandující do všech částí našeho života, je naprosto banální. Co na tom, že dítě umí psát na klávesnici dříve, než na papíru, co na tom, že je zcela automaticky zvyklé psát si po Internetu a komunikaci vyřizovat mobilem, SMS nebo emailem?
Pro školský a vzdělávací systém to bude rána (pro ten český už beztak z milosti). Koncepce výuky s ničím takovým nepočítá a ani v USA, kde se začíná být na poplach a nepředpokládá se, že by nové schéma zvládlo přijmout digitální technologie na milost dříve, než do tří let – tedy jen tak tak s příchodem prvních „digitálních dětí“ do školních lavic. Děti se tedy budou lámat násilím na to, aby okamžitě akceptovali něco pro ně tak cizího, jako papírový sešit a propisku.
V České republice sice situace není tak daleko, ale zejména v Praze, kde penetrace moderních technologií i Internetu je vysoká, se na americkou úroveň symptomu „digitálních dětí“ záhy dostaneme. A jsem opravdu zvědav, jak se s tím naše školství vyrovná. Budu mít možnost pozorovat to na vlastních dětech, které sypmtomy „dětské digitalizace“ neklamně vykazují…