V září začne v Nizozemí vycházet plně digitální deník De Correspondent, který chce žurnalistiku dělat jinak, „nově“ — chce vystoupit z povrchní honby za každodenností a původně uchopovat to důležité, zasazovat události do souvislostí. To nám zní povědomě — o podobnou přidanou hodnotu se u nás snaží rovněž čistě digitální deník Insider, který vychází už rok a čtvrt. Získal si za tu dobu asi 1500 předplatitelů (některé účty jsou přitom firemní) a rád by dosáhl na tři tisíce (jak na NetClubu prozradil Andreas Demuth, ředitel Centrum Holdings).
Jenže zakladatelům De Correspondentu se povedlo něco fantastického: v ani ne sedmnáctimilionovém Nizozemí získali už skoro osmnáct tisíc předplatitelů ještě dříve, než začali vycházet. Je tam takový hlad po lepší novinařině? A proč není podobně úspěšný český Insider?
Harald Dunnink (zakladatel agentury Momkai a její hlavní návrhář) a Rob Wijnberg, bývalý šéfredaktor NRC.NEXT a budoucí šéfredaktor Correspondenta.
Žádná reklama, žádní investoři
De Correspondent dostal do vínku pěkný ideový manifest. Ten mimo jiné předpokládá nezávislost na inzerentech, a proto deník nebude nabízet a přijímat inzerci, ale i nezávislost na očekáváních investorů, a proto deník není rozjížděn za peníze investorů, přestože bude provozován jako běžná obchodní firma, která chce dosáhnout zisku. Ale novinařina je prý přednější.
Původce myšlenky Rob Wijnberg si proto předsevzal, že na deník musí vybrat peníze od předplatitelů.
Nespočítali si to přehnaně skromně. Na první rok si stanovili potřebu 900 000 eur. Po šedesáti eurech ročního předplatného to vychází na 15 000 předplatitelů. Nevěděli, zda uspějí, nechtěli mít velká očekávání… Záměr ohlásili 18. března, a jen do druhého dne jim přispělo šest tisíc lidí, a to částkami často vyššími než tou základní.
Protože pak na hlavní straně jakoby neseděla procenta z cíle s počtem předplatitelů, a pozorní do toho vrtali otázkami, raději zakladatelé změnili cíl z 900 000 eur na získání prostě 15 000 předplatitelů, a nynější procenta ukazují tento cíl. Překročit se jim jej podařilo za osm dní, a to už měli vybráno 1,3 milionu eur.
Vybírat přestanou 18. dubna večer a pustí se do vývoje „platformy“. Deník bude nejprve aplikací webovou, ale navrženou i pro zařízení mobilní. Aplikace pro Android a iOS přijdou na řadu později. Vývoj a technickou stránku zajišťuje studio Momkai. De Correspondent by měl poprvé vyjít 18. září. Většina obsahu bude dostupná výhradně předplatitelům. Jen malá ochutnávka zbude pro návštěvníky neplatící; o míře se ještě uvažuje.
Lepší novinařina podle Roba Wijnberga
Manifest z části vychází „z frustrace nynějšími médii“, z povrchní a schematické honby za tím, co „frčí“ právě dnes, přičemž se pomíjejí souvislosti a návaznosti, a otázka po významu zprávy pro čtenáře (po „relevanci“). De Correspondent si však nestanovuje za cíl současná média nahradit; jen je zamýšlí „skromně“ doplnit. Přidat další, jiný pohled. S dosavadními médii si přeje spolupracovat, kdykoli to bude přínosem.
De Correspondent se chce co nejvíce oprostit od schémat. Bude mít denně nový obsah, ale nestanovil si pevný čas vydání. Obsah bude přidávat průběžně. Ani si nestanovil pevné formy: někdy vydá dlouhý, vyzkoumaný článek, jindy krátký sloupek, komentář, rozhovor, třeba jen odkaz, ale také zvukové záznamy nebo video — chystá i vlastní videoprodukci.
Nebude mít rubriky, nebude zprávy „škatulkovat“ — dokonce ani na „domácí“ a „zahraniční“. Význam pro čtenáře hranic nezná. Záběrem se De Correspondent přitom nechce omezovat nijak a psát bude úplně o čemkoli „relevantním“. Přitom nebude autory svazovat a předepisovat jim „agendu“. Chce jim ponechat volnost, aby sami vybírali, co jim připadá „důležitým“. Stavět bude na dobrých autorech, a neklade si za cíl „pokrýt všechno“. Otevřeně se hlásí k tomu, že bude vydávat „subjektivní“ výběr, který nenahradí běžné zpravodajství komoditní, nýbrž je jen doplní.
Čtenáři pro něj nebudou „cílovou skupinou“, vycházet bude pro „spřízněné duše“, pro „zvídavé jednotlivce neredukované na beztvarou skupinu“, pro lidi sdílející stejné novinářské principy a „pohled na svět“; a ten, jakkoli subjektivní, má být prost „politických ideologií“.
Předplatitelé se stanou symbolickými „podílníky“ na Correspondentu. Ne z hlediska práva a ne na zisku, ale několikrát do roka dostanou možnost poradně hlasovat o tom, do kterých „žurnalistických projektů“ se peníze vloží, nebo kterého nového dopisovatele najmout. Vydavatelé se zavazují, že pětinu zisku budou zpětně vkládat do rozvoje Correspondentu.
A konečně, novým předplatitelům nikdy nebudou nabízeny výhody nedostupné těm věrným a dlouhodobým.
Proč není takový zájem o český Insider?
Ani v Insideru není reklama a projekt se hlásí alespoň k některým podobným zásadám. Tak v čem vězí to, že o něj Češi nemají zájem v počtu stejně houfném? Snad v tom, že projekt Insideru nijak nevystupuje z řady tím, kým je vlastněn a provozován? Že jeho vlastník vydává i deník „běžný“, placený inzercí? Že nad redakcí Insideru sedí titíž šéfové?
Jakub Unger, obsahový ředitel Centrum Holdings, vydavatele Insideru, si však nemyslí, že nezávislost média je určována nebo diktována vlastnickým uspořádáním: „Pokud si zvolíte, že vizí a misí vašeho živobytí bude obsahová kvalita a nezávislost a že právě na tom budete vydělávat, pak musíte tuhle vizi logicky a za všech okolností ochraňovat. Ať už žijete z poplatků od čtenářů, nebo jste součástí velkého vydavatelství.“
Snad je otázkou, nakolik si taková vize sama o sobě získá veřejnost. Na tu může projekt Insider působit i tak, jako kdyby jím Centrum říkalo: Zaplaťte nám, a za to pro vás odvedeme lepší novinařinu než v Aktuálně.
Občas médii proběhnou zprávy, že tu a tu redakci posílí to a to zvučné jméno, ale pořád jsou to jen škatulata mezi vydavateli zavedenými. Co by se u nás stalo, kdyby se několik vyhlášených novinářů dalo dohromady, sepsalo svůj „manifest“ zříkající se reklamy a korporátních zájmů a vyzvalo Čechy, ať jim dopředu pošlou třeba po tisícovce na roční předplatné? Poslalo by ji pět, deset, patnáct tisíc lidí?
Ani tým chystaného Correspondenta neví s jistotou, proč je lidé tolik podporují. Ale vyptávají se jich na to — na Twitteru, na Facebooku. Daphne van der Kroft, která nyní pro Correspondent zajišťuje komunikaci s médii a s veřejností, Lupě napsala, že mezi udávanými důvody převažuje „opravdová potřeba nové, nezávislé žurnalistiky“. A velkou roli prý hraje právě také důvěra v lidi, kteří za projektem stojí nebo kteří se k němu připojili. Ovšem váhu těch jmen posoudíme z Česka stěží.
ČLÁNKY DO MAILU