Trošku je většina úvah zjednodušena na pouhou "inteligenci" s ukazatelem IQ. Ale mimo jiné právě studiem chování inteligentních jedinců časem dospěli vědci k pojmům jako je Emocionální a Sociální inteligence.
Proto je jednodušší popsat nadprůměrně inteligentního sociopata (Dr. Hanibal) a naopak člověk s nízkou, nebo průměrnou inteligencí může být nadprůměrně empatický a jeho přínos pro společnost obrovský. (Neví někdo, jaké IQ měla Diana nebo Matka Tereza?).
Článek byl spíše o období přežívání nerdů v dětství a hlavně škole. V dospělosti už máme (většinou) mnohem větší možnosti najít si prostředí, které nám vyhovuje.
Nevím jestli má smysl zamýšlet se nad "výchovou" společnosti a ne-nerdů. Je to běh na příliš dlouhou trať.
Pokud se mých osobních zkušeností týče, já věnoval cca od 4 třídy ZŠ část své kapacity právě studiu svých spolužáků a jejich vztahů. Cca od páté třídy jsem pak vcelku úspěšně proplouval mezi skupinkami, které se mezi sebou téměř nesnášely a já byl přitom akceptován ve všech.
A bylo to stejně zajímavé jako úlohy Pythagoriády. (No, skoro tak zajímavé.)
(Přesto ani po letech studia nedosahuji schopností své manželky, která, coby žena, má na sociální vazby prostě naprogramovaný mozek. - Ale dobře se doplňujeme ;-))
A ještě jedna poznámka: Pokud jsme měli to štěstí (nebo smůlu) a bylo nám dáno IQ trochu větší než ostatním, nějak jsme si s tím museli v minulosti poradit. (Předpokládám, že většina čtenářů LUPY má už ZŠ za sebou.) Mě ale tenhle článek pomohl zamyslet se nad tím, jak usnadnit jejich současné problémy mým ratolestem (Syn druhý na okr. kole mat. olympiády). A proto za článek patří autorovi můj dík.