Ilustrace: Nenad Vitas
Systémy pro elektronickou podporu učebního procesu a jeho dálkovou realizaci se používají na školách, ale také ve firmách a ve státních organizacích. Neexistuje pro ně žádný jednotný a pevně dodržovaný standard. Mnoho uživatelů, rozuměj institucí, si je nechává dělat na míru a na zakázku. V optimálním případě by měly fungovat tak, že studentovi poskytnou komplexní informace, zprostředkují jeho online kontakt s pedagogem, ať už v reálném čase nebo ne, zajistí mu podporu pro jeho práci i hodnocení a celkově mu zpříjemní život. Většinou.
Když se kolega elegantním webovým formulářem přihlásil do kurzu, který v plně „e“ podobě organizovala jeho firma, ještě netušil, co ho čeká. Po vyplnění nezbytných údajů byl připuštěn ke studiu ve vybrané skupině s tím, že je šťastlivec, neboť povolený limit patnácti studentů byl právě jím vyčerpán. Spokojeně zachrochtal a poznamenal si do diáře začátek online výuky. Vlastně nepoznamenal, protože když to chtěl udělat, zjistil, že chytrý systém zapsal kurz do jeho sdíleného kalendáře automaticky. Okouzlení moderními vymoženostmi obvykle netrvá dlouho.
Když si chtěl den před konáním prvního živého semináře stáhnout podklady, narazil na problém. Ačkoliv systém korektně vygeneroval přihlašovací údaje, odmítal je následně stejně korektně akceptovat. Krátký telefonát s technickou podporou vedl k vytvoření nového hesla a hlučnému praštění sluchátkem ze strany pracovníka podpory. Aplikace ožila a dala šťastnému studentovi přístup k dokumentům.
Současně jej ovšem odepsala z online semináře, což nevěděl. Druhý den nastal okamžik „O“. Webová kamera i mikrofon byly připraveny na svou edukativní roli, kolega seděl natěšeně a se zvláště upravenou kravatou před monitorem. Systém na něm mu oznamoval, že ačkoliv je účastníkem kurzu, semináře pod vedením uznávaného zámořského odborníka, který kvůli tomu nešel na druhé straně světa spát, se bohužel nezúčastní. Následoval velmi agresivní hovor s technickou podporou. S jiným, mnohem příjemnějším pracovníkem.
Tento hovor skončil vyřešením problému. Avšak řešení bylo poněkud polovičaté. Kolega se sice mohl účastnit kýženého semináře, avšak jen pasivní formou. Viděl svůj idol přednášet, kolegy spolustudenty klást otázky, ale sám byl jaksi za dveřmi a bez možnosti se aktivně zapojit. To začalo vadit v okamžiku, kdy se diskuze přesně srovnala s kolejemi jeho vlastní odbornosti. Pocitu, kdy chcete něco vykřičet, ale nikdo vás neslyší, se říká frustrace a ta musela být v daný okamžik mimořádně silná.
Po celou hodinu a půl semináře probíhal zuřivý boj technické podpory se systémem elektronického učení o zajištění plné interaktivity nešťastného studenta. Technická podpora boj evidentně prohrávala, ale se zapojením stále větších a větších mozků se podařilo objevit zdroj problému. Ten byl nakonec – asi deset minut před koncem – vyřešen. Když se chcete rychle podělit o zážitky, které se sbíraly po devadesát minut, s lidmi, kteří o vaší existenci nemají ani tušení, a s učitelem, který také ne, mívá to nehezké důsledky. A tak byl kolega přednášejícím, který nevěděl, co je zač, a kterému se znenadání zjevil – chrle své otázky a komentáře – na monitoru, ze semináře vyhozen.
Následně mu firemní DRM server zakázal přístup ke staženým dokumentům – podkladům ke kurzu. A tak vzal nůž a vydal se na oddělení technické podpory.
Poslední věta byla pochopitelně legrace, protože technici se zásadně nebodají, ale topí.
ČLÁNKY DO MAILU