ČTÚ rozhodl o Internetu!

Jedním z kaménků, které stále ještě chybí do celkové mozaiky liberalizace našeho telekomunikačního trhu, je problematika Internetu v propojovacích dohodách mezi operátory. Jde především o to, jakým způsobem se mají operátoři mezi sebou podělit o peníze vybrané od komutovaného uživatele — samozřejmě v situaci, kdy internetový hovor vede ze sítě jednoho operátora do sítě jiného operátora.

V praxi půjde nejvíce o případ, kdy volající bude připojen k síti Českého Telecomu (ČTc), ale dovolávat se bude na modem internetového providera, který je připojen k síti jiného operátora. Až dosud se alternativní operátoři nedokázali dohodnout s ČTc na tom, jakým způsobem si vzájemně proúčtují služby, spojené s realizací takovéhoto internetového hovoru. ČTc nabízel podíl na výnosu, tj. určité procento z toho, co sám od volajícího vybere. Alternativní operátoři požadovali fixní poplatky za propojení (mj. proto, že na rozdíl od podílu na výnosech motivují operátory k aktivitě a k vzájemné soutěži, třeba i ke snižování cen pro koncové uživatele).

Po jisté době se z tábora alternativních operátorů začaly ozývat hlasy, signalizující ochotu přijmout alespoň pro tento rok princip podílu na výnosech (tzv. revenue sharing), a to ve výši 50 procent. ČTc takovéto procento rezolutně odmítnul, a tak vše skončilo nahlášením nedohody, alias tzv. rozporu — do rukou nezávislého regulátora (Českého telekomunikačního úřadu), který je ze zákona oprávněn i povinen takovéto rozpory řešit svým direktivním rozhodnutím. No a toto rozhodnutí přišlo právě včera.

Co navrhoval Český Telecom?

Shodou okolností (nebo díky perfektnímu načasování) se právě včera, v den kdy ČTÚ vydal své rozhodnutí, konalo i další z pravidelných setkání představitelů ČTc s novináři, na téma propojování. Mluvilo se zde i o dalších zajímavých věcech (např. o postupu prací na volbě operátora a přenositelnosti čísel), ale jedním z hlavních bodů byla právě dosud nevyřešená problematika Internetu v rámci propojovacích do­hod.

Samozřejmě zde zaznělo stanovisko ČTc, vyjádřené prý i v konkrétním návrhu řešení, které ČTc prezentoval regulátorovi. Toto stanovisko, tak jak jsem jej pochopil, bylo založeno na jednoduchém principu:

Rozdělme se o výnos (o to, co se od volajících vybere v rámci tarifu Internet 2001) v poměru, v jakém máme každý své náklady.

Vypadá to velmi logicky, ale problém je v tom, že ČTc navrhoval použít k vyjádření nákladů metodu tzv. plně alokovaných nákladů (FAC, Fully Allocated Costs). Tedy metodu, která umožňuje (samozřejmě oběma stranám) započítat si veškeré své náklady, bez ohledu na jejich účelnost, adekvátnost atd.

Stejný postup chtěl použít ČTc již jednou, když koncem loňského roku vydal svou referenční nabídku propojení a na základě metody FAC mu vyšly nehorázně vysoké propojovací poplatky za hlasové hovory, které se pak jal požadovat po alternativních operátorech. Další průběh jsem obšírně popisoval zde na Lupě (např. „První propojovací dohoda podepsána! a "GTS vs. Český Telecom: Vyhráli oba?“), a tak již jen stručně: skončilo to nedohodou a rozporem, který musel řešit direktivním rozhodnutím regulátor. Ten v zásadě akceptoval princip plně alokovaných nákladů (nebo to takto alespoň deklaroval), ale konkrétní hodnoty vypočítal jinak, podstatně níže, než jak to původně vyšlo ČTc. Tak vzniklo oněch 66 haléřů za zakončení minutového hovoru ve špičce (a 33 haléřů mimo špičku).

Jak zní nový verdikt ČTÚ?

Svým direktivním rozhodnutím o ceně za propojení u základních hlasových služeb (oněch 66/33 haléřů) regulátor vlastně již jednou rozhodl o tom, v jakém poměru se mají operátoři o něco podělit. Zopakujme si jak.

Ceny, které ČTc účtuje svým koncovým zákazníkům za základní hlasové služby, jsou vzhledem k jeho postavení na trhu stále ještě regulovány (formálně v rámci tarifů tzv. univerzální služby, kterou je ČTc povinen zajišťovat). V praxi jde o částku 1,45 korun za minutu místního hovoru, kterou účtuje svým zákazníkům ve špičce (mimo špičku pak 80 haléřů). Tím, že ČTÚ stanovil propojovací poplatek ve výši 66 haléřů (ve špičce, resp. 33 haléřů mimo špičku), vlastně rozhodl o tom, že se o částku 1,45 korun mají dělit v poměru 79 haléřů ku 66 haléřům, neboli v poměru (přibližně) 55 : 45. Neboli: operátor, realizující zakončení hovoru, získává cca 45 procent výnosů, který vybere operátor, u něhož hovor začíná. Mimo špičku jde o minutovou sazbu 80 haléřů, ze kterých na zakončení hovoru připadne 33 haléřů (což odpovídá poměru přibližně 59 : 41).

Svým rozhodnutím ohledně propojovacích poplatků tak regulátor v zásadě již jednou „vyjádřil svůj názor“ na to, v jakém poměru jsou vůči sobě náklady obou propojených operátorů (podle jeho propočtů).

No, a co je podstatou včerejšího rozhodnutí regulátora? V principu to, že i výnosy z internetových služeb si operátoři mají dělit ve stejném poměru! Tedy v poměru, který regulátor již jednou stanovil, a to pro potřeby hlasových služeb.

Konkrétní vzoreček, který je obsažen ve včera vydaném rozhodnutí ČTÚ, vychází (po zjednodušení) tak, že cena za minutu volání do Internetu (tarifem Internet 2001) se vynásobí poměrem, v jakém jsou vůči sobě propojovací poplatek za hlasové služby a minutová koncová cena za hlasový hovor. V jádru tedy: 0,82 koruny za minutu (dle tarifu I2001 ve špičce) se vynásobí 45/100, což by dávalo necelých 37 haléřů (vlastně se vezme 45 procent z minutové ceny za volání do Internetu).

Ve skutečnosti je ale vzoreček fakticky o něco málo komplikovanější v tom, že pracuje s váženým průměrem minutových cen (za jednotlivá časová pásma), a výsledek ještě snižuje o „koeficient nelineárnosti ceny a délky internetového volání“(ve výši pět procent z průměrné ceny internetového volání).

Konkrétní hodnoty, které regulátorovi vyšly po aplikaci naznačeného vzorečku, jsou následující:

Časová pásma jsou přitom převzata z tarifu Internet 2001. Pro upřesnění a zdůraznění: „cenou za propojení“ se míní to, co provozovatel sítě, v níž hovor začal (tj. ke které je připojen volající uživatel Internetu), má zaplatit operátorovi druhé sítě (který je sám internetovým providerem, nebo k jehož síti je připojen ISP).

Takže například: když se uživatel v síti ČTc připojí na Internet ke Contactelu (tj. hovor začínající v síti ČTc bude zakončen v síti Contactelu), bude platit stále stejně jako doposud — tj. ČTc od něj vybere to, co odpovídá tarifu Internet 2001. Ve špičce to vychází na oněch 82 haléřů dle hodnot, ze kterých vychází rozhodnutí ČTÚ. Z těchto 82 haléřů za minutu si ČTc ponechá 48 haléřů, a 34 haléřů přenechá Contactelu (resp. druhému operátorovi, v jehož síti je internetový hovor zakončen).

V zásadě tedy stále jde o podíl na výnosech (především způsobem výpočtu), který je ale díky fixování výchozích údajů doveden do podoby konkrétních hodnot ceny za propojení. Ačkoli to v cenovém rozhodnutí není explicitně uvedeno, předpokládám, že je míněno jen pro dobu platnosti tarifu Internetu 2001. Svým způsobem výpočtu je totiž vázáno na konkrétní minutové sazby, které z tohoto tarifu vychází.

Rozhodnutí ČTÚ dále říká:

• Při uplatňování cen za propojení platí zásada reciprocity.
• Propojení musí být zajištěno na základě stejných podmínek, zejména cenových, a ve stejné kvalitě, v jaké je poskytováno pro služby vlastní nebo svých organizačních složek. Ceny za propojení neobsahují žádné dodatečné náklady, včetně přiměřeného zisku, ani za pronajaté telekomunikační okruhy související s propojením.
• Cenové rozhodnutí nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Jak to hodnotím?

Rozhodnutí ČTÚ shledávám velmi rozumným. Z pohledu holých čísel je někde mezi tím, co požadovali alternativní operátoři (50 procentní podíl na výnosech) a výší provizí, které dnes nabízí ČTc subjektům ISP. Nejvíce však oceňuji samotný princip stanovení ceny, byť založený na zásadě sdílení výnosů (revenue sparing): nechť se operátoři podělí v takovém poměru, jaký regulátor již jednou shledal správným u hlasových služeb (a operátoři jej museli akceptovat). Opakovaným použitím téhož poměru pak regulátor, alespoň podle mého názoru, elegantně vyřešil nepříjemný problém — spory o to, zda internetový tarif je či není pod hranicí reálných nákladů. Pokud není, pak na něm budou všichni operátoři vydělávat stejně, vztaženo ke svým nákladům (přesněji k těm, které regulátor shledal opodstatněnými již u hlasových služeb). Pokud není, budou na něm všichni operátoři prodělávat stejně, opět relativně ke svým opodstatněným nákladům.

Pokud jde o přínos pro koncové uživatele, zde očekávám, že nebude až tak velký. Po určité době, pokud nedojde k nějaké formě napadení verdiktu ČTÚ, budou uzavřeny dodatky k existujícím propojovacím dohodám, případně dojde k uzavřeních dalších rozpojovacích dohod, a subjekty ISP se mohou začít stěhovat do sítí alternativních operátorů. Od nich možná dostanou na provizích či jiných poplatcích o něco více než dostávají dnes od ČTc, ale o mnoho více to zase nebude — prostoru ke zvýšení příjmů na straně ISP není zase až tak mnoho. Snad to přinese určité zlepšení poskytovaných internetových služeb, ale radikální změny neočekávám. Spíše to bude určité postupné zlepšování…

Zajímavou otázkou je jistě i to, zda nedojde ke změně ceny za připojení pro koncové uživatele. Jde především o uživatele připojené k sítí ČTc, kteří se nyní dovolávají s tarifem Internet 2001 jen k ISP, jež jsou také připojeni k síti ČTc. Jakmile budou uzavřeny zmíněné dodatky k propojovacím dohodám, budou se uživatelé moci připojovat s tarifem Internet 2001 i k providerů, připojeným do sítí alternativních operátorů (bude to platit i recipročně, i když to asi nebude moc časté). Vzhledem k obsahu rozhodnutí ČTÚ (stejná cena, stejná kvalita) se však z pohledu koncových uživatelů přímo nic nezmění.

Případné zlevňování, ve formě snížení tarifu Internet 2001, považuji za málo pravděpodobné — ČTc určitě bude argumentovat tím, že žádný pokles již není možný. Dokonce by mohl argumentovat tím, že rozhodnutí regulátora, podle kterého mu zůstává jen necelých 60 procent výnosů z tarifu Internet 2001, jej dostalo pod hranici skutečných nákladů. Pokud by chtěl zvyšovat (zdražovat) tarif Internet 2001, vzhledem k samotné podstatě sdílení výnosů (revenue sharingu) by alikvotně rostly i výnosy alternativních. To by sice působilo silně proti rozvoji Internetu, ale pro alternativní operátory by to při jistém způsobu uvažování mohlo být také atraktivní (což je jedno z nebezpečí revenue sharingu, který sám o sobě nemotivuje ke snižování cen).

Na druhou stranu rozhodnutí regulátora v zásadě fixuje nejen ceny za propojení, ale i koncovou cenu pro uživatele, ze které výpočet vychází — takže podle mého názoru po dobu platnosti rozhodnutí nejspíše nedojde ke změně koncového tarifu ani jedním směrem.

Jak to hodnotí operátoři?

Do večerní redakční uzávěrky se mi podařilo získat první stanoviska dvou alternativních operátorů, Aliatelu a eTelu.

Aliatel „velmi vítá dnešní rozhodnutí ČTÚ“. Šéf Aliatelu, Jiří Hubka, však považuje výši cen za propojení, kterou ČTÚ stanovil, za nedostatečnou. Tvrdí, že nedává prostor pro podporu masovějšího rozvoje Internetu skrze vyšší provize subjektům ISP. Aliatel argumentuje také tím, že v západních zemích dostává operátor zakončující internetové volání až 70 procent výnosů (zatímco dle rozhodnutí ČTÚ to u nás vychází na oněch cca 41---42 procent).

Pro eTel je cenové rozhodnutí ČTU „na první pohled dobrou zprávu pro všechny poskytovatele ISP“, a chápe ho jako „další krok k demonopolizaci trhu telekomunikací, který podpoří rozvoj trhu ISP v oblasti nabídky internetových služeb“. Zajímavým postřehem je pak to, že rozhodnutí regulátora podle názoru eTel „poskytuje [klientům] jistotu, že nezávisle na tom, kde je jejich spojení ukončeno (s kým má uzavřenou smlouvu jejich ISP partner), budou mít stejné cenové a kvalitativní podmínky služby“.