První část rozhovoru s odborníky z Národní knihovny se týkala digitalizace novodobých tisků – viz Národní knihovna: V úložišti máme 270 TB dat, digitalizováno je téměř 56 milionů stran. V druhé části najdete informace o systému Kramerius a jeho další verzi a také o plánech na Národní e-knihovnu.
Rozhovoru se zúčastnili ředitel Odboru správy fondů Tomáš Foltýn, ředitel Odboru digitalizace Petr Kukač a ředitelka odboru digitálních fondů Zuzana Kvašová.
Pojďme ke spolupráci s ostatními knihovnami. Zmiňovali jste, že u digitalizace spolupracujete půl na půl s Moravskou zemskou knihovou. Jak je to v případě ostatních knihoven? Kolik jich vlastně s vámi spolupracuje?
TF: Pokud bychom se bavili o knihovně Kramerius, tak ta má v současné době více než 35 instalací po celé České republice i na Slovensku a plánují se i další instalace v zahraničí.
Myslel jsem spíš spolupráci na digitalizaci.
TF: Na digitalizaci v programu VISK 7, který je financován Ministerstvem kultury ČR, participuje ročně 15 až 20 institucí. S tím, že každá instituce k tomu přistupuje individuálně. Jsou tady dva základní přístupy. Jednak jde o dodavatelskou digitalizaci, a pak o digitalizaci in-house. Buď mají knihovny dlouhodobou spolupráci s dodavateli, nebo mají vlastní digitalizační oddělení zaměřené na typ dokumentů, které vlastní. Zde lze zmínit třeba digitalizační linku Knihovny AV ČR, která je zajímavě vybavená. Moderní digitalizační linku mají dále třeba ve Vědecké knihovně v Olomouci, ale dobře vybavených pracovišť je v současné době v České republice celá řada.
PK: Pokud tyto instituce žádají o financování z programu VISK, tak mají povinnost dodržovat standardy, které vydává Národní knihovna. Musí nám zároveň poskytnout jednu kopii pořízených dat pro dlouhodobé uložení. Na základě tohoto konceptu ostatní instituce přijaly metodologickou a koncepční roli Národní knihovny jako tvůrce standardu. Nemá smysl si vytvářet vlastní standard, když pak nejste schopen data nabídnout někomu jinému. Tím je dána kompatibilita jak po stránce formátů, tak i po stránce metadat.
TF: Tato cesta je pro menší knihovny i výhodná, protože by pro ně bylo složité vybudovat si vlastní úplný tým odborníků.
Zmínili jste, že vám ostatní data dávají jednu kopii dat. V praxi to tedy vypadá, že když Národní knihovna nemá kompletní výtisk nějakého periodika, tak se to snažíte doplnit o čísla z jiných knihoven?
Tomáš Foltýn, ředitel Odboru správy fondů Národní knihovny ČR
PK: Ano, tak to probíhá už na úrovni přípravy, kdy kolega, který je za to zodpovědný, jedná s knihovnami, zda nám zapůjčí fyzickou předlohu, abychom titul naskenovali kontinuálně včetně toho, co nám ve fondu chybí. Anebo zda nám poskytnou až data s naskenovanými obrazy, abychom mohli titul kompletovat následně. Takže v různých fázích digitalizace se tituly kompletují různě.
TF: A jde to vlastně i naopak. Na Národní knihovnu ČR se obrací další knihovny, že by potřebovaly doplnit nějaký chybějící svazek, dokument, číslo a my jim to samozřejmě poskytujeme. Naskenujeme to zde a předáme. Ta spolupráce je oboustranná.
To je spolupráce s českými institucemi, případně na Slovensku. Jak je to s institucemi z jiných zemí, třeba z Rakouska nebo Německa?
PK: Probíhá to tam, kde to umožňuje autorský zákon. Tam jsme připraveni vyhovět.
TF: Je to ale samozřejmě komplikovanější, protože každý stát má vybudovanou vlastní standardizaci. I z hlediska přenosu dokumentů tu jsou limity. Na druhou stranu, pokud víme, že třeba nějaká řada dokumentů, které mají relevanci i v České republice, je dostupná přes nějakou jinou digitální knihovnu, tak se snažíme je získat alespoň prostřednictvím odkazů.
Zmínili jste autorský zákon, který počítá, že zcela zveřejnit lze dokument 70 let od smrti autora, případně 50 let v případě nějakého časopisu. Jak s tím pracujete při digitalizaci?
TF: Je to víceúrovňová záležitost. Národní knihovna ČR má samozřejmě databázi autorit, ze které se dá vycházet, snažíme se ji i doplňovat a dohledáváme i neznámé autory, je to však velice komplikovaná záležitost.
PK: Národní knihovna samozřejmě ctí autorský zákon, ovšem vzhledem k tomu, že není v lidských silách zjistit u všech autorů přesná data úmrtí, tak se Národní knihovna přiklání k postupu, kdy si tu hranici posunula až na sto let od vydání díla. Tím se dostáváme do disproporce vůči jiným knihovnám, které hranici pro volné zpřístupnění mají nastavenou na 70 letech a nějaký dokument zveřejní, zatímco my ho máme otevřený jen pro vnitřní užití. Je to složité i tím, že dílo nelze rozdělit. Přitom třeba obálka je od ilustrátora, který ještě žije, zatímco úvod ke knize je od jiného autora, který zemřel už před zákonem danou hranicí…
TF: Tato problematika se samozřejmě neřeší jen na tuzemské úrovni, nýbrž i na úrovni celé Evropské unie. Letos vznikla nová směrnice směrem k autorskému právu, je ale otázka, jak bude aplikována v jednotlivých členských zemích.
Pojďme k projektu Kramerius. Dá se říct, kolik digitalizovaných dokumentů je už v jeho rámci volně k dispozici?
Zuzana Kvašová, ředitelka Odboru digitálních fondů Národní knihovny ČR.
PK: To je viditelné přímo v systému Kramerius. Z celkového počtu dokumentů Národní knihovny je to ale asi jen jedenáct procent. Zbylých 89 procent tvoří dokumenty spadající ještě pod autorskou ochranu.
TF: Každopádně uživatel si může hned u vstupu do systému zakliknout, že chce mít k dispozici jen viditelné dokumenty. Zároveň ale zveřejňujeme i metadata, která nejsou tolik omezená, a z nich poznáte, kde se daný dokument nalézá, jaká je jeho přístupnost a další zajímavé informace.
PK: Ano, to je nástavba, která uživateli poradí, že pokud chce nějaký nedostupný dokument vidět, tak musí přijít do určité knihovny.
Našel jsem v médiích zmínku z loňského roku, kdy jste se vyjadřovali, že se pokusíte domluvit s vlastníky práv a zveřejnit i některé dokumenty, které dosud autorský zákon chrání. To je jak daleko?
TF: Národní knihovna v individuálních případech komunikuje s vlastníky práv a průběžně se to snažíme řešit. A víme, že třeba Knihovna AV ČR vyjednává s s jednotlivými ústavy akademie o zveřejnění interní produkce.
PK: Existují individuální smlouvy s vlastníky autorských práv o tom, že umožní dílo zveřejnit, i když ještě neuplynula zákonem daná lhůta. Jedná se ale samozřejmě o individuální případy. Náročnost domluvy se u jednotlivých dokumentů navíc liší. Existují například souborná díla, sborníky, kdy každý příspěvek je od jiného autora, a tam není domluva téměř možná.
FOTOGALERIE: Digitalizace knih a časopisů v Národní knihovně
Vy jste nedávno změnili uživatelské rozhraní systému Kramerius. Je nyní přehlednější, uživatelsky příjemnější. Zvýšil se o to zájem uživatelů?
PK: Nové rozhraní je zatím nasazeno velmi krátce, takže tyto statistiky ještě nemáme k dispozici. Máme jen dílčí data o tom, že nové prostředí je uživatelsky příjemnější, a tam máme pozitivní ohlasy. To je ale zatím vše.
TF: Každopádně když procházíte data o využití výsledků novodobé digitalizace, se kterou souvisí i zpřístupňování dokumentů, tak je tam vidět narůstající křivka. Kontinuálně využití jednoznačně stoupá.
Je tam poznat, o jaké dokumenty je největší zájem?
PK: Systém Kramerius tohle dnes neumožňuje, nesleduje to. Systém ani nepracuje s uživatelskými účty, což je věc, která se teprve rozvijí. My očekáváme, že se budou měnit pravidla zpřístupňování, je v jednání smlouva s kolektivními správci autorských práv o tom, abychom byli schopni zpřístupnit větší množství titulů. A tam je jednou z podmínek, že budeme znát čísla, jak uživatelé navštěvují, které tituly vyhledávají a jak často to dělají. Dosud systém Kramerius tyto možnosti nemá.
TF: Zkušenosti z minulosti jen ukazují, že pokud se zdigitalizovala celá ucelená sada nějakých dokumentů, tak se razantně zvýšila poptávka po těchto dokumentech. Lidé si prostě uvědomili, že i toto kulturní bohatství je zastoupeno v našich sbírkách.
Vy jste zmínili uživatelské účty u systému Kramerius. Neuvažuje se o zlepšení funkcionality ve smyslu, že registrovaný uživatel nebude muset jet osobně třeba z Prahy do Olomouce, protože jinak se k neveřejnému dokumentu nedostane? Prostě bude mu stačit přístup k internetu?
Petr Kukač, ředitel Odboru digitalizace Národní knihovny ČR
PK: Ano, o tom se uvažuje. Rád bych odstoupil od striktního vnímání systému Kramerius jako jediné digitální knihovny. To je jen jeden systém, který má svoje specifické funkce a plní je. Národní knihovna v tuto chvíli startuje projekt Národní e-knihovna, která má být integračním nástrojem pro poskytování služeb v digitálním prostředí. Vlastně jde o analogii tradičních služeb. A mimo jiné zahrne i to, že pro zobrazování a zpřístupňování dokumentů jakoukoliv digitální knihovnou, ať už to bude Kramerius, nebo jiná pro formáty, které dnes Kramerius zatím není schopen podporovat, bude stačit, aby se uživatel přihlásil svým účtem. Ten účet by navíc šel založit vzdáleně a uživatel by nemusel do knihovny osobně, jak to je dnes. Navíc by takový systém měl umožnit, aby si uživatel mohl nastavit osobní profil, kde si upraví vlastní vyhledávací kritéria, dělá si poznámky k titulům, vidí historii hledání a další funkce. Jde také o to, aby přihlašování bylo propojeno s čipovým občanským průkazem nebo nějakým jiným e-govermentem podporovaným systémem autentifikace.
Existuje odhad, kdy se podaří systém zprovoznit?
PK: Projekt by měl být uveden do provozu nejpozději k lednu 2022.
Pokud to začne fungovat, znamenalo by to, že by se čtenář mohl na dálku dostat i k dokumentům, které jsou chráněny autorským zákonem a k nimž se nyní dostane jen osobní návštěvou nějaké knihovny?
PK: Ano, ta úvaha je taková, ale to není rovina projektu Národní e-knihovna. Přes ni zájemce získá jen přístup do digitální knihovny.
To, o čem mluvím se týká probíhajícího jednání Národní knihovny ČR a Ministerstva kultury s kolektivními správci autorských práv, jehož smyslem je sdílení elektronických dokumentů mezi knihovnami. Dnes je to tak, že my máme právo zpřístupnit jen tituly, které máme ve svém fondu. Ale už to, že v liberecké knihovně si nemůžete na počítači zpřístupnit dokument, který má v digitální knihovně Národní knihovna v Praze, je v dnešní době svým způsobem nesmysl, navíc když o to žádáte jako registrovaný, tedy důvěryhodný čtenář. Naše úvaha je taková, že v první etapě by mělo dojít ke sdílení digitálních dokumentů mezi knihovnami, aby v kterékoliv knihovně bylo možné zpřístupnit dokument z ostatních knihoven. A v druhé etapě má dojít k tomu, že bude registrovanému čtenáři umožněn ke všem fondům digitální knihovny vzdálený přístup odkudkoli a z jakéhokoli zařízení.
TF: Samozřejmě pořád tam bude hrát roli copyright a bavíme se o titulech, které nebudou dostupné na trhu, tj. tituly, ke kterým není platná komerční licence. V první fázi se bavíme o produkci před rokem 1989.
Je nějaký odhad, kdy tahle etapa nastane?
PK: Je to vázané na jednání s kolektivními správci autorských práv a uzavření smlouvy mezi nimi a Národní knihovnou. Nezanedbatelným parametrem je úhrada autorských poplatků vůči kolektivním správcům, na což je potřeba zajistit peníze z rozpočtu Ministerstva kultury. Rozhodnutí o uvolnění prostředků ale ještě nepadlo.
VIDEO: Jak se digitalizují tisky v Národní knihovně
Uvažuje se ještě jiným směrem, myslím tím uschovávání a případné zveřejňování jiných formátů. Třeba knihovna Deutsche Fotothek zprostředkuje prohlížení statisíců historických snímků, které vlastní jiné instituce. Existuje taková úvaha i v Česku?
PK: Vy jste zmínil fotografie, v případě digitálního úložiště ale uvažujeme o uchovávání i dalších formátů. Třeba audiosouborů nebo videosouborů. A pak jsou tu třeba e-borny, publikace vycházející jen elektronicky. Všechny tyto dokumenty také tvoří fondy Národní knihovny a my máme povinnost se o ně starat, zajišťovat je a uchovávat. I u výše zmíněných formátů k digitalizaci někdy dojde. Jednou z podmínek je ale vytvoření standardů pro dlouhodobé uložení. Příslušné pracoviště v tuto chvíli pracuje na vytvoření standardů pro uchovávání audiosouborů, pracuje také na formátu pro e-borny. Je to jeden ze základních předpokladů, protože nastavíte digitalizaci podle toho, co ten formát žádá a co je mezinárodně vyžadováno pro případnou výměnu.
V tuto chvíli je pro nás prioritní otázka e-publikací, což není digitalizace v pravém slova smyslu, protože dokument je už v digitální formě. Ale vzniká v mnoha formátech a velmi živelně a ne všechny formáty jsou vhodné pro dlouhodobé uložení. Hlavním milníkem bude, až budou muset vydavatelé e-publikace odevzdávat tak, jako se odevzdávají povinné výtisky. Dosud taková povinnost není. Dnes připravujeme prostředí, abychom tyto publikace byli schopni přijímat, ukládat a zpřístupňovat.
TF: Tato problematika je diskutována dlouhodobě. Řeší se to nejen na odborné půdě, ale i v rámci komunikace se zákonodárci. Problém, že tato povinnost není jednoznačně kodifikována, je každopádně velký. Mluvíme o desetitisících titulů, které vychází jen elektronicky, a Národní knihovna ČR a vůbec celá česká společnost přichází o tuto část našeho kulturní dědictví. Novela příslušného zákona je připravená a měla by se dostat na program projednávání v Poslanecké sněmovně snad ve třetím čtvrtletí tohoto roku. Schválení zákona o elektronickém povinném výtisku je zájmem celé společnosti, protože už nyní dochází k nevratným škodám. Přijímání elektronických dokumentů tak bude patřit mezi klíčové úkoly Národní knihovny ČR pro následující období.
ČLÁNKY DO MAILU