Ilustrace: Nenad Vitas
V časopisu New Scientist vycházejí pravidelně sloupky věnované nově podaným patentům. Poslední vydání této rubriky přitom popisuje jakousi čtečku mysli, pomocí níž chce Microsoft navrhovat budoucí uživatelská rozhraní svých aplikací.
Samozřejmě, že se v této souvislosti jistě objeví řada ironických a někdy i skutečně vtipných poznámek (ve stylu Ctrl Alt Del), o to ale v tuto chvíli nejde. Řekněme, že si prostě takový patent podala firma X. Jistá kontroverze se samozřejmě týká i otázky, zda by něco takového mělo být vůbec patentovatelné. Na to lze ale odpovědět, že jedna věc je registrace patentu a druhá věc je to, že v případě sporu bude stejně rozhodovat soud. Pokud by někoho zajímalo, co přesně je předmětem patentového návrhu, pak nechť si prostuduje text v právničtině.
Zajímavější je podstata věci. Celá myšlenka je v zásadě jednoduchá – lidé používající počítač často „lžou“, což ví každý, kdo někdy spravoval nějakou IT infrastrukturu nebo pracoval v technické podpoře („Udělali jste tohle?“ – odpověď bude nejspíš znít „rozhodně ano“ nebo „rozhodně ne“, nikoliv však v závislosti na konkrétní akci uživatele, ale spíše podle tónu otázky). Ale i bez ohledu na podobné vymlouvání je prostě fakt, že kromě sledování akcí uživatele v reálném čase se jako další metoda nabízejí už jen následné otázky. Kdo z nás si přitom přesně pamatuje, co vlastně prováděl?
Přitom nejde jen o řešení problémů a chyb. Chcete-li navrhnout efektivní uživatelské rozhraní, je skutečně dobré vědět, jaké akce lidé provádějí. Můžete nějak monitorovat počítač, sledovat orientaci v rozhraní a měřit reakční časy – a nebo zkusit provést totéž pro uživatelův mozek. Otázka samozřejmě je, kdo by o něco takového stál, nadto se skenováním mozku bude spojena řada čistě technických problémů. Návrh patentu konkrétně počítá hlavně se snímáním EEG. Tady jako kardinální vyvstává otázka, jak vůbec tyto údaje interpretovat z hlediska „počítačových“ akcí, tedy jak oddělit to, co zajímá vývojáře softwaru, od šumu, kdy se člověk zrovna napije kávy nebo odhání dotěrnou mouchu. Jádro patentu Microsoftu pak má být právě v tomhle filtru.
Jakkoliv existují samozřejmě rozumné námitky, proč se tomuhle bránit, stejně tak rozumné může být i využití této technologie – skenování mozku by například mohli podstupovat dobrovolní testeři vyvíjených verzí. Možné využití se naskýtá i v případě technické podpory (jakkoliv se zdá těžko představitelné, že by pracovník podpory viděl zákazníkovi do mozku, ale nemohl vidět rozhraní příslušné aplikace). To vše samozřejmě za předpokladu, že by to celé nějak pořádně fungovalo – a tady mám pochybnosti. V zásadě jde myslím o hezký nápad; nebál bych se ani tak strašení Velkým bratrem, ale nejspíš to jen předběhlo dobu.
Jedna věc je zkrátka sledovat „celkový stav“ určitého člověka (například nechcete, aby se investiční makléř rozhodoval ve stavu paniky), jiná věc je snažit se z elektrických signálů vydestilovat informace o tom, jak by měly být optimálně uspořádány položky v menu Soubor.
ČLÁNKY DO MAILU