Každá firma, která to se svým působením myslí vážně, musí pamatovat na budoucnost a také do ní něco investovat. Velké firmy si mohou dovolit investovat poměrně značné finanční prostředky, a to jak do přímého vývoje nových produktů a služeb, tak i do obecnějšího výzkumu s delším časovým horizontem, který ještě nemusí mít bezprostřední návaznost na konkrétní produkty. Jedním z příkladů je i Hewlett-Packard (dále jen HP), který na výzkum a vývoj vydává zhruba šest procent svých ročních výnosů, což odpovídá úctyhodné částce 2,7 miliardy doalrů. Většina z těchto peněz jde na vývoj nových produktů a služeb, ale sedm procent (cca 179 milionů dolarů, tj. přes sedm miliard korun) je investováno do dlouhodoběji zaměřeného výzkumu, orientovaného na budoucí technologie a služby.
Místem, kam HP soustředilo své vědeckovýzkumné kapacity, jsou její HP Labs, založené v roce 1966 v Palo Alto v Kalifornii, v současném Silicon Valley. Dnes mají několik poboček i v dalších částech světa, například v Bristolu ve Spojeném království, či v městech jako Cambridge v Massachusetts ve Spojených státech, v Grenoblu ve Francii, v izraelské Haifě, japonském Tokiu a dalších.
Právě v Bristolu měli v minulých dnech novináři možnost nahlédnout „pod pokličku“ a dozvědět se, na čem zajímavém v HP Labs pracují. Zde jsou mé dojmy z tohoto „nahlédnutí“ – při jejich čtení ale nezapomínejte, že jde o dlouhodobější záležitosti, nikoli o připravované, produkty které se už už chystají dostat na trh. Jedná se o koncepty a myšlenky, u kterých se nejprve musí zjistit, zda jsou realizovatelné a přínosné, a teprve pak má smysl chystat pro ně konkrétní produkty a služby. Někomu to možná bude připadat jako pustá sci-fi, ale na druhé straně většina výchozích technologií už v zásadě je dostupná dnes. To nejproblematičtější na nových věcech ale zřejmě nebudou technologie, nýbrž my sami jako jejich uživatelé – budeme ochotni a schopni využívat nové možnosti? Budeme je považovat za účelné, nebo je odmítneme? A co ekonomická stránka věci, vyplatí se vůbec tyto nové myšlenky a koncepty zavádět do praxe?
Jak se žije v Cooltownu?
 |
Zřejmě nejznámější projekt, který vývojové laboratoře HP Labs řeší, nese název Cooltown. V prvním přiblížení si lze představit, že jde o experimentální městečko budoucnosti, ve kterém úplně všechno – tedy lidé, místa i věci – má své webovské stránky. Když pak třeba čekáte někde na autobusové zastávce, podíváte se na webovou stránku této zastávky, kde byl měl být jízdní řad autobusů, které zde zastavují. Pokud zrovna nepřijíždí ten autobus, na který čekáte, podíváte se na jeho WWW stránku a tam se dozvíte, kde se právě nachází (třeba kde uvízl v dopravní zácpě). Nebo když vás v galerii zaujme nějaký obraz, necháte si zobrazit jeho WWW stránku, na které si o něm zjistíte další podrobnosti.
K čemu je ale dobré to, aby skutečně všechno mělo svou WWW stránku, automaticky aktualizovanou podle reálné skutečnosti? Je to určitě zajímavé řešení, ale jaký problém řeší? Co je zde cílem?
Motivací projektu Cooltown je co nejvíce prolnout dva dosud dosti oddělené světy – virtuální svět webu, ve kterém se pohybujeme s pomocí browseru a reálného světa, ve kterém koexistujeme spolu s nejrůznějšími věcmi a místy. Pravdou je, že tyto dva světy dosud mají jen velmi málo „přechodových bodů“, kde by se vzájemně setkávaly a bylo možné přestoupit z jednoho do druhého. Jedním „vstupním bodem“ jsou zařízení připojená k Internetu, kterým zadáte URL adresu a ony se s vámi vydají na zadané místo v „kybersvětě“. Dnes není problém, aby tato zařízení byla dostatečně malá a mobilní, tak aby jste je mohli používat v terénu (to je dnes spíše otázka dostupných kapacit a ceny). Mohou to být různá zařízení PDA, případně kombinovaná s mobilními telefony nebo celé notebooky či palmtopy atd. Můžete si je vzít sebou třeba i na onu autobusovou zastávku, či do galerie apod., a zde je používat.
Skutečný problém je ale někde jinde – máte-li takovéto zařízení k dispozici, jak vstoupíte do „kybersvěta“ právě na to místo, které vás zajímá? Jak budete hledat webovou stránku autobusové zastávky, na které právě stojíte? Kde najdete webovou stránku obrazu, na který se v galerii právě díváte? Začít nějakou vyhledávací službu, která vás po jisté době experimentování možná dovede ke kýženému cíli, asi není to pravé.
URL majáky
 |
Ve městě Cooltown je k dispozici jiné, podstatně jednodušší a více přímočaré řešení. Jednotlivé fyzické objekty zde totiž mohou doslova vyzařovat do svého okolí svou webovou adresu – pomocí vhodného majáčku (anglicky beacon), na vhodně volenou vzdálenost. Například onen obraz vystavený v galerii může ze svého majáčku (umístěného někde vedle rámu, například na zdi) vyzařovat své URL na vzdálenost cca jednoho metru tak, aby návštěvník stojící před obrazem byl v dosahu tohoto „URL záření“. Podobně i autobusová zastávka a další hmotné objekty.
 |
Uživatel si pak v případě svého zájmu doslova „nacucne“ příslušnou adresu do čehokoli, co je schopné ji přijmout. Třeba do svého mobilního telefonu, do nějakého jednoúčelového zařízení, do svého PDA, notebooku apod. či vhodného jednoúčelového zařízení. Pokud toto zařízení má přístup k Internetu, může si příslušnou WWW stránku ihned zobrazit. Pokud toto zařízení přístup k Internetu nemá, může být využito i jako „přestupní stanice“, resp. jako pouhý „nosič URL“. Uživatel si do něj příslušné URL nejprve „nacucne“ a poté vyhledá jiné vhodné zařízení vybavené přístupem k Internetu, tomu URL adresu zase předá a stránku si nechá zobrazit. Takovýmto zařízením může být třeba veřejný internetový terminál v galerii nebo také domácí počítač uživatele, obecně skutečně cokoli, co má přístup k Internetu.
 |
Pokud jde o technickou realizaci „URL vyzařování“, zde je možné využít již dnes existující technologie. Například Bluetooth či oblíbené infraporty. Nebo něco ještě jiného – není asi až tak důležité, co to bude, podstatné je spíše to, aby to podporovala všechna mobilní zařízení připadající v úvahu pro použití. Pak je dalším důležitým aspektem zajištění korektní komunikace, resp. korektního přenosu URL adresy jedním nebo druhým směrem. Takovýto přenos z jednoho zařízení na druhé se nejčastěji označuje jako „beaming“ (doslova záření) a lze se s ním běžně setkat například u komunikace mezi dvěma zařízeními PDA (například dvěma palmy, které si mohou „beamnout“ nějaký kus textu, vizitku, položku diáře apod.). Firma HP si pro potřeby „beamování“ URL adres vyvinula vlastní řešení s názvem e-squirt (a pro samotný přenos URL adresy z jednoho zařízení na druhé používá termín „squirting“, což v doslovném překladu znamená stříkání tenkým proudem).
Co se děje v zákulisí Cooltownu?
Samotné vybavení čehokoli vlastní webovou stránkou, spolu s možností přenosu URL adres „vyzařováním“, ještě nepostačuje k tomu, aby se oba světy – reálný hmotný svět a virtuální svět webu – udržovaly ve vzájemně konzistentním stavu a vzájemně si poskytovaly co nejdokonalejší služby. Samozřejmě nelze očekávat, že za každou WWW stránkou každého objektu, místa či osoby bude sedět webmaster, který každou změnu do této stránky okamžitě sám zapracuje. Jedinou schůdnou cestou je maximální automatizace všech procesů, které souvisí s aktualizací WWW stránek. Například tak, aby se WWW stránka jedoucího autobusu sama aktualizovala podle toho, kde se autobus nachází, aby se její „aktualizační agent“ dokázal domluvit s procesem, který aktualizuje obsah WWW stránky autobusové zastávky k níž jedoucí autobus míří atd. Obecně aby mohly existovat autonomně fungující procesy (aplikace), které budou plnit určité zadané úkoly (včetně aktualizace stránek) a budou schopny vzájemně komunikovat.
Také k tomu ale již dnes existují určité technologie a nástroje. Z vlastní kuchyně HP je to např. platforma e-speak, fungující jako aplikační broker zprostředkovávající interakci aplikací. Dalšími dostupnými technologiemi jsou GPS pro zjišťování polohy, mobilní přenosové technologie (GSM nebo UMTS a další) pro vzájemnou komunikaci atd.
Obecně to ale znamená, že nejrůznější objekty v Cooltownu nezískávají pouze vlastní WWW stránky jako víceméně pasivní nosiče informací, ale mohou se stát celými mobilními „informačními aplikacemi“, které samy generují i spotřebovávají informace, vstupují do interakce s jinými informačními aplikacemi a mohou vykazovat i určitý stupeň autonomního chování.
Auto jako infoaplikace
Ilustračním příkladem, který si HP nechal zpracovat i v podobě videoklipu, je inteligentní osobní auto. To průběžně sleduje stav svých pohonných agregátů a když zjistí, že něco nemusí být v pořádku, vstoupí do dialogu s řidičem. Sdělí mu, co se stalo či alespoň stát se hrozí a nabídne zprostředkování nápravy. Dokáže vyhledat nejbližší servis schopný závadu odstranit, objednat u něj svou opravu, ukázat řidiči cestu k tomuto servisu, a dokonce mu objednat i taxi, aby jej odvezlo po zanechání auta v opravně.
Připadá vám to už jako hodně pokročilá sci-fi? Pak vězte, že něco takového už je na cestě. Nedávno totiž HP uzavřel dohodu s Volkswagen Gedas o tom, že do nových automobilů Golf (konkrétně řady Golf eGeneration, viz např. zde) bude zabudovávat svou Jornadu 548. Ta pak bude průběžně monitorovat stav vozidla a upozorňovat řidiče na možné problémy a závady. Sice ještě nebude sama sjednávat opravu v nejbližším servisu a objednávat svému řidiči taxi, ale přesto již je v plánu online služba, prostřednictvím které bude tento zabudovaný počítač komunikovat se serverem provozovaným společností HP a bude řidiče upozorňovat na různá dopravní omezení, bude mu vyhledávat cestu a zprostředkovávat aktuální zprávy o počasí. Takovéto služby, díky dostupnosti mobilních přenosových technologií, GPS a dalších, již skutečně dnes nejsou žádným principiálním problémem – vše je nyní spíše otázka ekonomiky, organizace a zájmu veřejnosti o takovéto služby.
Poznámky skutečně všude
Jiným zajímavým příkladem je aplikace nazvaná CT Notes (zkratka od Cooltown Notes). Umožňuje připojit virtuální poznámky k čemukoli, co má v Cooltownu svou URL adresu. Tedy třeba k již zmiňované autobusové zastávce, a to s určením pro konkrétního příjemce, pro určitou skupinu příjemců či pro nejširší veřejnost. Takže když se třeba nedočkáte někoho, s kým máte schůzku na autobusové zastávce, můžete mu zde nechat vzkaz ve stylu „byl jsem zde a čekal do…“. Samozřejmě nepůjde o kousek papíru přilepený na zastávku jako takovou, který kdokoli může strhnout – půjde o zprávu umístěnou na webu, obsahující v zásadě cokoli (třeba i zvuk a obraz), identifikovanou URL adresou zastávky a dostupnou tomu, kdo se prokáže jako oprávněný příjemce. Snad netřeba dodávat, že příjemce si zprávu může přečíst odkudkoli a vůbec k tomu nemusí chodit k příslušné zastávce (to samé platí i pro autora zprávy).
Možností připojovat poznámky obecně ke všem objektům s vlastním URL však ještě nemusí všechno končit. Existuje-li nějaký jiný způsob jednoznačné identifikace něčeho konkrétního, proč jej nepoužít také? Co třeba takový systém souřadnic na zemském povrchu, které dokáže kdykoli snadno určit systém GPS? Proč to nezařídit tak, aby bylo možné připojovat poznámky i ke konkrétním místům na zemském povrchu (tj. místům s konkrétními zeměpisnými souřadnicemi)? Třeba námořníci by si takto mohli připojit poznámku k místu, kde je silný spodní proud a lodi si zde mají dávat pozor na navigaci. Nebo třeba dopravní policie by takto mohla „přilepit“ k určitému místu na dálnici zprávu o tom, že o kilometr dále je dopravní nehoda, a každý, kdo by tímto místem projížděl, by si ji mohl přečíst (resp.: zprávu by přijal navigační systém jeho auta a ten by řidiče upozornil).
Další možnosti využití raději ponechám na vaší fantazii…
ČLÁNKY DO MAILU