Co vlastně můžeme očekávat od mobilního Internetu?

Tento článek volně navazuje na úvodní přehledový díl, vydaný při příležitosti konání konference Mobile Internet Forum, které pořádala Lupa 23. září 2008.

Pojďme nyní od čísel a statistik k něčemu jinému: k otázkám. K věcem, které jsou stále ještě otevřené, které připouští různé výklady či jen přístupy, nebo alespoň přináší určité pochybnosti o tom, zda všichni rozumíme téže věci stejně. Tak třeba samotný „mobilní Internet“. Co to vlastně je? Je to nějaký ostrý protiklad k „pevnému Internetu“, když jsme si v předchozí části říkali, kolik toho ten který Internet generuje na výnosech?

Jsou to tedy dva různé světy, obecně oddělené od sebe, ale třeba s nějakou možností vzájemného prostupu či přímo průniku? Nebo jde stále o jeden a tentýž svět a rozdíl je pouze v tom, jak se k němu kdo dostává? Jednou z klasického stolního počítače a podruhé z mobilu?

Kam potom ale patří přístup z nejrůznějších zařízení, stírajících původně ostrý předěl mezi klasickým počítačem a mobilem – od notebooků, přes různé netbooky, palmtopy a PDA, až po inteligentní smartphony? Nebo je pomyslnou dělící čárou způsob připojení, jednou „pevný“ (například přes ADSL, kabel či optiku), a podruhé „mobilní“ (přes GPRS, EDGE či 3G apod.)? Ani zde ale není dělící čára zcela ostrá: i v ČR je poměrně časté použití mobilních datových technologií pro připojení ryze stacionárních počítačů. A co třeba připojení na bázi WiFi, které také umožňuje určitou míru mobility?

Vymyslet by se určitě daly i další „dělící čáry“ mezi pevným a mobilním Internetem. Například doména .mobi, pod kterou by bylo „navěšeno“ vše, co patří do mobilního Internetu. V současné době hlásí Google na 130 000 česky psaných stránek pod touto doménou nejvyšší úrovně. Nebo že by mobilním Internetem bylo to, co je dostupné prostřednictvím WAPu? Případně to, co je svým layoutem uzpůsobeno pro zobrazení na malém displeji mobilního telefonu?

Mobilní Internet = „Internet přes mobilní operátory”?

Nebo je snad „mobilním Internetem“ to, k čemu nás připojí a kam nás „pustí“ některý mobilní operátor? Analogicky by pak „pevným Internetem“ bylo to, k čemu nás připojí klasický „pevný“ internetový provider.

Ačkoli to na první pohled vypadá jako nejhloupější možná definice, alespoň podle mého názoru je asi nejblíže tomu, co je v běžné praxi považováno za mobilní Internet. Třeba už jen proto, že pokud se někdo chce připojit ke klasickému „pevnému“ Internetu, má na výběr z dosti širokého spektra klasických internetových providerů. Ale pokud se chce dostat do mobilního Internetu, musí k tomu využít služeb některého z hodně mála mobilních operátorů.

Nebo z jiného pohledu: klasičtí („pevní“) internetoví provideři připojují uživatele k prostředí, nad kterým mají jen minimální kontrolu, a ve kterém oni sami působí (v roli poskytovatelů obsahových služeb) jen v minimálním rozsahu. Naproti tomu mobilní operátoři v samotném “mobilním Internetu“ působí velmi intenzivně. Často to vypadá tak, jako by zde chtěli mít vše „pod palcem“: aby právě oni byli hlavními a rozhodujícími hráči, a bez spolupráce s nimi se zde nikdo jiný nemohl prosadit.

Projevuje se to třeba i tím, že mobilní Internet, na rozdíl od tradičního „Internetu“, poskytuje většinu svých služeb na placené bázi. A jsou to právě mobilní operátoři, kdo velmi dobře „zná“ a dokáže identifikovat každého jednotlivého uživatele. A má také k dispozici platební mechanismy, skrze které jej dokáže velmi efektivně „zkasírovat“ za jakékoli poskytnuté služby.

To v „pevném Internetu“ se klasickým providerů a poskytovatelům obsahových služeb o něčem takovém může jen zdát. Svého uživatele obecně neznají, a jednoznačně ho identifikovat mohou jen za určitých okolností. Nic netuší ani o jeho o jeho fyzickém umístění‚ díky čemuž mu nemohou poskytovat služby založené na znalosti lokalizačních informací (například: kde je nejbližší hotel, restaurace apod.). To mobilní operátoři naopak takovéto informace obecně k dispozici mají, a mohou je tudíž i využívat.

V zájmu korektnosti bychom ale měli vzít v úvahu i to, že dnešní mobilní operátoři již začínají být konvergovaní. To mj. znamená, že fungují současně i jako poskytovatelé přístupu do klasického světa (pevného) Internetu. V ČR je to zejména případ T-Mobile a Vodafone, kteří již také nabízí přístup k Internetu přes ADSL (byť jej získávají na velkoobchodní bázi od jiných poskytovatelů). A Telefónica O2 Czech Republic je vlastně jak mobilním operátorem (bývalým Eurotelem), tak i operátorem pevným (bývalým Českým Telecomem).

Takže naši pracovní definici mobilního Internetu bychom správně měli upravit v tom smyslu, že jde jen o „to, kam nás mobilní operátor pustí skrze mobilní datové technologie“. Rozdíl je dobře patrný na příkladu českého Vodafonu, který u svých mobilních služeb přístupu k Internetu blokuje určité stránky (viz dále), ale u svých služeb pevného přístupu k Internetu (určených hlavně firmám) tak nečiní.

On-deck vs. of-deck

Představu, že mobilní Internet je „to, kam nás pustí mobilní operátor“ (a to skrze mobilní datové technologie), podporuje také obvyklý způsob dělení mobilních služeb s přidanou hodnotou. Zde se rozlišuje mezi službami poskytovanými:

• tzv. „on-deck“, což znamená prostřednictvím infrastruktury mobilního operátora, s využitím jeho billingových a platebních systémů, a také pod jeho značkou a s využitím jeho marketingových kampaní. V zásadě tedy koncový zákazník „vidí“ pouze mobilního operátora, zatímco skutečný dodavatel obsahu je za ním zcela skryt a zákazník ho „nevidí“. Nebo ho „vidí“ jen v takové míře, jakou mobilní operátor považuje za vhodnou pro svůj marketing.
• tzv. „off-deck“ (též: direct to consumer), kdy poskytovatel služby využívá infrastrukturu a platební mechanismy mobilního operátora, ale své služby poskytuje pod svou vlastní značkou a skrze svůj vlastní marketing.

V obou případech ale je závislost na mobilním operátorovi (a jeho přenosové infrastruktuře i billingových a platebních mechanismech) jednoznačná. Bez dohody s mobilním operátorem má poskytovatel služeb s přidanou hodnotou jen minimální šanci „dostat se k zákazníkovi“. A má-li se dostat ke všem potenciálním zákazníkům, musí se domluvit se všemi mobilními operátory v dané zemi. V různých částech světa se přitom on-deck a off-deck služby rozvíjí různě. Například v USA měl v roce 2007 převažovat prodej on-deck (cca 75 %), zatímco ve Spojeném království naopak prodej off-deck (70 %). Jakpak tomu asi je v České republice?

Mobilní operátoři jako strážci mobilního Internetu?

S představou mobilního Internetu jako „toho, kam nás pustí mobilní operátoři (pomocí mobilních datových technologií)“, souvisí i další zajímavé důsledky. Zejména pak ty, které vyplývají z velmi malého počtu mobilních operátorů, působících na národním trhu (ve srovnání s počtem poskytovatelů „pevného“ přístupu k Internetu).

Čím méně je mobilních operátorů, tím větší mohou mít tendenci rozhodovat o tom, kam se jejich zákazníci mohou dostat, kdy a jakým způsobem. Praktickým projevem pak jsou (dnes snad již překonané) snahy mobilních operátorů budovat mobilní Internet odděleně od „pevného“ Internetu, a to jako soustavu vzájemně disjunktních do sebe uzavřených „ostrovů“ (tzv. walled gardens), obydlených hlavně vlastním portálem příslušného operátora.

I když se již další vývoj ubírá směrem k určitému otevírání dosud uzavřených ostrovů, velmi malý počet mobilních operátorů může v nich samotných nadále udržovat představu a záměr „mít vše pod palcem“ a být tak trochu strážci mobilního Internetu; třeba v tom ohledu, že stále budou chtít rozhodovat o tom, kdo se kam smí dostat a jak, či co při tom smí používat.

Příkladem mohou být snahy zahraničních mobilních operátorů blokovat tu či onu službu či druh provozu, který se netěší jejich přízni. Nejčastěji to bývají blokace přenosů pro VoIP, které kanibalizují vlastní hlasové služby operátora. Nebo z tuzemských luhů a hájů: tuzemská O2 aplikuje u některých svých mobilních datových služeb (například O2 Internet Mobil 1024 Plus) pravidla Fair Use Policy, závislá na druhu provozu. Takže tím vlastně sama rozhoduje o tom, který druh provozu má v její síti lepší podmínky a který naopak horší. V pevném světě by to bylo jasné a výrazné porušení síťové neutrality.

Nebo z opačného pohledu: kolem Internetu („pevného“ i „mobilního“) se pohybuje mnoho specifických subjektů s ještě specifičtějšími zájmy. Mezi nimi i velké hudební společnosti, vlastnící práva k nejrůznějšímu hudebnímu obsahu. A jejich snahou je zatáhnout poskytovatele přístupu do boje za zachování jejich historicky přežitých obchodních modelů. Bylo by to na delší povídání, ale v zásadě jim jde o to, co tyto subjekty označují za boj proti nelegálnímu stahování.

Přitom čím méně je mobilních operátorů, poskytujících přístup k Internetu (pevnému i mobilnímu), tím jsou pro takovéto subjekty atraktivnějším cílem jejich lobbingu. A nejen pro ně, ale třeba i pro stát, politiky a další zájmové skupiny, které také mohou mít zájem určitým způsobem „přiškrtit“ příliš volný a nevázaný Internet. A když nedosáhnou na velký počet poskytovatelů obsahu, mohou se soustředit na neskonale menší a navíc málo se měnící počet mobilních operátorů, kteří „stojí u vchodu“ – a chtít po nich, aby kontrolovali každého, kdo chce „vejít“.

Podobně je tomu i s otázkou bezpečnosti ve světě mobilního Internetu. I zde může být vyvíjen tlak na mobilní operátory, aby právě oni zajišťovali „legálnost a dobré mravy“, ať už to konkrétně znamená cokoli. Někde, jako například ve Velké Británii, je něco takového operátorům (a to nikoli jen těm mobilním) již nařízeno zákonem – a oni musí mj. preventivně blokovat určité části veřejného Internetu (jednotlivé stránky či celé části webů), obvykle podle blacklistů dodaných třetími stranami (státem či nezávislými organizacemi). I když tak sami nejsou tím, kdo bezprostředně rozhoduje o vhodnosti či nevhodnosti konkrétního obsahu, jsou přímými vykonavateli takovýchto rozhodnutí.

V ČR takovouto povinnost mobilní operátoři (ani jiní operátoři) nemají. Naopak, skrze zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, jsou zbaveni odpovědnosti za obsah, který prochází skrze jejich sítě, pokud jej sami negenerují či neupravují.

Přesto se v ČR první mobilní operátor – a to Vodafone, v červnu 2008 – rozhodl sám a dobrovolně blokovat internetové stránky s nelegálním obsahem. A to nikoli formou služby na žádost, kterou by si zákazník aktivoval sám a z vlastního rozhodnutí (podobně jako tzv. dětský profil), nýbrž automaticky každému zákazníkovi, který využívá přístup k Internetu „přes mobilní telefon“. Tedy nikoli firemním zákazníkům, kteří využívají jeho „pevné“ varianty připojení k Internetu, v rámci služby OneNet.

Hodnocení „nelegálního obsahu“ přitom český Vodafone přebírá od britské organizace Internet Watch Foundation, která sleduje dětskou pornografii po celém světě, a to z pohledu britských zákonů, a sestavuje dvě verze svých blacklistů (odstupňované podle míry závadnosti obsahu). Kterou z nich český Vodafone přebírá, není známo. Stejně tak není zcela přesně známo, jaký další obsah je takto Vodafonem blokován. Jeho vlastní vyjádření nejsou jednotná: tisková zpráva, kterou vše oznamoval, hovořila kromě dětské pornografie i o blokování obsahu charakteru podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Jinde pak o blokování stránek typu Dětská pornografie a Násilí. To nejsou stejně věci. Co tedy Vodafone skutečně blokuje? A kdy se to, co blokuje, dále změní? A jak? Dozvíme se to vůbec?