Čínský přístup k Internetu se nedávno stal opět předmětem zájmu médií, když Čína zablokovala přístup ke službám YouTube a Google News (Čína blokuje přístup na YouTube, Čínská filtrace Internetu – podrobnosti nejsou známy). Aktuální politický rozměr této kauzy ale v tomto článku ponecháme stranou a podíváme se, jakým způsobem jsou státy vlastně schopné podobné filtrování Internetu zařídit.
Hned na úvod v poněkud tezovité podobě předložme jádro sdělení: jde to překvapivě dobře a dokonce se to ani nijak nevylučuje s využitím Internetu jako nástroje pro ekonomický rozvoj.
V následujícím textu budeme vycházet především z údajů v knize Who Controls the Internet, o které jsme se na Lupě již zmiňovali článkem Rádoby globální médium aneb Jak se Internet rozpadá). Knihu její autoři Jack Goldsmith a Tim Wu mimochodem věnují svému příteli Larrymu Lessigovi – právě tomu, od nějž na serveru Root vychází překlad knihy Free Culture.
Jack Goldsmith a Tim Wu začínají svoji studii o čínském Internetu rokem 1998, kdy Čínu navštívil tehdejší americký prezident Bill Clinton. Pronesl v té době výrok o tom, že Internet nelze kontrolovat či cenzurovat, a proto nevyhnutelně způsobí v Číně i politické přeměny. Clintonovo tvrzení nebylo v žádném zvláštním rozporu s náladami té doby, podobných utopistických vizí bylo v tehdy plno a řada z nich byla ještě mnohem radikálnější. Šlo ovšem, jak se nyní zdá, o zásadní omyl.
Podpora i restrikce zároveň
V první řadě stojí za to si uvědomit, že, ač to z novinových titulků může vypadat opačně, čínská vláda Internet podporuje a „sype“ do něj velké množství peněz. Počet uživatelů Internetu v Číně překonal letos ty americké. Rychle se rozšiřuje dostupnost širokopásmového připojení. Již v roce 2005, kdy vyšlo první vydání knihy Who Controls the Internet, autoři uváděli, že rozvoj Internetu v Číně navíc není pouze záležitostí velkých měst (třeba bývalých volných zón apod.); i mnohé čínské venkovské oblasti mají k dispozici pokročilejší telekomunikační infrastrukturu než odlehlé kraje „vyspělého světa“.
Rozvoji čínského Internetu nebrání ani omezování komunikace se zahraničím. To, co nás na Internetu zajímá, je totiž především obsah nějakým způsobem lokální – a to nejen kvůli jazykové či kulturní bariéře, ale prostě proto, že se nás přednostně týká počasí za naším oknem a jízdní řády autobusu za rohem (viz opět článek Rádoby globální médium aneb Jak se Internet rozpadá).
Základní čínskou politikou není potlačování Internetu, ale spíše budování vlastní čínské sítě, která se zahraničím komunikuje jen omezeným způsobem, aniž to ovšem brání jejímu fungování jako akcelerátoru domácí ekonomiky. Čínská vláda si úzkostlivě chrání mocenský monopol, nijak však neomezuje internetové podnikání, nebrání lidem zbohatnout (v určité míře i studovat v zahraničí, cestovat…). Tím se mimochodem výrazně odlišuje třeba od situace u nás v 70. – 80. letech nebo od současné Kuby.
Zatímco při nepokojích v Barmě vládnoucí vojáci Internet prostě vypnuli, Čína nic takového nečiní. Dokonce ani její filtr Internetu není z hlediska uživatelů příliš viditelný (tím se opět výrazně liší od jiných filtrů; podle všeho nejrestriktivnější filtr má v současné době Írán).
Cenzura? Je to jednoduché
Za pozornost ovšem stojí, jak takový filtr vlastně funguje. Bývá zvykem se filtrování Internetu vysmívat a ukazovat absurdní situaci, kdy celá armáda cenzorů někde sedí a prověřuje každý paket. Něco podobného tvrdil i Bill Clinton. Je to přece neproveditelné, neuvěřitelně drahé a když nic jiného, takový Internet by byl přece zoufale pomalý a nepoužitelný. Omyl.
Základem polopropustné brány oddělující čínský Internet od vnějšího světa jsou technologie firem jako Cisco, které byly původně určeny pro realizaci nějaké síťové politiky na úrovni firem. V podstatě obdobně, jako můžete zaměstnancům zabránit navštěvovat v pracovní době třeba erotické stránky, lze i miliardové zemi zamezit v přístupu ke stránce o lidských právech.
Čínská cenzura má v první úrovni podobu jednoho gigantického firewallu. Stát skutečně poskytovatelům připojení dodává seznam zakázaných IP adres a doménových jmen a telekomunikační operátoři (obvykle polostátní firmy) přirozeně neodporují. Seznam zakázaných cílů se stále mění a z hlediska uživatele není viditelný; nezobrazí se žádná informace o tom, že stránka je například kontrarevoluční, ale hlášení o nedostupnosti. To se samozřejmě stává i jindy, a vzhledem k proměnlivosti filtrace lze jen těžko odlišit cenzuru od technických problémů. Každopádně to vede k tomu, že z hlediska čínského uživatele jsou určité weby omezeně dostupné, nelze na ně „spoléhat“.
Místním uživatelům se tak i mj. podsouvá přesvědčení, že spolehlivějším zdrojem je domácí obsah. Zájem o zahraniční weby v Číně ovšem tak jako tak není příliš velký, takže vláda může tu a tam klidně připustit necenzurovaný přístup třeba k americkým deníkům.
Zahazování paketů routery na hranicích mimochodem není ani na újmu rychlosti. Ostatně – ochranu sítí „bez snížení výkonu“ nabízejí i bezpečnostní firmy, i když netvrdí, že za firewallem se ocitne potenciálně miliarda lidí.
Vyhledávače a blogy za ohnivou zdí
Druhou branou kontroly je často zmiňované ovlivňování výsledků vyhledávačů, ať už jde o Google, Yahoo nebo Microsoft. Zde máme ovšem k dispozici pouze kusé informace. Existují údaje o tom, jak se liší výsledky, které dává Google v Číně a Google.com, k němuž se přistupuje odjinud; důležitější ale je, že ovlivňovány jsou výsledky vyhledávání přímo v čínštině. Vzhledem k jazykové bariéře míru této filtrace podrobně neznáme. V krajním případě lze zahraniční server rovnou přesměrovat na místní vyhledávač Baidu, jako to již čínské úřady v nedávné minulosti provedly.
Podobně v Číně fungují blogy či diskusní fóra. Zde se uplatňuje i ona tolik vysmívaná kontrola „paket po paketu“. Některé informace jsou zablokovány rovnou na základě seznamu zakázaných slov nebo pomocí nějakého sofistikovanějšího automatického systému (konec konců o programech umělé inteligence se dá říci, že již do určité míry rozumějí lidskému jazyku – lze tak snad i říct, že čínská cenzura tak pomáhá dalšímu rozvoji této technologie), jiné vyřadí lidští editoři. Taková filtrace samozřejmě není stoprocentní, vtip je ale v tom, že odstraní jakýkoliv obsah, který by byl z pohledu čínské ideologie současně závadný a populární; hojně navštěvovaného fóra si samozřejmě všimne i cenzor a pokud někde na nějakém zapadlém webu takový obsah zůstane, není nebezpečný, protože o něm nikdo neví.
Pokusy o zmapování cenzury, uváděné v knize Who Controls the Internet, popisovaly situaci, kdy původní nástřel nějakého tématu byl třeba cenzory vzat na milost. Pak se však fórum stalo z jejich pohledu příliš populární nebo další příspěvky problematické – a vzápětí vše beze stopy zmizelo.
Taková kontrola nemusí být stoprocentní, aby byla účinná (dejme tomu, že u nás policie zřejmě také nechytí každého bytaře, přesto však příslušný postih vede k tomu, že drtivá většina lidí vloupání nepraktikuje, a platí to i pro ty, kdo se ulili z hodin občanské výchovy).
Smazáním příspěvku to v Číně samozřejmě nekončí – následuje i vlastní represe směřující k tomu, kdo takovou informaci vložil (pokud není zadána ze zahraničí). Poskytovatelé obsahu Internetu, pokud chtějí v Číně podnikat, jsou opět nuceni ke spolupráci a většinu těchto činností realizují sami. Vládu to vlastně nic nestojí.
Čína také dokázala odstranit z internetu prvek anonymity. Návštěvníci internetových kaváren se musejí identifikovat. Čína se snaží používat vlastní verzi WiFi (tzv. WAPI), kdy se každý uživatel musí registrovat v centrálním ověřovacím bodě a síť jako celek tak není otevřená. Ale opět – to, co Čína blokuje a postihuje, je jen určitý, velmi omezený úsek Internetu. Není to tak, že by totalitní kontrola znamenala technologické nebo ekonomické zaostávání. Naopak se z čínského pohledu může jednat o optimální řešení dilematu.
Lepší špatné zákony než žádné
Zůstává samozřejmě otázkou, zda se západním firmám vyplatí na čínském trhu fungovat, když jim to v domácích zemích přináší negativní mediální odezvu. Jednou z odpovědí je samozřejmě velký čínský trh, to ale není všechno. Pro podnikání na Internetu je důležitá především vymahatelnost práva, s trochou nadsázky řečeno „ať už jsou příslušné zákony jakékoliv, hlavně když se dodržují“. Firmy investují v Číně proto, že zdejší režim jim jejich vlastnictví je schopen garantovat (nebo si to tyto firmy alespoň myslí a přejme jim, aby se nezmýlily).
Nejde jen o to, že se jedná o obrovský trh; takové jsou i jinde, ale západní firmy na nich přesto své pobočky nezakládají, protože zde z jejich pohledu panuje přílišná anarchie – byť jde třeba o parlamentní demokracie s více politickými stranami. I špatné, ale vymahatelné zákony jsou z pohledu mateřských poboček zřejmě lepší než žádné. Takové závěry alespoň vyplývají z analýzy, kterou Jack Goldsmith a Tim Wu provedli ve vztahu k expanzi eBay a Yahoo, když na jedné straně vah byly země, do nichž tyto firmy vstupují, a na druhé straně ty, kterým se naopak vyhýbají.
Jack Goldsmith a Tim Wu uzavírají, že na Západě stále existuje přesvědčení o jakémsi „technologickém determinismu“. Jakoby existovala volba Internet versus totalita a chudoba. Kontrola Internetu ovšem nemusí být ani drahá, ani neúčinná, ani v dané zemi nemusí omezovat technologický a ekonomický rozvoj. Nemusí ani omezovat potřeby drtivé většiny uživatelů. V zemi, která cenzuruje Internet, je při pohledu do diskusních fór v jistém ohledu naopak symptomatické a znepokojivé, jaké projevy necenzuruje – to by však bylo téma na samostatný článek.
Infekce cenzurou
Brilantní způsob, jakým se Číně podařilo ovládnout Internet u sebe doma, samozřejmě ale vyvolává určité obavy z toho, zda by tato moc nemohla nějak „probublat“ i do světa za jejími hranicemi (viz např. článek Čína jako Ipv6 velmoc). Čínský přístup k Internetu může těžko dělat radost propagátorům principů síťové neutrality. Případ s WAPI ukazuje, že Čína se snaží ovládat přímo přenosové protokoly, respektive síťové standardy. I z tohoto důvodu to teď třeba vypadá, že se nakonec zřejmě neuskuteční transakce, která by do čínských rukou mohla přivést firmu 3Com (Číňané zřejmě 3Com nekoupí), to už je ale zase jiné téma.
Na závěr tak můžeme zopakovat výrok Davida Antoše z článku Internetové společnosti kritizovány kvůli Číně:
Ať je váš názor na tuto otázku jakýkoliv, jasné je jedno. Za zahraniční politiku jsou odpovědné vlády. Ne komerční společnosti.“
ČLÁNKY DO MAILU