Otázka síťové neutrality byla původně vnímána jako něco, co se týká způsobu přenosu dat skrze celosvětový Internet. Otcové zakladatelé totiž zařídili věci tak, aby všem bitům a bytům bylo měřeno stejně. Což dnes znamená, že otravný spam má při přenosu stejnou prioritu jako video, které právě sledujeme, či data od online hry, kterou právě hrajeme.
Bohužel ještě než se stačilo prosadit nějaké čistě technické řešení, otázka síťové neutrality se posunula do jiné roviny: zisky „nově příchozích“ poskytovatelů internetových služeb (jako byl třeba Google) se staly trnem v oku tradičních telekomunikačních operátorů v roli „pouhých“ internetových providerů. Jejich byznys, spočívající v poskytování holé konektivity, nevzkvétal a nerozvíjel se tak rychle jako byznys poskytovatelů obsahových služeb. A síťová neutralita, přesněji její eliminace, se měla stát nástrojem „nápravy“: velcí poskytovatelé obsahu by museli přepouštět část svých zisků poskytovatelům konektivity tím, že by si připláceli za přednostní přenos svého obsahu.
Není jistě těžké uhádnout, kdo v této době bojoval za síťovou neutralitu a kdo proti ní.
Jenže věci se dále měnily. Vedle tradičního „pevného“ broadbandu, kde otázka síťové neutrality původně vyvstala jako problém, se začal mohutně rozvíjet i mobilní broadband. A mnozí, včetně společnosti Google, správně rozpoznali potenciál této oblasti.
Otázka síťové neutrality tak byla zcela zákonitě přenesena i do mobilního prostředí, a získala v něm zcela novou dimenzi: teď už začalo jít hlavně o to, jak moc smí mobilní operátor svazovat svého zákazníka. Do jaké míry mu může diktovat, jaké zařízení může k jeho síti připojit, co a jak toto zařízení může umět, jaké služby a aplikace může zákazník v jeho síti využívat, k jakému obsahu se smí dostat atd. I třeba to, jak dlouho musí zůstat zákazníkem (zda musí uzavřít závaznou smlouvu na dva roky) apod.
Google jako bojovník za síťovou neutralitu i v mobilním světě
Google se dlouho snažil vstoupit do mobilního světa, a přitom si zachovat stejné principy, na kterých stavěl v „pevném světě“. Tedy jako zastánce tradičního pojetí síťové neutrality, ještě ve smyslu stejných podmínek pro různé druhy provozu. A také jako aktivní propagátor co největší volnosti a svobody na straně zákazníka.
Připomeňme si, že Google svého času usiloval o získání spektra v pásmu 700 MHz (v USA). Možná proto, aby si postavil a provozoval nějakou vlastní síť, možná z jiných důvodů. V aukci sice nabídl opravdu hodně, ale úspěšný nebyl. Dosáhl však toho, že americký regulátor podmínil využití nově vysoutěženého spektra svobodou pro zákazníka: možností zvolit si vlastní koncové zařízení a možností používat všechny služby a aplikace dle volby zákazníka. Jinými slovy: Google tím prosadil požadavky (již nově pojímané) síťové neutrality, prezentované jako „otevřený přístup“ (open access), i v mobilním světě.
Společnost Verizon, která tehdy spektrum získala (díky vyšší nabídce), za to nemohla přijít Googlu na jméno, a požadavek na „otevřený přístup“ napadla soudně. Ale prohrála, když zvítězil princip, že volba má být na straně zákazníka.
Další partii v boji za otevřenost (open access) a svobodu na straně zákazníka rozehrál Google se svým vlastním mobilem – známým Nexus One. Začal jej prodávat sám (skrze web) a neblokovaný, tak aby si až zákazník vybíral, jak a u kterého operátora jej bude používat, s jakým tarifem atd. Což bylo zcela odlišné od dominujícího způsobu prodeje mobilů v USA – přes konkrétního operátora, v blokované podobě (pro použití jen v síti daného operátora), a většinou jen s nějakým úvazkem.
Jenže jak přímý prodej Nexusů počátkem letošního roku s velkou slávou začal, tak již o pár měsíců později vcelku v tichosti zase skončil. Odbyt byl malý a mobilní operátoři zákazníkům, kteří si Nexus One tímto způsobem koupili, většinou nevycházeli nijak vstříc. Současně se rozplynula i jiná původní představa spojená s Nexusem One: o mobilu, který je pro koncové uživatele zcela zdarma, jsa hrazen z výnosů reklamy.
Google tedy již po několika měsících změnil názor a plány. Možná seznal, že proti přesile tradičních hráčů mobilního světa a jejich modelům fungování nemá dostatek šancí. Nebo si možná spočítal, co je pro něj výhodnější, resp. výnosnější. A podle toho se zachoval. Přeci jen: není žádnou charitou.
Mezitím, v únoru 2010, ale Google stihl ještě vydat jeden důležitý signál o tom, jak hodnotí potenciál mobilního sektoru. Jeho CEO, Erich Smidt, na světovém mobilním kongresu v Barceloně vyhlásil strategii „Mobile First“. Tím deklaroval významnou změnu priorit: zatímco do té doby byl vývoj aplikací a služeb u společnosti Google primárně zaměřen na „pevný svět“, a vše se teprve následně upravovalo pro „mobilní svět“, nově to má být opačně.
Google a Verizon navrhují …..
O Googlu se všeobecně vědělo, že již nějakou dobu jedná se společností Verizon. Ano, s tou, kterou v letech 2007 až 2008 tolik „naštval“ prosazením požadavků síťové neutrality v aukci spektra. A to na společném stanovisku právě k otázkám síťové neutrality. Nikoli ale „jen tak“, nýbrž v reakci na výzvu a aktivity amerického regulátora (FCC), který si přímo vyžádal návrhy a stanoviska od největších hráčů na trhu.
Takže to společné stanovisko, které Google a Verizon publikovali tento týden, má skutečně statut pouhého stanoviska. Přesněji: návrhu, který je směrovaný primárně zákonodárným orgánům v USA: až budete řešit otázky síťové neutrality, tady máte náš návrh jak to udělat.
Může to tedy dopadnou tak, že předmětný návrh se stane základem pro novou právní úpravu síťové neutrality v USA, kterou pak bude regulátor FCC prakticky uplatňovat. Ale také nemusí: zákonodárci ji nemusí přijmout a mohou se přiklonit k nějakému úplně jinému řešení.
Google jako zastánce výjimek ze síťové neutrality?
Co konkrétního ale Google a Verizon společně navrhují? Co je na tom tak převratného, že nejrůznější média a komentátoři najednou nemohou Googlu přijít na jméno, hovoří o zradě a zaprodání všech dosavadních principů, postojů a aktivit? A někteří blogeři dokonce používají přirovnání k Mnichovské dohodě?
Pokud se začteme do samotného stanoviska, či do jeho podrobnějšího popisu na policy blogu Googlu, mohli bychom zpočátku nabýt dojmu, že jde o jednoznačnou obhajobu síťové neutrality. Zpočátku se skutečně vše nese v duchu požadavků na zachování síťové neutrality, byť v novém (mobilním) pojetí:
- že právo volby má mít zákazník: on si může vybírat (technicky způsobilé) zařízení, které připojí k síti. Stejně tak aplikace a služby, které bude používat a obsah, který bude konzumovat. A provider ho v tom nesmí omezovat.
- provider nesmí diskriminovat: žádný druh obsahu, služby či aplikace nesmí být diskriminován, ať již omezován či zakazován, nebo naopak upřednostňován před jinými
- provider se musí chovat transparentně: nesmí nic skrývat, vše musí popisovat srozumitelně
Teprve podrobnější čtení, a hlavně čtení dalších pasáží, začíná naznačovat něco jiného. Tak například: všechny odkazy na svobodu volby aplikací, služeb a obsahu jsou podmíněny tím, že vše musí být „legal“ (legální, v souladu se zákonem). Ale už se neříká nic o tom, jak je to myšleno. Včetně toho, kdo o tom bude rozhodovat. Bude třeba provider moci prohlásit za nelegální jakoukoli aplikaci či službu, která konkuruje jeho vlastní aplikaci či službě? Nebo o tom bude rozhodovat až soud?
Poněkud „otevřený“ je i jiný bod, který se týká správy sítě. Podle něj má provider právo na jakoukoli „rozumnou“ správu své sítě. A ve výčtu možností se hovoří i o prioritizaci „obecných tříd“ internetového provozu podle latence. Již to, samo o sobě, může znamenat hodně – a mohlo by být průlomem do síťové neutrality v tradičním pojetí.
Otázky „legálnosti“ a správy sítě jsou ale jen nicotné „drobnosti“ v porovnání s tím, co ve stanovisku přichází dále:
- regulátor (FCC) by byl fakticky odstaven mimo hru: pouze by řešil spory týkající se nediskriminace a ochrany uživatele, a mohl by dohlížet na oblast přístupu k Internetu („oversee …“). Nesměl by ale tuto oblast nijak regulovat, a neměl by žádnou autoritu nad obsahem, službami ani aplikacemi.
- mobilní broadband by „díky svým unikátním technických a provozním charakteristikám“, a také „díky své vysoce konkurenční a stále se rozvíjející povaze“ měl výjimku z popisovaných požadavků: vztahoval by se na něj jen požadavek transparentnosti
- provider, který poskytuje vysokorychlostní přístup k Internetu (splňující požadavky síťové neutrality), by vedle něj mohl nabízet další dodatečné služby. Ty by byly odlišené od přístupu k Internetu, ale mohly by využívat či zpřístupňovat obsah, služby i aplikace Internetu, a již by pro ně neplatil požadavek síťové neutrality.
Měl by mít mobilní broadband výjimku?
Asi největší údiv a nevoli veřejnosti sklidila část stanoviska, která volá po výjimce ze všech požadavků (až na transparentnost) pro mobilní broadband. To by fakticky znamenalo, že mobilní operátoři by mohli vesele pokračovat ve svých dosavadních praktikách: nadále by mohli zasahovat do výbavy a schopností konkrétních mobilů, blokovat je a vázat jejich použití jen na svou síť, rozhodovat o tom, které aplikace a služby mohou jejich zákazníci využívat, včetně služeb které by mohly konkurovat jejich vlastním službám atd. A zákazník by byl tím, kdo nadále tahá za kratší konec a právo volby není až tak na jeho straně.
Je skutečně nutné, aby se takováto výjimka vztahovala právě na tu nejdynamičtější oblast, která je všeobecně považována za nejperspektivnější z mnoha různých pohledů?
Paralelní privátní Internety
Již menší pozornost médií vzbudila ta pasáž společného stanoviska Google a Verizonu, která hovoří o „nabízení dodatečných služeb“ způsobem, které již nemusí dodržovat pravidla síťové neutrality. Viz třetí bod výčtu v předminulém odstavci.
Alespoň podle mého názoru přitom jde o neméně zásadní odklon od dosavadního stavu i deklarovaných záměrů. Fakticky o další výjimku, která se týká pevného broadbandu, kterému vlastně říká: „pokud chceš porušovat síťovou neutralitu, klidně můžeš. Jen to musíš prezentovat jako něco jiného než vysokorychlostní přístup k Internetu“.
Podle toho, jak je tato možnost vymezena (a popisována v dalších komentářích a zdrojích, příklad), by se tím otevíraly dveře pro vznik nejrůznějších privátních internetů (už s malým i, nikoli s velkým počátečním I), které by si budovali nejrůznější provideři zcela podle svého, paralelně vedle veřejného Internetu. A lze si jistě snadno představit, jak by své zákazníky do těchto privátních Internetu všelijak „postupně tlačili“. Třeba tak, že by fakticky omezovali, nebo jen dále nerozvíjeli své služby připojení k veřejnému Internetu.
Toto nebezpečí nejspíše došlo i autorům stanoviska, a tak americkému regulátorovi, kterého jinak co nejvíce vytlačují ze hry, naopak chtějí uložit novou povinnost: průběžně sledovat tyto privátní internety a ihned informovat v případě, kdy by jejich existence a fungování ohrožovaly „smysluplnou dostupnost“ služeb připojení k veřejnému Internetu, či sloužily k obcházení ochrany spotřebitele.
I přes tuto „pojistnou“ klauzuli je ale i mé maličkosti hodně smutno z toho, že pod celým stanoviskem je i podpis společnosti Google. Té, která dala Internetu tolik báječných služeb a možností, která jej tak dlouho aktivně rozvíjela, přitom zachovávala jeho tradičně otevřené pojetí, a aktivně bojovala za zachování této otevřenosti. Ale byznys je byznys, a tak i ideály musí nakonec jít stranou. Nebo jsem snad celé stanovisko zásadním způsobem nepochopil?
Určitou útěchou může být, že jde jen o stanovisko, resp. o návrh podkladů pro novou legislativu v jedné zemi kdesi daleko od nás, za mořem. Tamními zákonodárci může být přijata, ale také nemusí. Jen že Internet je dnes skutečně globální. Ale pokud se podívám kolem sebe, na všechny aktivity, které se snaží nějak okleštit, rozbít či jen potlačit Internet a přizpůsobit si ho svým představám – počínaje data retention, přes snahy o filtrování nevhodného obsahu, francouzskou gilotinou až po dohodu ACTA – ztrácím veškerý optimismus.
ČLÁNKY DO MAILU