Zatímco Evropská komise připravuje návrh na regulaci umělé inteligence v EU v rámci aktu o umělé inteligenci, unijní i jiné evropské státy k problematice využívání biometrických nástrojů ve veřejném prostoru přistupují různě. Některé země jejich užívání obhajují zvýšením národní bezpečnosti, jiné usilují o jejich úplný zákaz jak na národní, tak i na evropské úrovni.
Z důvodu absence jednotného rámce, který by masové sledování pomocí biometrických technologií upravoval, se názory jednotlivých vlád evropských zemí na tuto problematiku liší. Například ve Francii můžeme pozorovat podporu ze strany prezidenta, který svůj postoj prezentuje i ostatním členským státům, podobné příklady do určité míry nalezneme i v Portugalsku nebo Belgii.
Odlišně na biometrické sledování nahlížejí například v Itálii, kde bylo schváleno dvouleté moratorium na využívání systémů rozpoznávání obličejů ve veřejném prostoru, nebo v Německu, kde nová vládní koalice hovoří o závazku omezit chytré kamery i ve své koaliční smlouvě. Společným jmenovatelem podporovatelů masového dohledu je snížení nebezpečí ve společnosti, jeho oponenti argumentují neopodstatněným a příliš invazivním zásahem do soukromí.
Francouzské ministerstvo vnitra s ohledem na blížící se letní Olympijské hry plánuje vytvořit komplexní biometrický systém k zajištění bezpečnosti a plynulosti události, například snížení čekací doby ve frontách díky rozpoznávání obličejů. Testování technologií před velkými událostmi je také častým odůvodněním instalace chytrých kamer soukromými firmami, například na jednorázových událostech jako Roland Garros nebo při projektu „bezpečné město“, v rámci kterého bylo v Nice rozmístěno přes 3800 kamer.
Zatímco většina těchto experimentů byla dle úřadů v rozporu s GDPR, prezident Macron v rámci francouzského předsednictví Radě EU prosazuje zmírnění omezení tykajících se použití umělé inteligence a implicitně podporuje snazší využívání a sběr osobních dat orgány státní správy. Nedávný vývoj však donutil Senát otevřít diskusi k této problematice a začal s projednáváním kroků „ke snížení hrozby sledování společnosti“.
Podobný sentiment se objevuje také v Portugalsku nebo v Belgii. Portugalská vláda se v listopadu minulého roku snažila prosadit zákon o možnosti instalace sledovacích systémů se sběrem biometrických dat bezpečnostními složkami země. Návrh však vyvolal negativní reakce ve společnosti, včetně nezávislého úřadu pro ochranu osobních údajů. Byl prohlášen za netransparentní a protiústavní a následně stažen.
Stejně tak v Belgii, která disponuje přísnou legislativou, jež povoluje pouze systémy neuchovávající biometrická data, jsou obdobné experimenty jako v případě Francie ojedinělé. Rozruch však vyvolaly chytré kamery na bruselském letišti Zaventem, příslušný orgán ale rozhodl, že instalace nemá dostačující právní základ. Současný politický vývoj a lobbování policie za zavedení nových technologií ke sledování naznačuje, že se pohled na téma biometriky mění, na což upozorňuje několik organizací, které své obavy vyjádřily v dubnovém otevřeném dopisu belgickému parlamentu.
Absence významné veřejné politické debaty udává směr, jakým jsou biometrické systémy využívány v Nizozemí a Španělsku. I přes to, že bylo zaznamenáno několik případů nezákonného rozpoznávání obličejů v supermarketech, které vyústily ve varování či v pokutu, nevyvolaly signifikantně negativní reakci ve společnosti. V obou zemích jsou tak tyto technologie používány bez velkých omezení, například při některých zápasech nejvyšších fotbalových lig obou zemí.
V případě Srbska, které není členem Evropské unie, můžeme zpozorovat paralelu s neúspěšným návrhem portugalské vlády. V září minulého roku předložil srbský ministr vnitra návrh zákona, který by povoloval využívání biometrických zařízení k masovému sledování občanů ve veřejných prostorech. Díky tlaku srbských neziskovek, mezinárodního společenství a z důvodu porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž Srbsko ratifikovalo, však ministr návrh stáhl s prohlášením, že ho o to požádal prezident země.
Nejvýraznějšími příklady zemí, které vystupují proti biometrickému dohledu a snaží se o zákaz jak v rámci svého státu, tak i v rámci Evropské unie, jsou především Itálie a nově také Německo. Itálie se díky nedávnému rozhodnutí stala nejhlasitějším zastáncem zákazu biometrických systémů ve veřejném prostoru, naopak Německo zaujalo tento postoj až s říjnovou výměnou vládní koalice.
Italské ministerstvo vnitra v minulosti vyčlenilo finanční prostředky k investici do sledovacích systémů pro policii a téměř 300 obcí, po zásahu Úřadu pro ochranu osobních údajů však z plánů sešlo. O nezákonnosti a netransparentnosti rozhodl Úřad i v případě experimentu města Como, které z veřejných peněz instalovalo chytré kamery ve spolupráci s firmou Huawei.
Jako následek těchto rozhodnutí a rostoucího zájmu veřejnosti schválili v květnu tohoto roku obě komory parlamentu dvouleté moratorium na využívání systémů na rozpoznávání obličejů ve veřejném prostoru. Zároveň Úřad v dubnu také zakázal využívání biometrického systému SARI (Automatic Image Recognition System), který vlastnila policie, nikdy však nebyl využit, protože vyšetřování probíhalo od chvíle pořízení v roce 2017.
V případě Německa pozorujeme výraznou změnu přístupu. Předchozí německá vláda rozšíření biometrického dohledu podporovala, například v roce 2020 tehdejší ministr vnitra oznámil, že bezpečnostní složky budou mít k dispozici data ze sledovacích zařízení na několika nádražích a letištích. Odůvodnění testováním je často používáno i v souvislosti s experimenty federální i oblastní policie, jako byly například instalace kamer na nádraží Südkreuz v Berlíně, při protestech v Hamburku nebo na veřejných místech v Mannheimu.
Koaliční dohoda nové vlády však obsahuje závazek k zákazu chytrých kamer a omezení sledování: „Odmítáme komplexní kamerový dohled a používání biometrických záznamů pro účely sledování. Musí být zaručeno právo na anonymitu ve veřejném prostoru i na internetu.“ Konkrétní plány, jak toho závazku dostát, ale nebyly zveřejněny. Zároveň chce země tento postoj prezentovat i v rámci Evropské unie, zejména tedy v přípravě aktu o umělé inteligenci.
Z příkladů přístupů k masovému sledování a využívání biometrických technologií v různých evropských státech je zřejmé, že názory a postoje k takovým systémům se různí, což se promítá i do příprav zmíněného nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci. Zároveň je možné konstatovat, že neustálé testování a experimenty slouží zejména k normalizaci sledování ve veřejné debatě. Efekt je však často opačný, a naopak přitahuje zájem a pozornost veřejnosti, která se proti využití těchto technologií vymezuje. Spojení organizací zabývajících se digitálními právy a ochranou soukromí do společenské a politické debaty má tak moc ovlivňovat legislativní návrhy regulující používání biometrických systémů.
Česká republika na seriózní debatu o legislativním uchopení využívání metod rozpoznávání tváří v kamerových systémech čeká, a to přesto, že již od roku 2018 funguje na pražském letišti téměř 150 kamer s funkcí rozpoznávání obličeje, která je policií také využívána.
Článek vznikl v rámci projektu Digitální watchdog organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
ČLÁNKY DO MAILU