Na území Česko-Slovenska se, jak známo, nalézá největší koncentrace antivirářských firem na obyvatele – sídlo zde mají hned tři ze světových lídrů: AVG, Alwil a slovenský ESET. To je něco zcela výjimečného: kromě těchto firem a jediného zástupce Ruska (Kaspersky Labs) sídlí všichni významní antiviráři v USA. (Měli bychom přesněji říkat „firmy zabývající se bezpečností v digitálním světě“, my ale zůstaneme u tradičního a kratšího označení, i když je nepřesné).
Čím to je? Možné vysvětlení je, že psaní antivirů byla po nějakých patnáct let docela nevděčná práce: velmi náročná na čas špičkových odborníků s dlouhou praxí, přitom komerčně ne snadno využitelná. Antiviry byly řazeny mezi utilitky, někam mezi Defragmentátor disku, Spořič obrazovky a Servant Salamander – mezi programy, které nemají stát víc než pár šupů a coby takové se nelehko prodávají (vzpomeňme si: to byla doba, kdy nešlo software jinak prodávat než v zabalené lepenkové krabici). Domácí antivirové firmy v té době také spíše živořily než prosperovaly, přinejmenším ve srovnání s tím, jak se jim daří nyní. Kdyby žili zakladatelé těchto firem v devadesátých letech za Atlantikem, velmi pravděpodobně by si našli mnohem lukrativnější práci pro velkou softwarovou společnost; psaním antivirů se ani tam vydělat moc nedalo. Ale měli štěstí – žili v té době zde, rozvíjeli svoje podnikání v zemi, kde je levno. A získali technologický náskok, či se především vyšvihli na úroveň těch nejlepších na světě: žádné jiné technologické odvětví na světě nemá tři česko-slovenské firmy mezi prvními deseti či možná sedmi. Je současně nutné vyvrátit jeden často opakovaný mýtus, že tvorba antivirů je vlastně nějaká primitivní programátořina založená na tom, že se v kódu vyhledá řetězec znaků a když se najde, zobrazí se červený blikající vykřičník a to je to celé. Naopak; jde o podnikání, kterému se asi ze všeho nejvíce podobá souboj špičkové kriminálky se špičkovými zločinci, a zkušenosti jsou v něm naprosto podstatné. Právě proto jsou i firmy z východní Evropy dnes nahoře a žádná mašinérie Silicon Valley je neumí sestřelit: tady hrubá síla nepomůže.
Co tě nezabije, to tě posílí
Dalším velice zajímavým faktorem v životě domácích antivirářů (bratři z ESETu se snad nebudou zlobit, když je mezi „domácí“ zařadím) je to, že tyto společnosti měly někdy v polovině desetiletí blízko ke klinické smrti. Tradiční viry, se kterými se bojovalo předchozích deset let, šířené hlavně přes zavirované fyzické nosiče dat, ustoupily ze slávy, takže pomalu ustával i tak malý zájem o antiviry. Především se ale ukázalo, že tradiční viry „nejsou žádný byznys“ pro jejich autory – až cyber-zločin na Internetu ukázal, jak se s jeho pomocí dají vydělávat velké peníze a proto se ti, kteří programovali viry ne pro zábavu, ale pro prachy, přesouvali do tohoto prostředí.
Internet samozřejmě změnil hru, ale nešlo o revoluci – změna přicházela dost pomalu, možná tak pomalu, že si tradiční antiviráři ani dobře neuvědomili, co se děje. Nezapomeňme také na to, o jakou „kulturní propast“ se jednalo: to byli lidé, kteří bojovali s vypasenými potvorami, zakusující se do souborů COMMAND.COM, IO.SYS a MSDOS.SYS, DOS a BIOS znali zpaměti a programovali v assembleru – na Internetu náhle šlo o změť jakýchsi browserových skriptíků a na první pohled hloupůstek typu tracking cookie a podobně. Hrozby z Internetu byly podceňovány – pamatuji si, že jsem někdy okolo roku 2000 byl na obědě právě s čelním představitelem Avastu (tehdy Alwilu) a na můj návrh boje proti internetovým hrozbám jsem získal odpověď: komerčně nezajímavé, nedůležité, tohle my neděláme.
Domácím antivirářům se ale tuto dobu podařilo překonat a podle hesla „co tě nezabije, to tě posílí“ se záhy dokázali přeorientovat na boj proti hrozbám z Internetu – na rozdíl od některých zahraničních konkurentů, které zřejmě zkosily vyšší náklady na provoz firmy v západních zemích. Nicméně stále ještě nebyla úspěšně vyřešena otázka, jak tento typ antivirů prodávat: krabicový prodej uvadal k nule a další prodejní cesty se taky nejevily moc slibně.
Je dobré ještě poznamenat, že v této době, kdy budoucnost skutečně nevypadala dvakrát růžově, prodal majitel brněnského Grisoftu (později AVG) firmu investorovi Gabrielu Eichlerovi za velmi malé peníze. Investor měl ale v tomto případě daleko lepší čich než zakladatel firmy Jan Gritzbach; nicméně roli v tom hrál i faktor, že pro něj „peníze nejsou všechno“.
Freemium čili skorozadarmo
Někdy se v podnikání stává, že člověk udělá z nouze ctnost a nakonec se to ukáže jako životní výhra. To bezezbytku platilo i pro Alwil/Avast. Jak sami uvádějí v rozhovorech, v jedné chvíli chtěli firmu zabalit, a pak se rozhodli pro „poslední pokus“ – software dají zcela zdarma v plné verzi (žádný trial, žádné časové omezení), a za peníze bude pokročilejší verze. Stali se tak, alespoň v antivirové branži, průkopníkem tzv. freemium modelu (freemium = „free“ a „premium“), kdy plnokrevný produkt, nikoli šidítko, je skutečně zadarmo, a za peníze je jeho vylepšená, komfortnější verze. A poznali sílu downloadovacích centrál – jen na download.com stojí ukazatel na 106 mil. downloadech, s 1,1 mil. downloadů za poslední týden. V celosvětové popularitě jej překonává pouze jeho „brněnský kolega“ AVG, kterého rovněž stejný freemium model znamenal výtah ke slávě.
Zajímavým specifikem Avastu, nemálo se podílejícím na jeho úspěchu, je multijazyčnost – většina vedoucích antivirů byla velmi dlouho jen v anglické verzi (přinejmenším jejich free/trial verze), zatímco Avast se dokázal přes dobrovolně pracující překladatelské komunity dostat i k uživatelům, kteří místní jazykové verze velmi ocení – firma uvádí, že např. v na domácí jazyk hrdé Francii je Avast na 70 % domácích počítačů, program umí arabsky či vietnamsky.
Firma uvádí, že produkt si za pár desítek dolarů koupí zhruba každý dvacátý uživatel free verze. Je-li to pravda, tak 5 % ze sta miliónů je pět miliónů platících uživatelů, krát 40 dolarů ročně, račte si spočíst sami a pak cena dvou miliard korun za menšinový podíl ve firmě nevypadá vůbec přehnaně. Tuším to byl právě Eda Kučera (možná se mýlím), kdo v nějakém rozhovoru na poměrně stupidní otázku, co potřebuje podnikatel k úspěchu nejvíce, odpověděl jednoduše: štěstí.
Na burzu s nimi?
Není divu, že velkou příležitost v Avastu začichaly investiční fondy, a s jedním z nich (jak uvádějí spolumajitelé firmy, po mnohém vyjednávání a vybírání) pak byla uzavřena kupní smlouva. Detaily jako obvykle nebyly sděleny: minorita bude zřejmě někde mezi 34–49 procenty („superminoritu“, tj. pod třetinu, kupují fondy velmi zřídka), nicméně podstatnější informace je, jaká část z cca dvoumiliardové částky šla majitelům a jaká do firmy na další rozvoj. Tady už se dá ale jen spekulovat, a to činit nebudu.
Podstatné ale je, že původní čeští majitelé si nad firmou zachovávají kontrolu (investor je čistě finanční). To poněkud nepochopili na Živě, když napsali, že vstupem investora firma „ztrácí nezávislost“. Vtip je právě v tom, že Avast svou nezávislost neztrácí a může se i do budoucna zcela svobodně rozvíjet, nespadá do žádného koncernu, který má své primární podnikatelské zájmy atd.
Záměr investora je vstoupit s Avastem úspěšně na burzu – mimochodem, byl by to první úspěšný vstup privátní české technologické firmy na akciový trh, přestože o něčem podobném snili nebo sní mnozí ostatní (kdysi Centrum, také Mall a další). Úspěšný vstup na burzu, takzvané IPO, je svatým grálem pro mnohé podnikatele – znamená jednak jakési oficiální stvrzení, že firma se dostává mezi stabilně podnikající giganty, jednak ještě řádově větší peníze pro prodávající, jednak získává téměř nevyčerpatelný přístup k penězům, použitelný obvykle na další akvizice. Kde leží laťka na „vyšším levelu“, ukazuje například nedávná akvizice firmy McAfee, jednoho z dalších předních světových hráčů Intelem za 7,7 miliardy dolarů. Do McAfeeho ale má Avast ještě daleko – tato firma je především velmi dobře etablovaná v lukrativním firemním segmentu a loni utržila dvě miliardy dolarů, tedy stále o řád nad Avastem.
Vstup na burzu a hlavně její další úspěšné působení jako veřejně obchodovatelné společnosti může firmu katapultovat do nepředstavitelných výšin – například takový McAfee rozhodně není „gigantická“ firma a její prodejní hodnota činí pro srovnání víc než je roční rozpočtový schodek České republiky (a ten není zrovna malý). Ale když se to zpacká – doma známe třeba případ AAA Auto – tak je to spíše katapultáž směrem dolů, ke škrtání, úsporám a zavinování se namísto rozvoje. Avast má štěstí, že funguje v rostoucím segmentu s velkým potenciálem, takže naděje na možná vůbec největší domácí podnikatelský úspěch není vůbec malá.
ČLÁNKY DO MAILU