Blokování: vane vítr z USA?

Závěr loňského roku přinesl zajímavé události kolem snah o odpojování uživatelů od Internetu, či o blokování různého obsahu na Internetu. Například ve Francii se tamní digitální gilotina stala předmětem kritiky už i ze strany těch, jejichž zájmům má sloužit – pro svou údajnou pomalost v rozesílání varovných dopisů. Současně vyšlo najevo, díky zveřejněným depeším na serveru WikiLeaks, že určitou roli při vniku celého konceptu sehrály i USA a tamní asociace hudebního a filmového průmyslu.

Stejně tak se ukázalo, že pod tlakem z USA bylo i Španělsko. Ale než stihlo přijmout nový zákon, který by umožňoval blokovat weby nabízející autorsky chráněný obsah či jen odkazující se na něj, přišla odhalení serveru Wikileaks a poslanci se zalekli zákona, který je zřejmě důsledkem lobbingu amerického filmového průmyslu.

Odpojování uživatelů

Cílem francouzské digitální  gilotiny, o které se zde na Lupě psalo již vícekrát, je minimalizace porušování autorských práv skrze odpojování uživatelů od Internetu, a to na základě udání od „Velkého Obsahu“ (od velkých držitelů autorských práv, typicky velkých vydavatelů, asociací a ochranných svazů).

V současné době probíhá teprve rozesílání prvních varovných dopisů, a proto dosud ani nemohl být nikdo skutečně odpojen. Již se ale názorně projevují první „neduhy“ celého konceptu. Například kuriózní problém kapacitního dimenzování: Velký Obsah, který nechává monitorovat dění v Internetu, posílal každý den úřadu HADOPI na 25 000 svých oznámení o údajném porušování svých práv (z nějaké konkrétní IP adresy), a nově toto číslo zvýšil na dvojnásobek, na 50 000 udání denně.

Úřad HADOPI pak (podle IP adres) předává příslušným internetovým providerům požadavky na identifikaci těch jejich zákazníků, kterým patří příslušné přípojky, aby jim následně mohly být (už samotnými providery) rozeslány první varovné e-maily, formálně za nedostatečné zabezpečení jejich přípojek proti porušování něčích práv.

Jenže HADOPI rozesílá takovýchto požadavků podstatně méně: některé dny třeba 2000, někdy  jen 500 denně. Za dosavadní dva měsíce, od zahájení této své činnosti, jich prý odeslal jen asi 100 000. Prý proto, že nechce (a kvůli zákonu ani nemůže) fungovat jako nějaký automatický autoforwardér, ale musí kontrolovat alespoň věcnou správnost jednotlivých udání, resp. žádostí o identifikaci zákazníka.  Celou tuto agendu přitom má na úřadě na starosti jen 15 lidí (12 expertů a 3 soudci), a ti „stíhají“ zpracovat jen podstatně méně udání, než kolik jich dostávají.

A tak dochází k zajímavému paradoxu: úřad HADOPI je kritizován už nejen ze strany uživatelů a širší internetové veřejnosti (za to, že je poslušným nástrojem v rukou velkých držitelů práv), ale nyní i ze strany Velkého Obsahu za svou pomalost a „setrvačnost“.

Tři soudci, kteří na úřadu HADOPI působí a mají příslušnou agendu na starosti, dokonce publikovali v prestižních novinách Le Monde své stanovisko, které kontruje hlavním námitkám ze strany Velkého Obsahu. Konstatují v něm, že jejich mise rozhodně není „kvantitativní“ a jejím úkolem není dosahovat nějakých konkrétních počtů rozeslaných varování za měsíc či konkrétního poměru mezi počtem přijatých udání a rozeslaných varování.

Stejně tak soudci konstatují, že cíle jejich úřadu nejsou vždy identické se zájmy Velkého Obsahu, a zdůrazňují, že nejsou nějakým slepým nástrojem represe.

To ale dává poměrně zásadní ránu celému konceptu digitální gilotiny, který staví právě na masovosti a značné „mechaničnosti“ osočování i trestání (formou odpojení), bez respektu k tradičním právům na spravedlivé posouzení viny (proces) a možnost obhajoby.

Jen si vzpomeňme na boje kolem toho, aby francouzská digitální gilotina mohla „stínat hlavy“ (odpojovat od Internetu) jen na základě pouhého administrativního rozhodnutí, jen na základě něčího osočení – bez zkoumání viny. To bylo právě o tom, aby to šlo dělat mechanicky („na běžícím pásu“), a tedy v libovolně velkých počtech. Naštěstí se to prosadit nepodařilo. Ale i tak to ukázalo na určitý celkový trend: snahu nadřadit specifické zájmy určité vlivné skupiny (zde: Velkého Obsahu) zcela základním lidským právům.

Loppsi 2

Jiným příkladem snah o „zmechanizování“ verdiktů a „oproštění se“ od tradičních právních postupů může být zákon, shodou okolností prosazovaný také ve Francii. Jde zákon Loppsi 2 (od: Loi d'orientation et de programmation pour la performance de la sécurité intérieure), o kterém jsem zde na Lupě psal již v září roku 2009. Tento zákon jde ještě dále než koncept digitální gilotiny, protože je více proaktivní a je zaměřený spíše na aktivity bezpečnostních složek. Umožní jim například instalovat do počítačů uživatelů „oficiální spyware“, aniž by k tomu potřebovali souhlas soudu a museli se někomu zpovídat z toho, proč tak dělají.

Jinou pravomocí by bylo právo státu vytvářet blacklisty webových serverů a od providerů vyžadovat jejich okamžité blokování – vše bez jakéhokoli dohledu soudu. Zákon Loppsi tuto pravomoc vymezuje v souvislosti s bojem proti dětské pornografii, když říká, že je určena k tomuto účelu. Jak se ale mnozí obávají: co zadrží stát, aby této možnosti (bez jakékoli kontroly a dohledu) nevyužil také pro další účely? Třeba pro zablokování takových zdrojů, jako je Wikileaks?

Že to nejsou jen plané obavy, naznačil svým nedávným výrokem francouzský ministr průmyslu Eric Besson: důrazně varoval tamní providery před důsledky, které by je čekali, pokud by hostovali obsah tohoto serveru. S argumentem, že pro francouzské firmy je nepřípustné hostovat obsah, považovaný za kriminální.

Server Wikileaks přitom ve Francii nebyl z ničeho ani obviněn. A ani jinde ve světě nebyla nelegálnost jeho aktivit u soudu dosud prokázána. Svým způsobem přitom poodkryl zákulisí i kolem francouzské digitální gilotiny. To když se mezi zveřejněnými diplomatickými depešemi objevily také zprávy o tom, jak  americké asociace RIAA a MPAA, sdružující velké vydavatele světa hudby a filmu, stejně jako nechvalně známá BSA (sdružující největší producenty softwaru) lobovaly za  přijetí zákona, zavádějícího digitální gilotinu. Zřejmě ve snaze udělat si z Francie jakési testovací hřiště, na kterém si mohou prakticky vyzkoušet i takové drakonické praktiky, jaké by jim doma neprošly.

Zpět ale k zákonu Loopsi 2 ve Francii: jeho návrh již prošel na podzim Senátem, a jeho jednotlivé části nyní schvaluje dolní komora tamního parlamentu (Národní shromáždění). Ta část zákona, která hovoří o právu vytvářet blacklisty a požadovat blokování podle nich, byla Shromážděním schválena minulý měsíc. Předpokládá se, že celý zákon by mohl být definitivně schválen a nabýt účinnosti již v tomto roce (tj. 2011).

Španělsko: pod tlakem z USA?

Blokovat obsah na Internetu, skrze oficiální blacklisty, které by internetoví provideři museli povinně respektovat, chtěli i ve Španělsku. Představa byla taková, že blokovány by byly weby nabízející ke stažení autorsky chráněný obsah či odkazující na taková místa, a že jejich seznamy (blacklisty) by vytvářela komise působící na ministerstvu kultury.

Zavedení tohoto institutu mělo být součástí širšího zákona implementujícího ekonomické reformy (zákona „o udržitelné ekonomice“), ale příslušné pasáži o blokování obsahu na Internetu se říkalo „ley Sinde“ (zákon Sindeové, podle současné ministryně kultury Angeles Gonzales Sinde, která jej dlouho připravovala a prosazovala).

Jenže těsně před (již loňskými) vánočními svátky právě tato pasáž v místní Sněmovně neprošla, byť poměrně těsnou většinou.

Svou roli přitom mohlo sehrát i jedno z odhalení, které vyplynulo ze zveřejněných amerických diplomatických depeší na serveru WikiLeaks. Konkrétně depeše z 25.2.2008 o tla­ku USA (i ze strany MPAA, RIAA a BSA) na Španělsko, těsně před tamními volbami v březnu 2008, aby i ono přijalo obdobná opatření po vzoru Francie a současně upravilo některé své zákony týkající se copyrightu (a také například důrazněji deklarovalo, že autorské poplatky nepokrývají díla, získaná pro vlastní potřebu z P2P sítí). Pod pohrůžku, že jinak bude zařazeno na seznam zemí podporujících zneužívání duševních práv (Special 301 Report).

Španělsko se ale hned nepodvolilo, a tak se skutečně dostalo na „seznam hříšníků“. „Nápravu“ měl přinést ať zmiňovaný „ley Sinde“. Jenže ten teď neprošel. Zřejmě i proto, že tamní poslanci jej díky odhalení serveru WikiLeaks začali vnímat jako důsledek nátlaku ze strany filmové lobby z USA. Nemluvě již o širší internetové veřejnosti, která rovnou hovořila o zákoně „made in USA“.

Také Britové chtějí blokovat – pro jistotu veškeré porno

Se záměrem blokovat určitý konkrétní obsah na Internetu v nedávných dnech přišli také ve Velké Británii. Možná povzbuzeni úspěchem takovýchto snah ve Francii, a neodrazeni jejich neúspěchem ve Španělsku.

Alespoň britský ministr kultury, komunikací a kreativního průmyslu Ed Vaizey vyjádřil takovýto záměr v jednom svém interview pro prestižní Sunday Times. Jeho představa je taková, že by se preventivně blokovalo veškeré porno. Tedy nejen to „dětské“, ale všechno.

Připomeňme si, že ve Velké Británii je již delší dobu blokována dětská pornografie (přesněji: obsah charakteru sexuálního zneužívání dětí), a to na bázi blacklistů, které (bez dohledu a kontroly) připravuje britská privátní organizace Internet Watch Foundation.

Ovšem na rozdíl od toho, jak je vše prezentováno u nás (tedy jako blokování dětské pornografie) jsou v Británii realističtější a prezentují vše nikoli jako blokování, ale jako ochranu před nechtěným přístupem na webové stránky s dětskou pornografií. Dobře totiž vědí, že zájemce o tento specifický obsah takovéto blokování rozhodně nezastaví, a oni se k němu tak jako tak dostanou jinou cestou.

U nového záměru by tedy byl podstatně širší celkový záběr: už by se nejednalo jen o dětskou pornografii (resp. sexuální zneužívání dětí), ale o veškerou pornografii. Tedy i takovou, která sama o sobě není v rozporu se zákony, resp. není nelegální.

Toto „rozšíření záběru“ by dále ztížilo, či spíše rovnou znemožnilo praktickou implementaci: zatímco dnes je velmi obtížné přesně vymezit hranice dětské pornografie (viz známá kauza Wikipedie) a složité sestavovat samotné blacklisty (v rámci IWF), v případě blacklistů na „jakékoli porno“ by to bylo ještě mnoho složitější, či spíše nemožné.

Však také britští provideři již upozornili svého ministra, že jeho představy jsou nereálné.  Jednak kvůli obrovskému objemu takovéhoto obsahu (který by musel být nějak systematicky ohodnocen, aby mohl být zařazen či naopak nezařazen na blacklist), ale také kvůli tomu, že lidé tento obsah „konzumují“ i mnoha dalšími způsoby, a ne pouze přes WWW stránky.

Výhrady proti popisovanému záměru ale nejsou jen čistě technické, nýbrž i právní, protože blokován by byl i obsah, který není nelegální. Tomu se ale návrh snaží kontrovat tím, že by vlastně o úplně zablokování nešlo, resp. šlo by se z něj vyvázat: uživatel by mohl požádat o to, aby se k takovémuto obsahu mohl dostat. Zatím ale není jasné, jakou cestou a za jakých podmínek.

Mohli bychom to asi označovat jako princip „opt-in“ (kdo se chce dostat k pornu, musí o to požádat). Ale stejně tak to můžeme považovat za princip „opt-out“: kdo nechce, aby ho stát chránil a vybíral za něj to, co je pro něj vhodné a co ne, musí požádat o své vyjmutí z této ochrany.

Právě tento druhý pohled pak asi nejlépe zdůrazňuje celou podstatu věci: i (britský) stát chce ještě dále posunout hranici toho, co ještě nechává na svých občanech, jako jejich práva (a současně povinnosti), a co již rozhoduje a řeší za své občany sám. Kam to povede?