V pondělí 14. února 2011, začal ve španělské Barceloně další světový mobilní kongres (MWC, Mobile World Congress), před lety známý ještě jak 3GSM kongres. Jde zřejmě o největší akci v rámci celého mobilního sektoru, a to skutečně celosvětovou. A jako taková je příležitostí k významným oznámením, k představení nových produktů, k pronášení historických projevů – ale také k zajímavým srovnáním. Třeba i toho, jak jsem na tom v oblasti mobilních komunikací u nás v ČR, ve srovnání se světem.
O čem bude letošní kongres v Barceloně?
V Barceloně se jistě i letos objeví řada zcela nových mobilních telefonů. Mezi nimi i první 3D telefon, schopný nahrávat 3D videa a přehrávat 3D obsah bez speciálních brýlí (ohlásil ho korejský LG a představit by ho měl právě dnes dopoledne). Možná ještě více premiér ale zažije oblast tabletů: s nějakým vlastním konkurentem iPadu letos v Barceloně přijde snad každý výrobce, který chce v branži něco znamenat.
Bude zajímavé sledovat, co přehršel nových koncových zařízení udělá s celým „softwarovým ekosystémem“ kolem nich: dnes mezi sebou soupeří hned několik operačních systémů pro mobily a tablety, a vývojáři aplikací to kvůli tomu mají hodně komplikované. Situace není příliš přehledná, a navíc právě teď dochází k významným „tektonickým posunům“ typu nově uzavřeného spojenectví mezi Nokií a Microsoftem. Zda je to správný krok vpřed, který přinese kýženou záchranu, nebo zda to pro oba zúčastněné subjekty bude definitivní ústup ze slávy, je právě teď předmětem vášnivých diskusí.
A to je na obzoru ještě jiná významná bitva: o to, zda inteligence (v podobě aplikací, dat atd.) má sídlit přímo v mobilu, nebo spíše někde v „mobilních oblacích“ (mobile cloud).
Výsledek této bitvy bude zcela zásadní pro celou sféru mobilních aplikací, která dnes počítá spíše se svým umístěním přímo v koncových zařízeních. Pak ale má o to větší problém s nejednotností zdejšího prostředí (s variabilitou mobilních operačních systémů a jejich verzí), a snaží se to řešit například různými „sjednocujícími“ nadstavbami (umožňujícími jednotný vývoj a nasazení aplikací) a jednotnými „appstory“ (řešícími jednotný prodej takovýchto aplikací).
Jednou z aktivit v této oblasti by se mohla stát i rok stará iniciativa WAC (Wholesale Application Community), kterou největší světoví hráči chtějí letos doopravdy rozjet.
Permanentní snahou celou mobilního světa je pak hledat a otevírat „nové zdroje výnosů“. V hledáčku jsou již dlouho i platební systémy, do kterých by se hlavně mobilní operátoři rádi nějak „vklínili“ se svými mobilními platbami, a hlavně strhli na sebe poplatky z jednotlivých transakcí (které dnes jsou do kapes různých „karetních“ společností, stojících mimo mobilní svět).
Letos by tyto snahy mohly dostat nový impuls díky nástupu technologií NFC (Near Field Communications), které dokáží významně usnadnit samotné placení mobilem. Jenže technologie nejsou všechno, mnohem obtížnější asi bude ono „vklínění“, resp. „nalezení místa“ pro mobilní operátory v již dobře zavedených systémech bezhotovostních plateb, realizovaných s využitím platebních karet. Tedy alespoň tam, kde takovéto placení (kartami) je dobře zavedeno.
Dalším technologickým trendem by měly být vícejádrové (zatím hlavně: dvoujádrové) procesory pro mobilní zařízení, ať již v podobě smartphone či nově nastupujících tabletů. Ve hře bude nejenom jejich výkon, ale také spotřeba, či poměr mezi spotřebou a výkonem. Bojovat mezi sebou budou samozřejmě i výrobci, protože podobně jako u operačních systémů pro mobilní zařízení se o trh s procesory dělí snad ještě více hráčů než u „stolních“ zařízení.
Jak se daří LTE?
Samostatnou kapitolou pak jsou technologie pro mobilní sítě, čím dál tím více zaměřené na datové přenosy. Ty ale utěšeně rostou: podle nejnovější studie společnosti CISCO (Visual Networking Index) v roce 2010 vzrostl celosvětově objem přenesených dat v mobilních sítích 2,6×, a tempo růstu dokonce ještě předčilo předchozí odhady.
Tento růst ale způsobuje mobilním operátorům problémy, protože kapacita jejich sítí přestává stačit. A tak musí čím dál tím více provozu přesměrovávat (anglicky: offload) do pevných sítí, ať již pomocí WiFi či femtobuněk. Podle stejné studie Cisco mělo být v roce 2010 takto přesměrováno na 31 procent provozu generovaného smartphony. A mimochodem: tablety, připojené k mobilním sítím, prý generují 5× více datového provozu než smartphone. Což dále zvětšuje celý problém s přetěžováním mobilních sítí a klade o to větší důraz na „odvádění“ (přesměrovávání) provozu jinam.
Všichni si samozřejmě slibují významné zlepšení od technologie LTE (Long Term Evolution), která už několik let postupně „dozrává“. Podle aktuálních údajů od asociace GSA by dnes již mělo být k dispozici na 63 různých koncových zařízení, a další nejspíše budou v Barceloně teprve představena.
Ještě nepříliš dávno byl jejich hlavní problém ve velikosti. Původní terminály velikosti objemnějších skříní se ale již podařilo zmenšit do vcelku přijatelných rozměrů. Teď ale zbývá ještě zapracovat na jejich spotřebě, která je dosud poměrně velká a pro skutečně mobilní zařízení těžko přijatelná.
A samozřejmě: musí být vybudovány příslušné mobilní sítě, podporující technologii LTE. Takové již existují, a to po celém světě. Největší jejich koncentrace je ale v USA, které jakoby skrze LTE chtělo zvrátit dřívější prvenství Evropy v oblasti mobilních technologií.
Evropa je s nasazováním LTE o něco pozadu, i když i zde už několik LTE sítí funguje na řádné komerční bázi, a další operátoři již oznámili konkrétní plány s nasazením této technologie (celkový přehled od GSA viz následující obrázek).
Nás asi příliš nepotěší, že naši mobilní operátoři se k nasazení LTE ještě nijak konkrétně nevyjádřili. Sice o možnosti budoucího nasazení LTE tu a tam něco naznačí, ale žádný konkrétní plán či závazek zatím nezaznamenala ani GSA asociace. Známo je pouze to, že LTE u nás testovala Telefónica.
Příznačné je už to, že naši mobilní operátoři vůbec nepřipouštějí nějaké problémy s přetěžováním svých stávajících sítí. Ty prý jsou dimenzované dostatečně a nepotřebují žádná „odvádění provozu“. Jestli to ale nebude spíše tím, že naši operátoři dokázali udržet „spotřebu“ mobilních dat dostatečně na uzdě, skrze striktní datové limity u svých tarifů.
Co vlastně je 4G?
K technologii LTE se přitom pojí jedna aktuální zajímavost: jde či nejde o mobilní technologii 4. generace, alias 4G?
Rozhodující by v tomto ohledu měla být definice, kterou používá Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Ta vymezovala technologii 4G tak, že pro skutečně mobilní připojení má poskytovat nejméně 100 Mbit/s, a pro stacionární připojení (byť přes mobilní síť) dokonce 1 Gb/s.
Sem by správně patřila až novější technologie LTE-Advanced (3GPP LTE Release 10), či WiMAX2 (IEEE 802.16m, WirelessMAN-Advanced) – a tak to také ITU již nějakou dobu prezentovala.
Jenže realita je taková, že operátoři tuto definici ITU dosud vesměs ignorovali a své LTE či WiMAXové sítě prezentovali již jako sítě 4G. A někteří, jako třeba T-Mobile v USA, prezentují jako 4G technologii dokonce i své HSPA+.
A tak prý ITU, aby nebyla „všem pro smích“, v prosinci loňského roku náhle potichu a jakoby „mezi řečí“ změnila své vymezení toho, co vlastně je 4G: svou definici rozvolnila natolik, že do ní mohou spadat už i technologie LTE, ale dokonce i HSPA+ a WiMAX.
Stalo se tak skrze nenápadnou poznámku v této tiskové zprávě ITU, kde se na jednom místě mluví o technologiích LTE-Advanced a WirelessMAN-Advanced jako o 4G, ale současně se říká, že:
… tento termín, jakkoli nedefinován, může být aplikován i na předchůdce těchto technologií, LTE a WiMAX, a na další pokročilé 3G technologie, skýtající podstatné zlepšení ve výkonnosti a schopnostech oproti již nasazeným prvotním systémů třetí generace.
No, podle této definice by se vlastně mohl přihlásit i český T-Mobile, který v průběhu loňského září a října upgradoval svou nově budovanou 3G (UMTS FDD) síť na HSPA+: teď by o sobě mohl tvrdit, podobně jako jeho protějšek v USA, že provozuje mobilní síť 4G. Ale možná si dává pozor kvůli tomu, jak se svého času blamoval, když jako 4G označil služby poskytované jeho sítí na bázi technologie UMTS TDD. Pak toho sám raději nechal (a dnes o této síti hovoří jen jako o UMTS TDD síti).
Připomeňme si v této souvislosti, že ostatní dva velcí tuzemští operátoři (Telefónica a Vodafone) se dosud k HSPA+ nedostali. To, co nasazují ve své síti, je pouze HSPA, od stejného dodavatele (čínského Huawei), s maximální teoretickou rychlostí 7,2 Mbit/s.
To T-Mobile uvádí jako maximum svého HSPA+ 21 Mbit/s. Nicméně všechno jsou to teoretické maximální rychlosti konkrétní technologie. Zákazníka se týká uměle nastavená maximální rychlost, o které operátoři hovoří mnohem méně (třeba u T-Mobile jde o 3,6 Mbit/s u většiny tarifů, a 7.2 Mbit/s i tarifu Internet na cesty Premium). Skutečně dosahované rychlosti ale bývají ještě nižší, viz třeba pravidelná měření serveru DSL.cz – dnes se pohybují kolem 1,6 Mbit/s.
TO2 CR a T-M budou své sítě sdílet
Pokud si to zrekapitulujeme, u nás v ČR máme dvě poněkud odlišné „vývojové“ větve: zatímco T-Mobile vsadil na HSPA+, s technologií dodávanou od Nokia Siemens Networks a s teoretickým maximem na downlinku 21 Mbit/s, Telefónica a Vodafone sází na HSPA dodávanou čínským Huawei, s teoretickým maximem 7,2 Mbit/s.
Možná o to více překvapila v nedávných dnech zpráva o tom, že dva ze tří těchto operátorů se dohodli na sdílení svých nově budovaných 3G sítí. A to nikoli Telefónica a Vodafone, které mají stejného dodavatele a verzi technologie, ale jakoby „napříč“ oběma vývojovými liniemi: dohodla se Telefónica s T-Mobile, zatímco Vodafone stojí mimo tuto dohodu.
Cílem je „společně“ pokrýt ta území, která dosud pokryta nejsou. Tedy spíše menší města a vesnice, kde se nemusí vyplatit, aby si každý operátor budoval vlastní pokrytí. A tak se Telefónica s T-Mobile dohodla, že T-Mobile pokryje západní část republiky, Telefónica tu východní, a nové pokrytí budou využívat společně – pomocí funkcionality MORAN (Multi-Operator Radio Access Network). Ta umožní, aby jeden vysílač vysílal signál obou operátorů, na „jejich“ frekvencích, a uživatel tak viděl na svém terminálu síť svého operátora.
Postaveno by takto mělo být téměř 1000 vysílačů, po cca 490 každým z obou operátorů. Podle dostupných odhadů by to mohlo vytvořit pokrytí dalších cca 25 % území ČR (které by se připočetly k vlastnímu pokrytí obou operátorů). Konkrétní výčet lokalit a poloh těchto vysílačů, ze kterého by se daly aproximovat kontury nového pokrytí, ale nebyly zveřejněny.
Stejně tak není znám konkrétnější časový harmonogram. Obě strany dohody uvádí jen to, že:
Ve 2. čtvrtletí letošního roku bude zahájen pilotní komerční provoz. Na základě jeho výsledků bude pak stanoven detailnější časový plán.
A co Vodafone?
Na celém oznámení, citovaném i zde na Lupě, je zajímavá i absence „třetího do hry“, společnosti Vodafone.
Když jsem ji požádal o vyjádření toho, proč se na dohodě nepodílí, dostal jsem „velmi diplomatickou“ odpověď:
Naší prioritou je především v co nejbližší době zákazníkům doručit co nejširší kvalitní datové pokrytí rychlým mobilním internetem. Myšlenku sdílení sítě samozřejmě i nadále podporujeme.
Prakticky souběžně s tím pak Vodafone odkryl vlastní harmonogram rozšiřování svého pokrytí: do konce letošního srpna chce přidat pokrytí dalších 18 % populace ČR, neboli dostat se ze současných 42 % populace na 60 %. I s konkrétním výčtem lokalit, které by měly být pokryty.
Vzhledem k tomu, že u plánu na sdílení (mezi Telefónikou a T-Mobile) takovýto výčet lokalit chybí, není dost dobře možné oba plány porovnat. Stejně tak lze zatím jen spekulovat nad tím, co bylo konkrétním důvodem pro absenci Vodafonu na dohodě dalších dvou operátorů.
Nekompatibilita sítí a technologií to nejspíše nebude, a absence zájmu či ekonomické smysluplnosti snad také ne. Zbývají takové věci, jako nekompatibilita rozvojových plánů, představ a ambic, neschopnost dohodnout se, případně nějaké „vztahové nekompatibility“ na úrovni nejvyššího managementu, absence souhlasu mateřských společností apod.
Kdo ví – má někdo ze čtenářů nějaké konkrétnější informace?
ČLÁNKY DO MAILU