Skoro se tomu ani nechce věřit, ale je to tak: přístup k Internetu na bázi ADSL je v České republice poskytován už deset let. Konkrétně od přelomu února a března 2003, kdy se začaly objevovat první nabídky jak od tehdejšího Českého Telecomu (dnes: Telefóniky CR), tak i od alternativních poskytovatelů (na bázi přeprodeje).
U někoho toto desetileté výročí možná vyvolá otázku ve smyslu „to už je to tak dlouho“? Jenže pamětníky oněch pionýrských dob nejspíše napadne přesně opačná otázka: proč k nám ADSL přišlo tak pozdě? Proč teprve před deseti lety a ne dříve, jako tomu bylo ve „vyspělejších“ zemích?
ADSL poprvé
Odpověď by byla na delší povídání, a tak si jen stručně naznačme, že tehdejší Český Telecom měl notně zainvestováno do technologie ISDN a chtěl tuto svou investici maximálně vytěžit. Svou roli (alespoň podle mého názoru) sehrálo i to, že vedení Českého Telecomu bylo tehdy fakticky v rukou tzv. strategického partnera, a že jeho manažeři si možná mysleli, že si na našem telekomunikačním trhu mohou dělat, co chtějí.
A tak když ISDN konečně vyčerpalo svůj hlavní potenciál a nástup ADSL už nebylo možné odkládat, došlo na jaře roku 2002 na „specifické“ řešení: Český Telecom tehdy ADSL skutečně spustil, pod značkou IOL Platinum. Jen pro ilustraci: nejlevnější přípojka s rychlostí 256/64 kbit/s měla stát 1900 Kč měsíčně, a měla zahrnovat 0,5 GB dat. Za každý 1 MB nad tento limit se měly platit rovné 3 koruny české. K tomu nejméně 100 Kč za pronájem toho nejjednoduššího ADSL modemu.
Pokud vás kromě těchto cen zarazilo ještě něco jiného – a to rok 2002 – pak vězte, že nynější desáté výročí se skutečně počítá až od roku 2003, a nikoli od popisovaného startu služby IOL Platinum v roce 2002. Protože krátce po jejím spuštění (koncem června 2002) regulátor (ČTÚ) tuto službu Českému Telecomu zakázal.
Vyhověl tehdy protestům alternativních operátorů, kteří argumentovali zneužitím dominantního postavení: Český Telecom totiž spustil své ADSL bez toho, aby je nějakým způsobem „také pustil do hry“. Nezveřejnil žádnou velkoobchodní nabídku ADSL.
ADSL podruhé
Ještě nějakou chvíli pak trvalo, než Český Telecom zareagoval a vydal svou velkoobchodní nabídku na přeprodávané ADSL. Původně, podle verdiktu regulátora, tak měl učinit nejpozději v prosinci 2002, ale fakticky se tak stalo až v lednu 2003.
Alternativním operátorům se sice velkoobchodní nabídka nelíbila (i kvůli vysokým cenám), ale nakonec se přeprodej skutečně rozjel: první alternativní operátoři podepsali s Telecomem smlouvy o přeprodeji ADSL v polovině února 2002, a záhy již mohli přicházet s prvními cenovými nabídkami ADSL připojení. Záhy se se svou nabídkou ADSL přidal i samotný Český Telecom. No a v březnu 2003 byly zřizovány první přípojky.
Agregace, limity, zpomalování
ADSL, které odstartovalo napodruhé počátkem roku 2003, se od zakázaného IOL Platinum lišilo jak v ceně, tak zejména v omezení objemu: zatímco IOL Platinum mělo velmi tvrdé limity, „druhé“ ADSL z roku 2003 začínalo bez objemových limitů. A dokonce i bez zapnuté, resp. fakticky účinkující agregace (1:50 pro domácí uživatele).
To se ale mělo záhy změnit, protože sítě Telecomu ještě nebyly dostatečně dimenzované na zátěž, kterou vytvářelo relativně intenzivní využívání prvních ADSL přípojek. A tak se již v červnu 2003 objevily první signály o snaze Českého Telecomu zavést objemové limity a po jejich vyčerpání výrazně snižovat rychlost. Uprostřed léta pak Telecom zapnul agregaci, dokonce opakovaně, a skutečně dosahované rychlosti významně poklesly. Prakticky souběžně s tím pak představil i novou podobu svého maloobchodního (ale i velkoobchodního) ADSL, již s objemovými limity. Ovšem bez zpomalování po vyčerpání těchto limitů, ale s placením za další přenášená data. Například nejlevnější (maloobchodní) varianta přípojky od Telecomu za 1349 Kč zahrnovala 10 GB dat, a za každých započatých 10 GB nad tento limit se platilo 399 Kč.
Že se zavedení limitů (i zapnutí agregace) uživatelům hodně nelíbilo a vyvolalo bouři nevole, asi netřeba zdůrazňovat. Ale třeba srovnání se (zakázanou) službou IOL Platinum vyznívá úplně jinak: o rok dříve mělo být za 1900 Kč jen 0,5 GB, a za každý 1 MB navíc se měly platit 3 Kč.
Situace se ale vyvíjela a s postupem času měnila. Například v květnu 2004 Telefónica u svých maloobchodních nabídek ADSL přestala zpoplatňovat data, přenesená nad objemový limit v rámci FUP, a místo toho se vrátila k původnímu záměru: po vyčerpání FUPu výrazně omezit rychlost. Toho hned využil její marketing a začal takovouto službu prezentovat jako „neomezené připojení k Internetu“ (na základě toho, že i po zpomalení služba nějak funguje a zákazník neplatí nic navíc).
Situace kolem limitů a jejich uplatňování pak ještě dlouho komplikovala život uživatelům, a otevírala prostor pro různé marketingové kejkle i konkurenční boje a šarvátky. Vedla dokonce i k takovým zvrácenostem, jako byl vznik vytáčeného ADSL, se zpoplatněním podle časové délky připojení. Po zásluze skončilo záhy v propadlišti dějin, kam se časem (a postupně) odebraly i objemové limity v rámci pravidel Fair Use Policy.
Telefónica své objemové limity u ADSL zrušila k 1.4.2008, a asi nejvíce ji k tomu „dokopalo“ UPC, které limity na svých kabelových přípojkách zrušilo již v polovině předchozího roku. Operátoři si ale i bez explicitně stanovených limit ponechali otevřená zadní vrátka v podobě možnosti zareagovat při výraznějším přetěžování jejich sítě.
AžDSL a nahé ADSL
Zrušení explicitních objemových limitů přineslo ještě jeden zajímavý a významný důsledek: znemožnilo poskytovatelům členit jejich nabídku právě podle objemu dat k přenesení. Zůstalo tak jen u rychlostí. Zde sice bylo možných hodnot stále habaděj, či dokonce ještě více než dříve – ale prostor k rozdílům v cenách byl naopak spíše menší. Navíc pro zákazníky by jemná škála rychlostí byla málo přehledná, a pro poskytovatele dokonce svým způsobem nebezpečná, protože zákazník by se mohl o to snáze a pravděpodobněji dožadovat té rychlosti, kterou má explicitně uvedenou u své varianty služby.
A tak koncem roku 2008 nastoupil koncept „AžDSL“: nabízeno je pouze minimum rychlostních variant, ovšem definovaných jen jako určité horní limity (rychlosti „Až“), kterých konkrétní uživatel vůbec nemusí dosahovat.
To není zrovna férové vůči zákazníkům, ale na druhou stranu to má i určitou logiku: rychlosti se dnes nastavují „co to jde“, podle možností konkrétní místí smyčky. A při absenci (explicitních) objemových limitů pak asi skutečně stačí jen menší počet určitých „intervalových“ nabídek, s rychlostmi „od-do“, než mít samostatnou variantu nabídky pro každý rychlostní profil, který připadá v úvahu. Ale zase je třeba znát určitou míru – a je otázkou, zda dvě, resp. tři možnosti jsou postačující, nebo nikoli.
Významnější změnou než AžDSL ale možná bylo zavedení nahého ADSL, v květnu 2009. Tedy takového, které nevyžaduje souběh s hlasovými službami – ale které také nemůže rozkládat své náklady na místní smyčku mezi datové služby a služby hlasové. Takže nahé ADSL by z logiky věci mělo být dražší než samotné ADSL v podobě doplňku k hlasovým službám. Jenže teorie je jedna věc, a cenotvorba a cesty marketingu jsou věc druhá. Takže, jak jsem třeba psal nedávno zde na Lupě, existuje i takové nahé ADSL (v podání Vodafone), které je levnější než jeho „oblečená“ varianta, vyžadující souběh s hlasovými službami.
Co říkají čísla?
O zajímavých milnících desetileté historie ADSL v ČR bychom si mohli povídat ještě dlouho, a stejně bychom se nedostali ke všemu. Jako třeba k tomu, že ADSL původně mělo mít v ČR ještě delší historii, protože zde mělo být dokonce vynalezeno. Ale nebylo.
Pojďme se proto raději podívat na něco jiného. Na čísla a statistiky o tom, jak se ADSL (a nověji i VDSL) u nás vyvíjelo. Při té příležitosti si můžeme připomenout i prognózu ze začátku roku 2008, kdy tehdejší generální ředitel české Telefóniky Salvador Anglada řekl, že do pěti let očekává 1 milion zákazníků na ADSL. Samozřejmě tehdy neupřesnil, zda má jít pouze o maloobchodní zákazníky samotné Telefóniky, nebo i o zákazníky ostatních poskytovatelů, s přípojkami fungujícími na bázi přeprodeje či LLU.
Dnes už máme oněch pět let za sebou, a tak si můžeme snadno zjistit, zda se tato prognóza vyplnila, či nikoli.
Podle aktuálně zveřejněných provozních výsledků Telefóniky měla tato na konci roku 2012 celkem 809 600 maloobchodních ADSL/VDSL přípojek. Pokud bychom chtěli Telefónice přilepšit, mohli bychom k tomuto číslu připočítat i 105 400 přeprodaných ADSL přípojek, což dává celkem 915 000 přípojek. To sice stále není onen slibovaný milion, ale už je to relativně blízko.
Jak se součet maloobchodních a přeprodaných (velkoobchodních) ADSL přípojek vyvíjel za jednotlivé roky, vidíte na následujícím obrázku.
Lepší představu o „tempu“ přibývání nových přípojek ukazuje další obrázek, tentokráte nikoli s celkovými počty, ale s ročními přírůstky za jednotlivé roky, navíc ve členění na maloobchodní přípojky, které koncovým zákazníkům (a se svou IP konektivitou) prodala sama Telefónica, dále na přeprodávané (velkoobchodní) přípojky, a dále na zpřístupněné místní smyčky (LLU), které také mohou být využity pro ADSL či VDSL (ale také nemusí).
Z tohoto obrázku je již dobře patrné, že největší tempo růstu se týkalo let 2005 a 2006, a poté začalo opadávat. A v poslední době opadává čím dál tím více, jak dokazuje i další obrázek, kde jsou obdobně členěné přírůstky, ale za jednotlivá čtvrtletí (a s otočením grafu o 90 stupňů, kvůli velikosti).
Z obou obrázků je dobře patrné i to, jak se dařilo konkurenci v podobě přeprodeje či nasazení ADSL na zpřístupněné místní smyčky (LLU): do roku 2006 včetně relativně dobře (byť na obrázku s ročními přírůstky nejsou přeprodeje a LLU znázorněny, protože je Telefónica ještě nevykazovala samostatně).
Pak, po roce 2006, se přeprodejům přestalo dařit. Což souviselo i s tím, že alternativní operátoři se snažili převádět své ADSL zákazníky na zpřístupněné místní smyčky, jejichž počty stále rostly. Pak ale přišel konec roku 2009 a s ním i intenzivní marketingová kampaň T-Mobile, propagující ADSL a fakticky realizované hlavně přes přeprodeje. To zvrátilo celý trend a vrátilo přeprodeje do hry.
Dokonce tak výrazně, že se staly důstojnou konkurencí pro maloobchodní prodeje samotné Telefóniky, jak dokazují i čísla za poslední kvartály. A třeba na konci třetího loňského kvartálu hlásil T-Mobile 105 297 DSL přípojek, přičemž celkový počet přes všechny konkurenty Telefóniky byl cca 146 500.
Nicméně relativní čísla v podobě kvartálních přírůstků zase až tak moc nemění na celkových číslech a na tom, že v součtu přes všechny přípojky za všech deset let má Telefónika stále výrazně navrch. Jak moc, to ukazuje následující obrázek s jejím tržním podílem na poli DSL (číselně jde o podíl maloobchodních přípojek na součtu maloobchodních, velkoobchodních a LLU).
Jak je z něj patrné, po „pionýrských“ letech 2004 a 2005 Telefónica získala opravdu výrazný podíl na trhu, a udržuje si ho i nadále. Vliv rostoucích přeprodejů z poslední doby, tažený hlavně T-Mobilem, se sice projevuje, ale v řádu několika jednotek procent.
Jak ale ukazuje další obrázek (zdroj), se srovnáním podílu inkumbentů přes celou Evropskou unii, není naše situace zase až tak výjimečná.
ČLÁNKY DO MAILU