Před týdnem oslavily naše datové schránky 15 let od svého spuštění (v polovině roku 2009). Jejich koncepce přitom vznikala ještě o několik let dříve. Tím pádem jsme ale o řadu let předběhli unijní nařízení eIDAS (vydané v roce 2014), které v rámci svých služeb vytvářejících důvěru přišlo s obdobně zaměřenými službami. Jde o služby elektronického doporučeného doručování, umožňující přenášet data (zprávy) mezi dvěma stranami. A to spolehlivě a průkazně. Což je to samé, co mají v popisu práce i naše datové schránky.
Služby elektronického doručování mohou získat kvalifikovaný status a být kvalifikovanými službami elektronického doporučeného doručování. A rychle jich přibývá: v předchozím článku jsem jich avizoval 49, dnes již je jich rovných 50.
Naše datové schránky bychom ale mezi kvalifikovanými službami elektronického doporučeného doručování hledali marně. Ne proto, že vznikly dříve, ještě před vznikem a účinností unijního nařízení – ale nejspíše proto, že jsou koncipovány a fungují trochu jinak, než jak od služeb elektronického doporučeného doručování očekává nařízení eIDAS.
Naše datové schránky jsou přesně tím, co vyplývá z jejich názvu: systémem datových schránek. Přesněji systémem pro přenos datových zpráv mezi datovými schránkami. Naproti tomu nařízení eIDAS definuje služby elektronického doporučeného doručování jako služby pro přenos mezi osobami. A právě v tom je rozdíl: datové schránky nejsou osobami.
Proč jsou datové schránky datovými schránkami?
Připomeňme si, z předchozího článku, že datové schránky vznikly jako řešení problému s úředním doručováním. Tedy s doručováním dokumentů, které v rámci konkrétního OVM (orgánu veřejné moci, např. úřadu, soudu, města či obce atd.) někdo konkrétní vypracoval, někdo konkrétní schválil, někdo konkrétní podepsal, někdo konkrétní vložil do datové zprávy a zadal pokyn k odeslání. Kdo to byl, určila interní pravidla příslušného OVM – přičemž navenek, z pohledu doručování, to nemusí být až tak podstatné. Podstatné je to, od kterého orgánu veřejné moci zásilka pochází, resp. odešla. Protože doručuje orgán veřejné moci, nikoli konkrétní úředník.
Obdobně pro opačný směr: pokud někdo využije datovou schránku pro své podání (úkon) vůči konkrétnímu OVM, opět tak činí vůči tomuto orgánu jako takovému, a ne vůči konkrétnímu úředníkovi. V rámci OVM, podle jeho interních pravidel, někdo datovou schránku „vybere“ (přihlásí se do ní, způsobí doručení a stáhne datovou zprávu), někdo dostane podání obsažené ve zprávě k vyřízení atd. Ale opět: kdo konkrétně to je, určují interní pravidla příslušného OVM a „zvenku“ to nemusí být relevantní. Podstatné je, že zpráva je určena orgánu veřejné moci jako takovému.
Z tohoto pohledu dávalo určitý smysl koncipovat vše tak, aby datovou schránku mohlo ovládat (manipulovat s ní) více různých uživatelů v různých rolích: buď fyzických osob (v roli oprávněné osoby, nebo pověřené osoby, nebo administrátora), nebo dokonce „strojů“ (spisových služeb, elektronických podatelen atd. v roli elektronických aplikací). Ale s tím, že tito uživatelé mohou být „upozaděni“, resp. skryti, zatímco „zvenku“ bude vidět jen samotná datová schránka a dále ten, komu byla schránka zřízena (její držitel).
Není odesilatel jako odesílající osoba
Náš systém datových schránek výše popsaný koncept naplňuje tím, že jako odesílatele datových zpráv prezentuje datové schránky jako takové. Ty mají svůj (sedmimístný) identifikátor, svůj typ (např. DS OVM) a také svého držitele. Takto je to také uváděno v samotných datových schránkách (v jejich klientském portálu), na portálu občana, na doručenkách i na nejrůznějších průvodkách z elektronických podatelen: odesílatelem je datová schránka, určená svým držitelem, identifikátorem a typem.
Toho uživatele, který skutečně způsobil odeslání (tj. sestavil datovou zprávu, určil adresáta a zadal pokyn k odeslání) pak datové schránky označují jako tzv. odesílající osobu. I to je ale určité zjednodušení, protože „odesílající osobou“ může být i elektronická aplikace (např. spisová služba, viz předchozí obrázek), která osobou není. Stejně tak to může být uživatel v roli oprávněné osoby, pověřené osoby či administrátora (a ve specifických případech ještě v roli opatrovníka, nuceného správce či likvidátora).
Zdůrazněme si, že počet pověřených osob a administrátorů u každé jednotlivé datové schránky není apriorně omezen, a tak jich může být libovolně mnoho. Pouze počet oprávněných osob je pevně dán: u datových schránek fyzických osob (DS FO i DS PFO) je oprávněná osoba vždy jen jedna a shodná s držitelem. U datových schránek právnických osob je počet oprávněných osob dán počtem statutárních orgánů (počtem jednatelů s. r. o., počtem členů představenstva u a. s., počtem členů výboru u SVJ atd.).
Ne každá pověřená osoba (a také administrátor) s přístupem do konkrétní datové schránky musí mít také právo z ní odesílat (zatímco oprávněné osoby a aplikace jej mají vždy). Ale i tak obecně platí, že pro každou datovou schránku může připadat v úvahu více různých odesílajících osob. Jenže, a to je velmi důležité: která z nich to u konkrétní datové zprávy byla, si datové schránky defaultně nechávají pro sebe a druhé straně sdělují její identitu jen na explicitní žádost odesílající osoby – pokud ta se sama rozhodne vystoupit z takto navozené anonymity a sama aktivně zaškrtne všechny (nebo jen některé) údaje, podle následujícího obrázku. Což musí udělat znovu pro každou jednotlivou datovou zprávu (nejde to nějak „trvale“ zapnout).
Jinak datové schránky sdělují přijímající straně jen roli konkrétního uživatele, ve které jako odesílající osoba vystupuje vůči odesílateli (vůči té datové schránce, ze které je odesíláno): zda jde o roli oprávněné osoby, pověřené osoby, administrátora či spisové služby (elektronické aplikace). Tak jako na předchozích obrázcích či v horní části následujícího obrázku.
A i když se odesílající osoba rozhodne vystoupit z anonymity a nechá jednorázově přidat své identifikační údaje, tyto jsou v plném rozsahu vidět jen na klientském portálu datových schránek, nebo se dají získat pomocí webových služeb (ale jen po omezenou dobu – během 90 dnů od dodání datové zprávy). To na doručenkách je vidět jen jméno a příjmení odesílající osoby, ale nikoli již ostatní údaje (viz spodní část předchozího obrázku).
Můžeme si to tedy shrnout do velmi důležitého závěru: že když vám přijde něco z nějaké konkrétní datové schránky, vůbec to nemusí znamenat, že vám to posílá držitel této schránky. Ani když se jedná o datovou schránku fyzické osoby. Mohl to poslat někdo úplně jiný (viz příklad na předchozím obrázku), protože odesílajících osob (konkrétních uživatelů s právem odesílat z příslušné datové schránky) může být více.
Rozhodně tedy neplatí hojně inzerované dogma, že v datových schránkách vždy víte, kdo konkrétně vám co posílá. Nevíte. Víte jen to, ze které datové schránky vám to posílá.
Adresát vs. příjemce
Obdobně je tomu pro druhou stranu přenosu: datové schránky nepracují s pojmem příjemce, ale s pojmem adresát. Opět je to interpretováno jako konkrétní datová schránka, do které má být datová zpráva dopravena (dodána). Ta s ní ale opět také sama nic neudělá. Proto záleží na tom, kdy se některý uživatel (s potřebnými právy) do datové schránky přihlásí a tím způsobí doručení datové zprávy.
Pro uživatele, který způsobí doručení, datové schránky nemají žádné specifické pojmenování (které by bylo obdobou odesílající osoby). V doručenkách informují opět pouze o roli, ve které takový uživatel vystupoval. Na následujícím obrázku je to opět elektronická aplikace (elektronická podatelna). Tedy opět nikoli osoba.
Nicméně ani „ten, kdo se přihlásil a způsobil doručení“, nemusí být nutně příjemcem ve smyslu seznámení se s obsahem datové zprávy. Protože samotným přihlášením je způsobeno okamžité doručení všech dosud nedoručených zpráv – ale toto není nijak vázáno na jejich přečtení. Takže příslušný uživatel svým přihlášením může způsobit doručení všech nově dodaných zpráv a následně si může přečíst třeba jen některé, nebo také žádnou. A tak skutečným příjemcem (ve smyslu přečtení, resp. seznámení se s obsahem) může být někdo úplně jiný.
Jak jsme si ale již uvedli, v případě orgánů veřejné moci má i takovéto pojetí adresáta svou logiku: podání se činí vůči OVM jako takovému, a tak se adresuje jeho datové schránce. Kdo tuto schránku „vybere“, kdo podání roztřídí, kdo jej dostane k vyřízení atd. určují interní pravidla příslušného OVM – a kdo konkrétní to je, opět nemusí být „zvenku“ relevantní.
Celé si to nyní můžeme shrnout do jednoduché představy, týkající se obou stran přenosu: podstatná má být datová schránka, a nikoli to, kdo s ní manipuluje (kdo ji ovládá, ať již při odesílání, nebo přijmu). S tím, že tato představa vznikla s ohledem na orgány veřejné moci a jejich fungování a má u nich svou logiku. I vzhledem k předpokladu existence interních pravidel, která určují, co a kdo v rámci OVM může a nemůže s datovou schránkou dělat.
Jenže stejnou představu aplikuje systém datových schránek i na fyzické a právnické osoby, resp. jejich datové schránky – a tady už to způsobuje problémy, které se táhnou řadu let a jejichž důsledky pociťujeme dodnes.
K fyzickým a právnickým osobám se přistupuje stejně jako k OVM
Také datové schránky právnických osob a fyzických osob (podnikajících i nepodnikajících) musí někdo ovládat (manipulovat s nimi), protože samy od sebe nic nedělají. U každé z nich tak může existovat celá řada uživatelů, kteří mohou mít k datové schránce přístup a mohou mít právo z ní odesílat datové zprávy, stejně jako číst jejich obsah (a svým přihlášením způsobovat jejich doručení).
Připomeňme si, že počet oprávněných osob je sice předem dán (např. u datových schránek fyzických osob je oprávněná osoba vždy jen jedna a shodná s držitelem, u s. r. o. jsou to všichni jednatelé atd.), ale počet pověřených osob (ani administrátorů) není ani u nich apriorně omezen. A i datové schránky fyzických a právnických osob mohou obsluhovat elektronické aplikace – ať již charakteru elektronických podatelen či spisových služeb, které mohou fungovat do značné míry autonomně a sloužit potřebám celých kolektivů (obvykle v rámci OVM či právnické osoby), či „individuálních“ aplikací typu Datovky, které slouží potřebám jednoho uživatele a jsou jím přímo ovládány.
Systém datových schránek ale ke všem datovým schránkám a jejich uživatelům (i aplikacím) přistupuje stejně. Takže i u datových schránek fyzických a právnických osob si konkrétní identitu odesílajících osob (ale i „těch, kteří se přihlásili a způsobili doručení“) standardně nechává jen pro sebe a informuje jen o jejich roli (zda jde o oprávněnou osobu, pověřenou osobu, administrátora či aplikaci/spisovou služby, viz výše).
Je to ale rozumné a účelné – nedělat rozdíl mezi fungováním orgánů veřejné moci, právnických osob i osob fyzických? Skutečností je, že to způsobilo problémy, které dlouho nebyly řešeny a jejich dopady pociťujeme i v současnosti. Třeba s fikcí podpisu, která se týká pouze právnických a fyzických osob, ale nikoli orgánů veřejné moci.
Problém s fikcí podpisu
U datových schránek OVM nezáleží na tom, kdo je odesílající osobou, i z toho důvodu, že vše relevantní, co je odesíláno (resp. doručováno) protistraně v elektronické podobě (např. správní či soudní rozhodnutí), musí být elektronicky podepsáno či opatřeno elektronickou pečetí. Pro pracovníky orgánů veřejné moci (při výkonu jejich úřední činnosti) totiž neplatí fikce podpisu – takže pokud nějaký dokument, odesílaný datovou schránku, má být podepsán, musí ho skutečně podepsat, dokonce kvalifikovaným elektronickým podpisem, a také opatřit kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem (obdobně pro případ pečetění). Pak je opravdu jedno, kdo datovou zprávu s řádně podepsaným dokumentem z datové schránky skutečně odešle. Stejně jako je jedno, kdo by odnesl na poštu obálku s řádně podepsaným „papírovým“ dokumentem.
V datových schránkách fyzických a právnických osob ale fikce podpisu existuje (dle § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb.), byť jen pro úkony právě vůči OVM: svůj úkon (např. nějakou žádost, stížnost, žalobu atd.) nemusí fyzická či právnická osoba elektronicky podepisovat a příjemce na ni má hledět jako na řádně podepsanou.
Když si to spojíme s tím, že jednu a tutéž datovou schránku mohou ovládat (včetně práva odesílat z ní datové zprávy) také pověřené osoby a administrátoři, kterých může být libovolně mnoho, a také elektronické aplikace, je velmi důležitou otázkou, zda má při aplikaci fikce podpisu také platit princip „záleží jen na datové schránce“. Má být jedno, kdo nějaký nepodepsaný úkon (u soudních řízení třeba vzdání se možnosti odvolání, přistoupení na smír, souhlas s návrhem na rozvod apod.) z konkrétní datové schránky odesílá? Nebo na tom má záležet?
Jde o jednu z klíčových otázek kolem datových schránek, která zůstávala řadu let bez nějaké autoritativnější odpovědi. Fakticky to byla otázka toho, zda udělení práva odesílat z datové schránky (ať již přímo, jako pověřená osoba či administrátor, či nepřímo, skrze spisovou službu či obdobnou aplikaci) má být chápáno jako udělení generální plné moci ke všem úkonům, které lze realizovat skrze datovou schránku (podrobnější diskuse např. zde).
K tomu si znovu připomeňme, že samotný systém datových schránek od začátku funguje výše popsaným způsobem. Tedy tak, jako kdyby na konkrétní odesílající osobě záležet nemělo. To když standardně nesděluje její konkrétní identitu a nechává si ji jen pro sebe.
Na druhé straně právní úprava fikce podpisu v datových schránkách fyzických a právnických osob (v § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb.) přeci jen určitým způsobem uživatele rozlišuje: u popisu účinků explicitně zmiňuje oprávněné osoby a pověřené osoby a u pověřené osoby možnost aplikace fikce podpisu podmiňuje slovy „pokud k tomu byla pověřena“. Naproti tomu administrátory ani elektronické aplikace právní úprava v souvislosti s fikcí podpisu explicitně nezmiňuje.
Mimochodem, oním „pokud k tomu byla pověřena“ (u pověřené osoby) těžko může být její právo odesílat datové zprávy. Byla by to zbytečná podmínka, která by v právní úpravě nemusela (resp. neměla) být uvedena, protože bez práva odesílat pověřená osoba žádnou datovou zprávu neodešle (resp. žádný úkon neučiní).
Když ale v právní úpravě takováto podmínka uvedena je, podle mého názoru tím musel mít zákonodárce na mysli něco jiného. Konkrétně to, aby uživatel v roli pověřené osoby měl pověření ke konkrétnímu úkonu, který je skrze datovou schránku činěn. Na rozdíl od uživatele v roli oprávněné osoby, který takové pověření nepotřebuje – protože je buď přímo držitelem datové schránky (u DS FO či DS PFO), či statutárním orgánem právnické osoby (u DS PO), který za ni může jednat sám.
S čím přišla judikatura?
Dlouhé roky přetrvával nevyjasněný rozpor: systém datových schránek funguje tak, jako kdyby na odesílající osobě vůbec nezáleželo (a záleželo jen na datové schránce). Viz ono neinformování o konkrétní identitě odesílající osoby. Naproti tomu právní úprava určitým způsobem uživatele rozlišuje, viz výše.
Čekalo se tedy na podrobnější výklad právní úpravy – a pokud by s ním bylo dosavadní fungování systému datových schránek v rozporu, muselo by se změnit. Stačilo by vlastně málo: aby se v doručenkách (i samotných datových zprávách) kromě role vždy objevovala i konkrétní identita odesílající osoby (a ne pouze v případě, kdy se odesílající osoba sama rozhodne vystoupit z defaultní anonymity). Tedy aby se přijímající strana vždy dozvěděla, kdo konkrétně jí co posílá. Ne jenom ze které datové schránky to posílá. A pokud by to byla pověřená osoba, mohl by se (resp. musel) brát ohled i na její pověření k danému úkonu. Úplně stejně, jako je tomu mimo datové schránky.
Teprve počátkem roku 2017 přineslo odpověď Stanovisko pléna Nejvyššího soudu Plsn 1/2015, byť formálně adresované jen soudům. Drží se principu „záleží jen na datové schránce“ a velmi zjednodušeně říká, že i v případě fikce podpisu má záležet jen na tom, ze které datové schránky zpráv nepodepsaný dokument s úkonem přišel, a naopak nemá záležet na odesílající osobě. Nemá tedy záležet na tom, kdo konkrétní příslušnou datovou zprávu s nepodepsaným dokumentem odeslal. S tím, že účinky se mají „přišít“ držiteli datové schránky (a v případě právnické osoby někomu, kdo má právo za ni jednat). Takže právo odesílat z datové schránky je vlastně ničím neomezená generální plná moc.
Obsah Stanoviska byl v zainteresovaných kruzích hojně diskutován (i zde na Lupě) a jednou z častých reakcí bylo, že je to tak správně – že je přeci na držiteli datové schránky, koho si „pustí“ do své datové schránky a dá mu právo odesílat datové zprávy. A pokud za něj nechce ručit úplně ve všem a bez omezení výše závazku, nemá jej do své datové schránky vůbec pouštět.
Je to ale reálné? Jak to mají dělat třeba právnické osoby s rozsáhlejší agendou vedenou přes datové schránky? To má všechno dělat sám a osobně třeba ředitel banky, resp. ten, kdo stojí v čele právnické osoby (a je oprávněnou osobou vůči její datové schránce)? A co všechny fyzické osoby, kterým byla zřízena datová schránka, ale ony ji neumí (či jen nechtějí) samy ovládat a musí si na to někoho najmout? To mu musí hned dávat generální plnou moc?
Nebo z jiného pohledu: v tradičním kamenném světě existuje celý propracovaný systém toho, kdy a za jakých podmínek smí někdo jednat za někoho jiného. Umožňuje velmi podrobně odstupňovat, o co se může jednat (o jaké úkony), do jaké hodnoty, spojit vše s dalšími podmínkami a omezeními i odstupňovat důvěryhodnost příslušného zmocnění (zda na něm musí být úředně ověřený podpis atd.). Teď se bude dokonce budovat nový Registr zastupování (ReZa), kam se budou nejrůznější zmocnění (byť jen pro jednání vůči státu) zapisovat.
Má to být v prostředí datových schránek zcela a diametrálně jinak? Buď nic, nebo naopak všechno? Mají mít pověřené osoby s právem odesílat generální plnou moc jednat ve všem za držitele datové schránky, udělovanou jediným kliknutím (na právo odesílat) bez možnosti jakéhokoli „zacílení“ (jen na konkrétní úkony) či omezení, např. na hodnotu závazku?
Právní výklad ze Stanoviska je (podle mého názoru) přizpůsobením výkladu práva tomu, jak reálně funguje systém datových schránek, který o identitě odesílající osoby standardně neinformuje. Za správné bych považoval opak: aby se fungování datových schránek přizpůsobilo právní úpravě a tomu, jak zastupování funguje mimo datové schránky, tedy aby standardně informovaly o konkrétní identitě odesílající osoby (kterou systém datových schránek vždy zná).
Problém profesních datových schránek
Stejně, jako je komplikovaný (a navenek ne zcela viditelný) vztah mezi datovými schránkami a jejich uživateli, je komplikovaný i vztah mezi datovými schránkami a jejich držiteli. Snad kromě právnických osob, které mohou být držiteli jen jedné datové schránky. Ale třeba orgány veřejné moci jich mohou mít více (např. Ministerstvo vnitra ČR jich má 16), protože další schránky jim mohou být zřizovány na žádost – pro jejich organizační složky či pro konkrétní činnosti a agendy.
Zde ale až tak velký problém v praxi nebývá: každá z dalších schránek OVM má jiné určení. Kromě toho by si OVM měly datové zprávy vzájemně přeposílat, pokud zjistí, že nějaká zpráva byla zaslána do nesprávné datové schránky.
Horší je to v případě fyzických osob: i ty mohou být držiteli více datových schránek (různých typů) současně. Dokonce jich s postupem času může být čím dál tím více.
Již na počátku, při spuštění datových schránek, se počítalo s existencí a zřizováním datových schránek podnikajících fyzických osob (DS PFO) a vedle toho datových schránek (nepodnikajících) fyzických osob (DS FO). Takže jedna a táž fyzická osoba mohla být (a dodnes může být) držitelem dvou datových schránek různých typů.
S postupem času se situace dále komplikovala s tím, jak přibývaly další specifické (pod)typy datových schránek podnikající fyzické osoby, šité na míru (a povinně zřizované) různým profesím: nejprve advokátům, daňovým poradcům a insolvenčním správcům. Pak auditorům, znalcům, soudním tlumočníkům a překladatelům a nejnověji autorizovaným architektům, autorizovaným inženýrům, autorizovaným technikům a oprávněným zeměměřickým inženýrům.
Pokud by tento vývoj pokračoval dál, kdo ví, kolik dalších profesí by ještě získalo vlastní typ datových schránek, zřizovaných povinně (ze zákona). Naštěstí už i agentura DIA, která má dnes datové schránky na starosti, signalizuje, že „pohár přetekl“ a že na místě by byla spíše určitá redukce v již tak nepřehledném repertoáru různých typů datových schránek.
Doručuje se jen do „oborově správné“ datové schránky
Problémy s více schránkami téhož držitele přitom nepociťují jen orgány veřejné moci při doručování – když by podle judikatury (např. již zmiňovaného Stanoviska) měly rozlišovat, čeho se doručované dokumenty týkají, a podle toho je doručovat jen do „oborově správné“ datové schránky. Například když jde o „nepodnikatelskou“ záležitost, měla by být doručována do datové schránky (nepodnikající) fyzické osoby (DS FO). A pokud ji adresát nemá, mělo by se mu doručovat klasicky listovní poštou. Obdobně pro „podnikatelské“ záležitosti (doručuje se jen do DS PFO). A stejně tak pro „profesní“ záležitosti (doručuje se jen do odpovídající profesní DS PFO).
Odpovídá to tomu, jak to chodí v kamenném světě: nepodnikatelské záležitosti se doručují poštou na „domácí“ adresu (bydliště či pobytu), podnikatelské na adresu sídla (dříve: místa podnikání). Což mohou být stejné adresy, ale také nemusí.
U datových schránek to má obdobnou logiku jako v kamenném světě, i vzhledem k možnosti přístupů více různých uživatelů do téže datové schránky: kolem každé z nich může skladba těchto uživatelů vypadat jinak. Třeba do „obecné“ či „profesní“ datové schránky podnikající fyzické osoby (DS PFO) může mít přístup, jako pověřená osoba či administrátor, někdo ze zaměstnanců. Do datové schránky nepodnikající fyzické osoby (DS FO) téhož držitele zase třeba někdo z jeho rodinných příslušníků. A v praxi nemusí být úplně jedno, k čemu se dostane zaměstnanec a k čemu rodinný příslušník. Příkladem faktoru, který zde může hrát roli, je povinnost mlčenlivosti u některých „profesí“ (např. advokátů) spojená s tím, co je jim doručováno do jejich profesních datových schránek.
Na druhé straně pravidlo o doručování do „oborově správné“ datové schránky otevírá široký prostor pro různé chyby a nedopatření i pro nejasnosti kolem toho, zda v konkrétním případě bylo, či nebylo platně doručeno.
Podávat lze z kterékoli (vlastní) datové schránky
Pro podávání, resp. „činění úkonů vůči OVM“, a to včetně možnosti využít fikci podpisu, mohou fyzické osoby využít kteroukoli svou datovou schránku (ve smyslu: které jsou držitelem). A pokud fikce podpisu nevyužijí a své podání řádně elektronicky podepíší, pak na způsobu přepravy nezáleží a mohou tak využít jakoukoli datovou schránku, ze které mají právo odesílat (tj. včetně „cizí“ datové schránky). Stejně jako když své podání odesílají elektronickou poštou (z jakékoli e-mailové adresy).
Naproti tomu OVM jim mohou odpovídat (doručovat) jen do „oborově správné“ datové schránky. Což také v praxi způsobuje řadu nepochopení a nespokojeností. Mnoho lidí se podivuje nad tím, že sami s úřady (orgány veřejné moci) komunikují ze své datové schránky, ale úřady jim „odpovídají“ tradičně listovní poštou. Důvodem může být jak právě popisované pravidlo (že se doručuje jen do „oborově správné“ datové schránky), ale stejně tak může být důvodem i chybný postup na straně orgánu veřejné moci.
A aby toho nebylo málo: z již zmiňovaného Stanoviska vyplývá také, že pravidlo o doručování jen do „oborově správné“ datové schránky nelze obejít ani na žádost toho, komu má být doručováno. Jenže striktně vzato je toto stanovisko určené jen soudům. A třeba Finanční správa na to má jiný názor a umožňuje adresátům požádat o doručování všech písemností do určené (ale stále vlastní) datové schránky. Tedy i když není „oborově správná“.
Jak by mohla vypadat redukce?
Problém s „přetečením poháru“ u profesních datových schránek byl diskutován i na nedávné veřejné konzultaci k datovým schránkám, kterou koncem května uspořádala agentura DIA (primárně k velkoobjemovým datovým zprávám). Možný směr budoucích změn naznačuje následující slide z této konzultace.
I průběh konzultace (a její závěry) naznačuje, že to nejspíše nebude lehké a že některé profese budou trvat na zachování svých profesních schránek. Třeba právě advokáti, s poukazem na potřebu zachovávání mlčenlivosti.
Co bude příště?
V dalším pokračování tohoto třídílného seriálu k 15. výročí spuštění datových schránek si připomeneme, jak se měnily představy o jejich financování, jak došlo na mazání datových zpráv po 90 dnech či jak se do původně „jen veřejnoprávních“ datových schránek dostala také soukromoprávní komunikace (skrze poštovní datové zprávy).
Řekneme si také, jak se agentura DIA po 15 letech snaží napravit některé přetrvávající resty v právní úpravě datových schránek: třeba otázku toho, kdy je doručeno podání do datové schránky OVM (to právní úprava dodnes neřeší, jen judikatura). Nebo jak to vlastně je se zřizováním profesních datových schránek.
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete dostávat exkluzivní tištěný speciál Lupa 3.0?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
ČLÁNKY DO MAILU