Datové schránky dnes slaví narozeniny: je to právě 15 let od 1. července 2009, kdy byl tento systém formálně spuštěn. Stejně tak by ale mohly slavit své narozeniny až 1. listopadu, kdy teprve přešly do ostrého provozu. V mezidobí totiž teprve postupně „nabíhaly“.
Onoho 1. července 2009 začalo pouze postupné zřizování datových schránek ze zákona (na což bylo celých 90 dnů) a také tisk obálek s přístupovými údaji pro oprávněné osoby a jejich postupné rozesílání.
Příjemci těchto obálek si pak mohli svou datovou schránku ihned aktivovat (správně: zpřístupnit), ale také nemuseli.
Měli čas až do 1. listopadu 2009, kdy byly dosud nezpřístupněné datové schránky naráz zpřístupněny samotným systémem. Právě tento okamžik pak byl prezentován jako spuštění datových schránek do ostrého provozu.
Vydejme se nyní na první část (třídílné) procházky 15letou historií datových schránek a popišme si jejich významné milníky a některé změny, kterými za dobu své existence prošly.
„Otcové zakladatelé“ opouští scénu
Samotný záměr zavést datové schránky je pochopitelně ještě starší než jejich skutečný start. Konkrétní návrh na jejich zřízení byl obsažen např. již v návrhu zákona o eGovernmentu („eGA“) od think-tanku eStát z přelomu let 2005 a 2006.
Prosazení datových schránek si ve své době vzalo za své známé duo: ministr vnitra Ivan Langer a jeho náměstek Zdeněk Zajíček. A právě skrze zákon eGA (zákon o eGovernmentu, dnešní zákon č. 300/2008 Sb.) je začlenili do celého projektu rozvoje českého eGovernmentu, symbolizovaného postavičkou eGON-a. Veřejnosti jej představili v listopadu 2006, kdy Ivan Langer již byl dvojministrem (vnitra a informatiky).
Jenže ještě před spuštěním datových schránek, v březnu 2009 (během prvního českého předsednictví v Radě EU), přišel pád druhé vlády Mirka Topolánka a s nástupem úřednické vlády Jana Fischera došlo ke změně na postu ministra vnitra. Stalo se tak ale až po skončení tehdejší konference ISSS, a tak budoucí podobu datových schránek zde ještě stihlo představit duo Langer a Zajíček.
Zdeněk Zajíček ještě nějakou dobu ve funkci náměstka ministra vnitra zůstal – a tak se 1. července 2009 mohl zúčastnit slavnostního tisku prvních obálek s přístupovými údaji (jak můžete vidět na videu v úvodu článku). Nicméně ostrého startu (k 1. 11. 2009) se ani on ve funkci náměstka na vnitru nedočkal: nový ministr Martin Pecina provedl reorganizaci a Zdeněk Zajíček nabídnuté nové místo nepřijal.
Datové schránky, ale vlastně i celý eGovernment, tím přišly o své dosavadní hlavní „tahouny“. Což se následně (podle mého názoru) projevilo ztrátou dynamiky při dalším rozvoji datových schránek a řešení jejich dětských nemocí. Další vývoj mi pak spíše připomínal rozjetou lokomotivu, kterou nikdo nedokázal zabrzdit.
Kde že jsou ty datové schránky?
Ostrý start datových schránek k 1. 11.2009 se neobešel bez určitých zmatků a nedopatření. To největší se asi podařilo samotné České poště, coby provozovateli datových schránek, která den po ostrém startu „důrazně varovala uživatele“, že jediný vstup do datových schránek je z adresy www.mojedatovaschranka.info. Na této adrese (na informačním webu datových schránek) ale bylo jen tlačítko, které uživatele teprve přesměrovalo na správnou adresu www.mojedatovaschranka.cz s klientským portálem datových schránek.
Na pravou míru to bylo uvedeno o něco později, dalším společným „důrazným varováním pro uživatele datových schránek“, viz spodní část předchozího obrázku. Došlo také na odstranění prokliku na informačním webu. Podrobněji v tehdejším článku zde na Lupě.
Další velké nedopatření se týkalo certifikátu, kterým byl zabezpečen webový server (na správné adrese www.mojedatovaschranka.cz). Jednalo se o certifikát od autority PostSignum, který ale webové browsery v té době samy od sebe neznaly – a tak mu musel vyjádřit důvěru sám uživatel browseru. Samozřejmě ale jen v případě, kdy si může být dostatečně jist, že jde o správný certifikát, a ne nějaký podvodný.
Nicméně Česká pošta (která sama provozuje autoritu PostSignum), zpočátku radila uživatelům, aby veškeré ohledy na bezpečnost hodili za hlavu a hlášku svého browseru o nedůvěryhodném serverovém certifikátu jednoduše odklikli (a tím vyjádřili svou důvěru certifikátu, o kterém nic nevědí).
Naštěstí po několika iteracích došlo k nápravě a na informačním webu se již objevily návody na korektnější řešení (skrze instalaci kořenových certifikátů autority PostSignum do nejrozšířenějších browserů).
Nejprve jen s plug-inem
Za jednu z dětských nemocí datových schránek, kterou trpěly od svého spuštění, si dovolím označit potřebu instalace doplňku (tzv. plug-inu) do browseru uživatele datových schránek. Web datových schránek (dnes označovaný jako klientský portál ISDS) totiž ještě neuměl „rozebrat“ datovou zprávu ve formátu ZFO a dále pracovat s jejím obsahem (ve smyslu „u sebe“, resp. na serveru). Nechával to až na klientovi, neboli na browseru, který běžel na počítači uživatele. Ten to sám od sebe pochopitelně také neuměl – a tak bylo nutné do něj nainstalovat právě onen plug-in (602XML Filler), který browseru dodal potřebné schopnosti.
Pro programátory systému datových schránek to možná bylo o něco jednodušší řešení – ale pomyslnou horkou bramboru tím přehodili na uživatele, z nichž mnozí s tím měli problém.
Ne všichni potřebnou instalaci zvládli a další pak narazili na to, že pro jejich kombinaci browseru a operačního systému potřebný plug-in jednoduše nebyl vůbec k dispozici.
Na následujícím obrázku vidíte, jak datové schránky po svém spuštění vypadaly – viděno očima browseru s nainstalovaným plug-inem (jím vytvářené okno je vyznačeno zeleným rámečkem).
S novým designem již bez plug-inu
Naštěstí celé řešení s plug-inem na straně uživatelů nebylo definitivní: web datových schránek se postupně učil sám pracovat s datovými zprávami ve formátu ZFO. Po více jak roce (v říjnu 2010) dokázal poskytnout uživatelům bez instalovaného plug-inu alespoň určitý náhled na obsah datové zprávy, včetně možnosti stáhnout si její přílohy.
Potřeba instalace plug-inu definitivně skončila až tři roky po spuštění datových schránek, koncem července 2012. Současně s tím, jak web datových schránek přešel na nový design, který vidíte na následujícím obrázku.
Stále to ale ještě nebyl responzivní design, který by se přizpůsoboval šířce okna na zařízení uživatele, a hodil by se třeba i pro tablety a mobilní telefony. Responzivní design získal klientský portál datových schránek až o dalších sedm let později, v lednu 2019, a přizpůsobil se tím designu Portálu občana.
Webu datových schránek tato podoba vydržela dodnes, zatímco Portál občana si v listopadu 2019 pořídil nový design.
Dovolím si předpokládat, že časem i datové schránky získají další nový design, vycházející z tzv. Design systému gov.cz, který má za úkol sjednotit vizuál a fungování státních webů. Ostatně, na nedávné konferenci ISSS byl „redesign“ prezentován jako první priorita dalšího rozvoje datových schránek. Možnou podobu naznačuje následující obrázek.
Komu a jak zřídit datovou schránku?
Celou historií datových schránek se jako červená nit táhne snaha zřídit je co možná největšímu okruhu držitelů. Ideálně úplně všem.
Důvod souvisí s tím, proč vlastně datové schránky vznikly: z potřeby řešit problém orgánů veřejné moci s neúspěšným doručováním jejich úředních zásilek. Hlavně firmám a podnikatelům, protože těm se mnohdy dařilo doručení různě mařit, nebo jen významně oddalovat. A tak hned na začátku bylo jasné, že datové schránky budou zřízeny povinně právě orgánům veřejné moci (včetně notářů a soudních exekutorů), aby z nich mohli odesílat.
No a pokud jde o adresáty úředního doručování, zde to vždy bylo o kompromisu mezi „ideálem“ (že datové schránky mají úplně všichni) a tím, na co si stát troufne, resp. co se dá reálně prosadit přes očekávaný odpor, negativní dopady a další souvislosti.
S představou, že by datové schránky mohli mít úplně všichni, si úplně na počátku pohrávali i pánové Langer a Zajíček. Jako modelový příklad s oblibou uváděli představu zasílání maturitních otázek do datových schránek maturujících studentů. Ale ani tak silný resort (jako je vnitro), pod vedením tak akční dvojice, si na „ideální“ variantu netroufl.
A tak hned na začátku byly datové schránky povinně zřízeny pouze všem „podnikatelským“ právnickým osobám (tj. zapsaným v obchodním rejstříku), zjednodušeně všem s. r. o. a akciovým společnostem, a také právnickým osobám zřízeným zákonem.
Kromě toho měly být datové schránky povinně zřízeny také dalším častým adresátům úředního doručování, konkrétně advokátům, insolvenčním správcům a daňovým poradcům. Nicméně advokáti a daňoví poradci si vymohli tříletý odklad. To insolvenční správci si odklad nevymohli, a tak jim byly datové schránky zřizovány ihned (resp. do 90 dnů od účinnosti zákona, která nastala k 1. 7. 2009). Ostatní, včetně advokátů a daňových poradců (během jejich tříletého odkladu), si datové schránky mohli zřídit dobrovolně, na žádost.
Souběžně s tím byla hned od začátku zřejmá dvě základní pravidla: že úřední doručování skrze datové schránky (tj. zasílání od orgánů veřejné moci) bude povinné a držitelé datových schránek je budou muset strpět, zatímco opačný směr (tj. podávání, od fyzických a právnických osob k orgánům veřejné moci) bude dobrovolný. Takto to vydrželo dodnes s tím, že druhé pravidlo je průběžně „potvrzováno“ dalšími a dalšími výjimkami: má-li někdo datovou schránku, musí určité druhy podání činit již jen elektronicky (i když mnohdy ne nutně datovou schránkou).
Ať mají datové schránky všichni!
S postupem času se pak objevovaly různé nápady, jak v povinném zřizování datových schránek „přidat“. Vesměs to ale byly návrhy, které ve finále neuspěly. Například v roce 2013 navrhl tehdejší náměstek ministra vnitra Robert Ledvinka zřídit datové schránky povinně všem živnostníkům. A také všem fyzickým osobám starším 18 let, kteří by si je ale nemuseli nutně aktivovat (ale i tak by jim byly vygenerovány přístupové údaje a založena jejich elektronická identita).
O rok později přichází s obdobným nápadem (zřídit datovou schránku všem plnoletým občanům) tehdejší náměstek ministryně spravedlnosti Robert Pelikán.
Další „vlna“ přišla v roce 2018, kdy se začal rodit dnešní zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby, přezdívaný také „digitální ústava“. Jeho první verze byly dosti radikální a chtěly, aby datová schránka (nepodnikající fyzické osoby, DS FO) byla zřízena každému (kdo je zapsán v registru obyvatel), a tedy i nezletilým (s tím, že přístupové údaje by dostali až k nabytí dospělosti). Ovšem aktivace datové schránky měla být stále dobrovolná, a to dokonce ve dvou úrovních: schránka by se dala zpřístupnit buď jen pro odesílání (tj. pro úkony vůči veřejné správě), nebo i pro příjem (pro doručování od veřejné správy). Stejně tak návrh počítal se zřízením datové schránky podnikajících fyzických osob (DF PFO) všem osobám zapsaným do registru osob. Nicméně do finální podoby dnes platné „digitální ústavy“ se tyto návrhy nedostaly. Možná proto, aby nekazily její image.
Na zřízení datové schránky povinně všem živnostníkům (podnikajícím fyzickým osobám s IČO, resp. zapsaným v registru osob) nakonec došlo až relativně nedávno, počátkem roku 2023, a to společně s „dozřízením“ datových schránek těm právnickým osobám, které je dosud neměly (např. SVJ). Stalo se tak cestou zákona č. 261/2012 Sb. (přezdívaného DEPO, od „Další elektronizace postupů OVM“, podrobněji).
Dopady tohoto kroku doznívají dodnes, protože mnoho držitelů se do své nové datové schránky dosud ani jednou nepřihlásilo – a mezitím jim tam mohly přistát opravdu důležité věci, zasluhující rychlou reakci. Vzhledem k fikci doručení (pokud není v konkrétním případě vyloučena) jsou po 10 dnech od dodání považovány za doručené, a nastávají tak jejich právní účinky.
Počty těch, kteří se do své datové schránky dosud ani jednou nepřihlásili, naštěstí postupně klesají. Ještě vloni na jaře se psalo o 734 tisících osob, počátkem letošního roku o 450 tisících a podle posledních údajů od agentury DIA, i díky její informační kampani, mělo dojít k poklesu o 30%, tedy na úroveň cca 300 tisíc. I to je ale strašně mnoho.
K čemu zatím nedošlo, je zřízení datových schránek úplně všem, tedy hlavně všem nepodnikajícím fyzickým osobám. Ale bylo to opravdu „jen o fous“ – čtenáři Lupy nejspíše budou mít ještě v živé paměti, jak se doslova na poslední chvíli (v samotném závěru roku 2022) podařilo odvrátit již uzákoněné zřizování datové schránky všem „informačně gramotným“ fyzickým osobám, jakmile se samy prozradí (tím, že se někam přihlásí pomocí své identity občana). Opět to ale nebylo cestou „digitální ústavy“ (zákona č. 12/2020 Sb.), nýbrž cestou již zmiňovaného zákona „DEPO“ (zákona č. 261/20121 Sb.).
Skutečností je, že díky popsaným změnám z přelomu let 2022 a 2023 došlo ke zřízení téměř 2 milionů nových schránek, čímž se celkový počet datových schránek více než zdvojnásobil.
Nicméně na počtu přepravených datových zpráv se toto zdvojnásobení zase až tak moc neprojevilo. Což vypovídá o tom, že nově zřízené schránky jsou využívány jen velmi málo. Hlavně asi jen pro ono jednosměrné doručování od finančních úřadů či exekutorů.
Ještě názorněji o celkovém trendu vypovídají oficiální statistiky samotného Informačního systému datových schránek, které vidíte na následujícím obrázku. Jeho spodní část (s počtem přenesených datových zpráv za měsíc) ukazuje, že výraznější vliv stále mají spíše konkrétní měsíce v roce (zřejmě vzhledem k termínům různých podání), zatímco vliv zdvojnásobení počtu datových schránek (v horní části obrázku) není snad vůbec patrný.
Fikce doručení aneb Jak dlouho trvá 10 dnů?
Připomeňme si znovu, že datové schránky vznikly jako řešení problému s úředním doručováním. To by ale nefungovalo, pokud by záleželo pouze na tom, zda (a kdy) se někdo do datové schránky přihlásí a teprve tím způsobí doručení. Proto byla v datových schránkách od začátku zabudována fikce doručení v délce 10 dnů, pro přenos zpráv od OVM do datových schránek fyzických a právnických osob. Jde vlastně o implementaci institutu náhradního doručení, které ale právní úprava v konkrétních případech vylučuje. A tak je možné ji při odesílání (z datových schránek OVM) vypnout, aby se fikce doručení neuplatnila.
Dodnes je tato fikce doručení datovým schránkám vyčítána a řada lidí argumentuje proti jejich dobrovolnému zřízení právě touto fikcí. Není to ale žádné specifikum datových schránek, spíše právě naopak – stejná desetidenní fikce doručení existuje i v tradičním „kamenném“ světě. Ke stejném datu jako u datových schránek (1. 7. 2009) se objevila i v § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád), a tedy pro doručování do vlastních rukou od soudů. Již od počátku je obsažena i ve správním řádu (§ 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.) a najdeme ji také v daňovém řádu a trestním řádu. Specifické u datových schránek je snad jen to, že si v nich nejde různě „hrát“ s tím, kterou zásilku si kdy a kdo převezme – přihlášení do datové schránky způsobí doručení všech dodaných datových zpráv, ke kterým má přihlašující se uživatel přístup.
Pokud bychom se podívali hlouběji do historie, zjistili bychom, že „otcové zakladatelé“ původně počítali s fikcí doručení v délce 15 dnů. Ale pak se museli přizpůsobit 10 dnům, které si mezitím prosadil kamenný svět.
Nicméně i přes sjednocení délky (na 10 dnů) existovala dlouhou dobu poměrně velká disproporce mezi tím, jak se fikce doručování uplatňovala v datových schránkách a mimo ně. Šlo o to, jak kdo počítal oněch 10 dnů: datové schránky jako 10 × 24 hodin, zatímco všude jinde se uplatňoval „právní“ způsob počítání dob a lhůt. Rozdíly byly dva: právo počítá doby a lhůty na celé dny (tj. konec je o půlnoci) a nezahrnuje do nich víkendy a svátky. O ty se doba či lhůta jakoby prodlužuje.
Datové schránky si ale „jely po svém“ docela dlouho. Navzdory vznikající judikatuře, která dospěla k závěru, že i v datových schránkách by se oněch 10 dnů mělo počítat „podle práva“, a nikoli jako 10 × 24 hodin. Například v lednu 2017 s tím přišlo Stanovisko Nejvyššího soudu Plsn 1/2015 a v roce 2018 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Na něj již datové schránky zareagovaly – a s několikaletým odstupem (1. lednu 2023) konečně upravily svůj způsob počítání oněch 10 dnů. Podrobnější popis zde.
Jak se má počítat 90 dnů?
Dnes se již málo ví, že přesně stejný problém původně existoval i s počítáním 90 dnů (od přihlášení), po kterých je obsah datové zprávy v datové schránce nenávratně mazán: datové schránky zpočátku počítaly oněch 90 dnů také jako 90 × 24 hodin. Pak na to ale jeden uživatel (shodou okolností zakladatel Lupy) doplatil: poslední (90.) den odpoledne si chtěl zazálohovat své datové zprávy, ale ty už mu systém mezitím smazal. I nenechal si to líbit – a kupodivu dosáhl promptní nápravy:
Po dobrém obědě jsem se přihlásil do schránky – a málem mi zaskočilo: několik desítek zpráv bylo fuč! Okamžitě jsem zavolal na infolinku, ale tam mi vysvětlili, že chyba je na mojí straně. Před 90 dny jsem se totiž do schránky přihlásil už dopoledne, takže 90 dnů uplynulo také dopoledne, ovšem teď je odpoledne a já mám smůlu.
S takovým potupným koncem jsem se nechtěl smířit, a tak jsem obratem sepsal stížnost, opřenou o § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu, podle něhož se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí pouze tehdy, pokud je lhůta stanovena podle hodin. Devadesátidenní lhůta tedy musí končit až o půlnoci, jinak měli do vyhlášky napsat 2160 hodin.
Pokud teď honem běžíte zkontrolovat své zprávy, klidně se zas usaďte: dopadlo to dobře. Bohužel až pro příště. Z ministerstva mi totiž napsali, že na něco takového si za celé dva roky, co datové schránky fungují, nikdy nikdo nestěžoval, ani to nezpochybnil a nenapadl. Na základě mojí stížnosti si však vyžádali odborné stanovisko ke správnímu řádu a překvapivě se ukázalo, že se s mým názorem shoduje. Provedli proto změnu nastavení a napříště už to bude fungovat správně; mým zprávám však pomoci není, neb už zcela nenávratně zahučely do digitálního propadliště dějin. Ministerstvo mi nicméně děkuje za zájem o informační systém datových schránek a invenci, kterou jsem jako uživatel projevil.
Vida, v roce 2011 u počítání 90 dnů stačila jedna stížnost a k nápravě došlo ihned. To řadu let později, u počítání 10 dnů, bylo třeba mnohem silnějších argumentů, a stejně to trvalo mnohem déle, než „stroj“ (systém datových schránek) změnil svůj názor a přizpůsobil se výkladu práva.
Co bude příště
V dalším pokračování tohoto článku se budeme věnovat tomu, proč datové schránky ani po 15 letech nejsou kvalifikovanou službou doporučeného elektronického doručování dle unijního nařízení eIDAS (zatímco v EU jich je aktuálně již 49). Souvisí to s tím, že jsou právě tím, co říká jejich název: jsou systémem datových schránek a přenáší datové zprávy mezi schránkami. Nikoli mezi osobami, jak předpokládá nařízení eIDAS.
Ale to si už opravdu nechme na další pokračování tohoto článku.
Chci odebírat newsletter
